Kritiky - časopis harmonie

Smetanova Litomyšl zahájena v československém duchu

Jedenáct dní po skončení Pražského jara začal ve čtvrtek národní a mezinárodní festival Smetanova Litomyšl. Stejně jako závěrečný koncert v Praze, tak i zahajovací koncert zde nechal v úvodu zaznít českou i slovenskou hymnu. V roce stého výročí vzniku Československa případně, naprosto logicky – a při obou příležitostech vlastně i s trochou provokativní nostalgie. Neslyšeli jsme je takhle spolu už celé čtvrtstoletí.

Co se od prvního orchestru očekává: ČF oslaví 100 let Československa audiovizuální putovní Vltavou

Česká filharmonie ve spolupráci s londýnskou společností 59 Productions připravila k 100. výročí založení Československa audiovizuální instalaci Má vlast – zblízka a nahlas. Speciální přenosná konstrukce vybavená velkoformátovými projekčními plochami s vysoce kvalitním zvukem umožní návštěvníkům netradiční vnímání Smetanovy Vltavy a Janáčkovy Sinfonietty propojené s výjevy české krajiny a díly našeho výtvarného umění a architektury. Instalaci, která umělecká díla a české fenomény ztvárňuje s velkou licencí pomocí počítačové animace a která si klade za cíl oslovit co nejširší publikum, bude možné navštívit od června do listopadu v šesti českých městech.

Závěrečné orchestrální trojkoncertí Pražského jara se slovenskou tečkou

Česká filharmonie se rozloučila s letošním ročníkem PJ opravdu důstojně – koncertem, který by média docela dobře mohla nazvat The Best of the 20th Century. Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů, stejně jako jediná opera Bély Bartóka, Modrovousův hrad, jež vyplnila kontrastní druhou polovinu večera, patří k tomu nejlepšímu z bohatého odkazu obou velkých tvůrců.

Pocta americké hudbě a muzikálová show

28. květen 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Pocta americké hudbě a muzikálová show

Sté výročí narození skladatele, ikonického dirigenta i legendárního popularizátora hudby Leonarda Bernsteina připomněl páteční koncert Pražského jara. Během něho zazněla Bernsteinova tvorba i hudba dvou předních – a jemu osobně blízkých – amerických skladatelů první poloviny 20. století. Sám Bernstein vystoupil poprvé na evropské půdě právě na vůbec prvním ročníku Pražského jara v roce 1946. Tehdy osmadvacetiletý dirigent zde uvedl mimo jiné ta samá díla Aarona Coplanda a Samuela Barbera, která zazněla ve Smetanově síni Obecního domu nyní. Česká filharmonie tentokrát hrála pod vedením šéfdirigenta Boston Pops Keitha Lockharta.

Cenu Antonína Dvořáka letos získá Česká filharmonie

Cenou Antonína Dvořáka ocení Akademie klasické hudby mnohaletou práci České filharmonie pro českou kulturu. Rada akademiků se usnesla jednohlasně bez dalších nominací. Tradiční křišťálové violoncello z dílny české sklárny Moser bude předáno filantropem Karlem Komárkem a jeho ženou Štěpánkou Komárkovou do rukou generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka a šéfdirigenta Semjona Byčkova v rámci amerického turné orchestru. Stane se tak v pondělí 29. října 2018 na půdě Kennedy Centra ve Washingtonu, kde orchestr odehraje koncert k oslavě 100. výročí založení Československé republiky.

Má vlast 2018

13. květen 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Má vlast 2018

Současná, moderní, barvitá, pozitivní. Taková byla Smetanova Má vlast, jak ji na úvodním koncertu festivalu Pražské jaro s Českou filharmonií publiku předložil Tomáš Netopil. Zazněla (12. 5.) ve Smetanově síni Obecního domu a z ní v přímých přenosech také v rozhlase, televizi, na open air scéně v Praze na Kampě a v kině Nadsklepí v dirigentově rodné Kroměříži.

