Kritiky - časopis harmonie

Hrůša, ČF a Helmchen: Barvitý Kodály, brilantní Beethoven a pompézní Prokofjev

Jakub Hrůša měl na abonentním koncertě řady B6 České filharmonie ve Dvořákově síni 11. dubna 2018 plné ruce práce. Na programu byly totiž vedle Beethovenova I. klavírního koncertu dvě orchestrální suity, v nichž jejich autoři požadují enormně velké a navíc ještě dosti neobvyklé nástrojové obsazení. Zoltán Kodály předepsal ve své Suitě ze singspielu Háry János nejen značně rozšířené obsazení standardních orchestrálních nástrojů včetně bohatě vybavených bicích, ale k tomu ještě klavír, saxofon a dokonce i cimbál. Suita z Prokofjevovy opery Vojna a mír má podobně obrovité orchestrální obsazení, a to včetně spousty bicích. Obejde se sice bez klavíru, cimbálu a saxofonu, přibyly v ní však dvě harfy a k nim ještě varhany. V obou suitách se ten večer orchestrální hráči jen taktak vešli na pódium.

Několikeré Vzkříšení a více nové hudby v příští sezoně České filharmonie

Vedení České filharmonie dnes na tiskové konferenci zveřejnilo program příští sezony. Pod vedením nového šéfdirigenta Semjona Byčkova dokončí Čajkovského projekt a uskuteční turné do USA s dvěma koncerty v Carnegie Hall a do Německa, kde poprvé vystoupí v hamburské Elbphilharmonie. Orchestr dále absolvuje rezidenci ve vídeňském Musikvereinu a oslaví sté výročí Československa koncerty v Praze, v Bratislavě a Londýně. Do Prahy pozve dirigenty Simona Rattla, Franze Welsera-Mösta, Giovanni Antoniniho a sólisty Nikolaje Luganského, Joshuu Bella nebo Franka Petera Zimmermanna. V následujících letech orchestr objedná čtrnáct nových děl od českých i zahraničních skladatelů.

Martinů a Schönberg, večer Jakuba Hrůši a Mitsuko Uchidy

Mitsuko Uchida hraje Klavírní koncert Arnolda Schönberga již pětadvacet let a má jej dokonale zažitý. Hraje jej pravda z not, ale to nás u tak paměťově i hudebně náročné skladby nesmí mýlit. Ona sama jej nepovažuje za technicky mimořádně náročný, či vděčný, o jeho posluchačské vstřícnosti si rovněž nedělá iluze – naskýtá se tedy otázka proč se toto nekompromisně dodekafonické dílo stalo trvalou součástí jejího repertoáru. Říká dokonce, že klavírní part je pro pianistu velmi nepohodlný, není vůbec psán pianisticky efektivně, díky tomu, že Schönberg sám na klavír moc hrát neuměl. Přesto je vášnivou advokátkou tohoto díla. Proč? Z úcty a lásky k síle uměleckého přesvědčení, které jde nekompromisně za svým cílem a nepoleví ani na okamžik, říká. To zní hezky, že? V jeho kompoziční filosofii je skutečně akt tvorby tím nejdůležitějším ze všeho, oč při umělecké tvorbě jde; výstup skladby a to, zda se posluchači příjemně poddává, není a nesmí (!) být primárním cílem. V tom byl Schönberg zcela nekompromisní, jako možná nikdo z jeho kolegů, a jeho život i dílo stalo se – a po stu letech to lze říci zcela bezpečně – živoucím dokladem toho, že radikální a zároveň populární prostě býti nelze. Schönberg je jedním z nejobhajovanějších tvůrců moderní hudby, ale kromě expertů ho poslouchat nechce nikdo. Uvážíme-li, že se tento nevyléčitelný idealista a nejumělečtější tvůrce Moderny podle svých slov upřímně těšil, až si jeho seriální odrhovačky budou pískat zelináři na ulicích – pak to je doklad smutné ironie, s jakou nutno okomentovat bolestné schizma, ke kterému dospěla artificiální hudba za posledních sto let. Ani po stu letech se jeho hudba nestala trvalou součástí repertoáru a naděje, že si ho budou pískat zelináři… nevsadil bych na to ani pětník.

Adèsova patologická anatomie smrti v tónech

Začalo to hezky. Na konci jsem se vypotácel z Rudolfina, nevěda hrubě, zda mám či nemám být vděčen za to, že jsem přežil svou smrt. Myslím, že jsem nebyl sám. Ale pěkně popořádku.

Nadšení i rozpaky

1. březen 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Nadšení i rozpaky

Večer posledního únorového dne jsem věnoval pátému abonentnímu koncertu řady A České filharmonie. Jednak jsem chtěl po předchozích zážitcích s hudbou Petra Iljiče Čajkovského v podání Semjona Byčkova slyšet Čtvrtou symfonii f moll op. 36, jednak zažít ve Dvořákově Violoncellovém koncertu h moll op. 104 premiérové spojení violoncellisty Gautiera Capuçona a České filharmonie spojené charismatem designovaného šéfdirigenta tohoto orchestru. Jelikož Česká filharmonie se programově hlásí k propojení zdravého konzervativismu v dramaturgii a interpretaci mezinárodní úrovně, program mi nevadil a byl jsem hodně natěšený. A vyprodaná Dvořákova síň určitě také.

Netopil zatopil

25. únor 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Netopil zatopil

O tom, jak důležitým přínosem pro český hudební život je Tomáš Netopil, jsem se opět přesvědčil na dvou pražských koncertech. Nejprve na přelomu ledna a února s FOKem a 21. února (reprízy 22. a 23. 2.) v Rudolfinu s Českou filharmonií. Bez výhrad akceptoval program, jenž měl původně připravit Jiří Bělohlávek – Dvořákovy Symfonické variace, Šostakovičův Violoncellový koncert č. 1 Es dur a Elgarovy variace Enigma.

Česká filharmonie na ostrovech

21. únor 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Reportáže
Česká filharmonie na ostrovech

„Národní koncertní síň? Jak je kousek odsud? Tak tam je příjemná akustika,“ reaguje servírka v okamžiku, kdy se dozví, na jaký že koncert jdeme večer a kam. „Guinness už je na cestě. A co jste si tedy vybrali k jídlu?“ vrací se vzápětí ke své profesi a s pochopením přijímá objednávku – těžko jsme z jídelního lístku mohli vybrat něco jiného než „traditional stew“, když už jsme v Irsku…

Večer Lukáše Vondráčka

2. únor 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Večer Lukáše Vondráčka

Z původního programu abonentního koncertu České filhatrmonie řady A4 nezůstal kámen na kameni (měl vystoupit Fabio Luisi s Brucknerovou Osmou), ale naštěstí se podařilo sehnat plnohodnotnou náhradu, Lukáše Vondráčka, vítěze klavírní soutěže královny Alžběty z roku 2016. Ten byl logicky hlavním magnetem večera, spíše než mladý dirigent Ben Gernon – a průběh prvního ze tří večerů také tato očekávání plně potvrdil.

Šedesát let národního festivalu 

Jaká by mohla být synonyma ke slovu národní? Vlastenecký, patriotický, národnostní…? Máme Národní galerii, Národní muzeum, Národní knihovnu, několik divadel, v jejichž názvu je slovo národní, Český národní korpus, Českou národní banku.  V posledních letech se za  národní orchestr označuje Česká filharmonie a za národní festival Smetanova Litomyšl. A právě tyto dva umělecké subjekty, jistě špičkové úrovně, uzavřely 16. ledna 2018 čtyřletou smlouvu o partnerství. Onen národnostní atribut je sice silným signálem do veřejnosti, ale důležité jsou dvě roviny tohoto svazku, jenž je ostatně vyústěním mnohaleté pravidelné spolupráce, jež nabyla síle hlavně po návratu dirigenta Jiřího Bělohlávka z Londýna do Prahy a po převzetí uměleckého vedení České filharmonie. První rovina je vnější, v níž vládne ekonomika, marketing a image. Orchestr bude 

Andělé v Rudolfinu

3. leden 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Andělé v Rudolfinu

Konec roku 2017 se mi narozením vnučky natolik zahustil, že se dostaly adventní, vánoční i novoroční hudební projekty na vedlejší kolej. Stihl jsem jen dva, zato ale stály za to.  Chci se s vámi podělit o radost, kterou mi přinesly.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.