Hrůša, ČF a Helmchen: Barvitý Kodály, brilantní Beethoven a pompézní Prokofjev

Jakub Hrůša měl na abonentním koncertě řady B6 České filharmonie ve Dvořákově síni 11. dubna 2018 plné ruce práce. Na programu byly totiž vedle Beethovenova I. klavírního koncertu dvě orchestrální suity, v nichž jejich autoři požadují enormně velké a navíc ještě dosti neobvyklé nástrojové obsazení. Zoltán Kodály předepsal ve své Suitě ze singspielu Háry János nejen značně rozšířené obsazení standardních orchestrálních nástrojů včetně bohatě vybavených bicích, ale k tomu ještě klavír, saxofon a dokonce i cimbál. Suita z Prokofjevovy opery Vojna a mír má podobně obrovité orchestrální obsazení, a to včetně spousty bicích. Obejde se sice bez klavíru, cimbálu a saxofonu, přibyly v ní však dvě harfy a k nim ještě varhany. V obou suitách se ten večer orchestrální hráči jen taktak vešli na pódium.

Několikeré Vzkříšení a více nové hudby v příští sezoně České filharmonie

Vedení České filharmonie dnes na tiskové konferenci zveřejnilo program příští sezony. Pod vedením nového šéfdirigenta Semjona Byčkova dokončí Čajkovského projekt a uskuteční turné do USA s dvěma koncerty v Carnegie Hall a do Německa, kde poprvé vystoupí v hamburské Elbphilharmonie. Orchestr dále absolvuje rezidenci ve vídeňském Musikvereinu a oslaví sté výročí Československa koncerty v Praze, v Bratislavě a Londýně. Do Prahy pozve dirigenty Simona Rattla, Franze Welsera-Mösta, Giovanni Antoniniho a sólisty Nikolaje Luganského, Joshuu Bella nebo Franka Petera Zimmermanna. V následujících letech orchestr objedná čtrnáct nových děl od českých i zahraničních skladatelů.

Martinů a Schönberg, večer Jakuba Hrůši a Mitsuko Uchidy

Mitsuko Uchida hraje Klavírní koncert Arnolda Schönberga již pětadvacet let a má jej dokonale zažitý. Hraje jej pravda z not, ale to nás u tak paměťově i hudebně náročné skladby nesmí mýlit. Ona sama jej nepovažuje za technicky mimořádně náročný, či vděčný, o jeho posluchačské vstřícnosti si rovněž nedělá iluze – naskýtá se tedy otázka proč se toto nekompromisně dodekafonické dílo stalo trvalou součástí jejího repertoáru. Říká dokonce, že klavírní part je pro pianistu velmi nepohodlný, není vůbec psán pianisticky efektivně, díky tomu, že Schönberg sám na klavír moc hrát neuměl. Přesto je vášnivou advokátkou tohoto díla. Proč? Z úcty a lásky k síle uměleckého přesvědčení, které jde nekompromisně za svým cílem a nepoleví ani na okamžik, říká. To zní hezky, že? V jeho kompoziční filosofii je skutečně akt tvorby tím nejdůležitějším ze všeho, oč při umělecké tvorbě jde; výstup skladby a to, zda se posluchači příjemně poddává, není a nesmí (!) být primárním cílem. V tom byl Schönberg zcela nekompromisní, jako možná nikdo z jeho kolegů, a jeho život i dílo stalo se – a po stu letech to lze říci zcela bezpečně – živoucím dokladem toho, že radikální a zároveň populární prostě býti nelze. Schönberg je jedním z nejobhajovanějších tvůrců moderní hudby, ale kromě expertů ho poslouchat nechce nikdo. Uvážíme-li, že se tento nevyléčitelný idealista a nejumělečtější tvůrce Moderny podle svých slov upřímně těšil, až si jeho seriální odrhovačky budou pískat zelináři na ulicích – pak to je doklad smutné ironie, s jakou nutno okomentovat bolestné schizma, ke kterému dospěla artificiální hudba za posledních sto let. Ani po stu letech se jeho hudba nestala trvalou součástí repertoáru a naděje, že si ho budou pískat zelináři… nevsadil bych na to ani pětník.

Adèsova patologická anatomie smrti v tónech

Začalo to hezky. Na konci jsem se vypotácel z Rudolfina, nevěda hrubě, zda mám či nemám být vděčen za to, že jsem přežil svou smrt. Myslím, že jsem nebyl sám. Ale pěkně popořádku.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.