Na čtvrtečním koncertě zazněly premiéry tří skladeb, které objednala Česká filharmonie od mladých skladatelů jako pokračování nápadu, který uvedl v život Jiří Bělohlávek formou skladatelské soutěže. Druhý ročník akce byl směrován k 100. výročí založení samostatného Československa ani ne tak tématicky jako – vedle zjevné symboliky – čistě prakticky s tím, že soutěž chtěla poskytnout příležitost nejen českým, ale i slovenským hudebním tvůrcům. Přineslo to ovoce – mezi vítězná díla se dostala skladba Adriána Demoče Něha, dalšími dvěma byly Písně vrbovýho proutku od Jany Vöröšové (nejlépe vyhodnocené dílo) a Crossings od Matouše Hejla.

Tenorista Petr Nekoranec vydává své první sólové album. Spolu s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem na něj nahrál francouzské árie. Křest CD se uskuteční v rámci koncertu v neděli 3. listopadu 2019 v pražském Rudolfinu.

Česká filharmonie se svým šéfdirigentem zařadila do sezóny Smetanovu Mou vlast po mnoha desítkách let. A vyvolal velký zájem všech posluchačů, pro které je zahajovací koncert Pražského jara z finančních nebo organizačních důvodů nedostupný. Stejný efekt se před lety ukázal, když Mou vlast zařadil FOK, toto dílo má pořád kus magické přitažlivosti, která souvisí jak s kvalitou hudby tak a naší národní tradicí. I tentokrát bylo vyprodáno dříve než jindy.  Byčkov přistoupil k provedení s velkou zodpovědností a uvedl Mou vlast od ledna už několikrát, mj. v Kolíně nad Rýnem či Clevelandu.

„Janáček je nesmírně upřímný,“ shrnul dirigent Petr Altrichter hudební řeč skladatele, jehož dílo jej provází od narození po celou dobu studií i kariéry. Přímočarost a emoce proudily z celého čtvrtečního koncertu České filharmonie, který rámovaly dvě Janáčkovy kompozice.

Třetí Čajkovského večer v rámci festivalu Dvořákova Praha 21. 9.  patřil hudbě, jež patří z jeho díla k nejznámější, nejhranější i nejvíce nahrávané – Houslovému koncertu D dur a Šesté symfonii h moll „Patetické“.   (Frekventovanější je už jenom Klavírní koncert b moll.)  Překvapením nebyla ani interpretace, kterou jsem z minulosti znal – Semjon Byčkov (1952), Česká filharmonie (1896), Renaud Capuçon (1976). Byl jsem zvědav na  jediné – jestli všichni potvrdí vysoké očekávání. Nejdříve jsem čekal, jestli interpretace houslisty Renauda Capuçona bude přesvědčivější nežli jeho bratra, cellisty  Gautiera. V  Praze je Renaud Capuçon  poměrně častým hostem. Jeho letošní návštěva na Pražském jaru  nedopadla moc dobře, takže jsem věřil, že Čajkovskij mu bude bližší než Dvořák.

Úterní večer 17. září patřil na festivalu Dvořákova Praha opulentní oslavě hudby Petra Iljiče Čajkovského. Česká filharmonie pod vedením Semjona Byčkova žije posledních několik let hlavně tímto skladatelem. Průsečíkem všeho je pro ni sedmidílný „komplet“ The Tchaikovsky Project, jenž vydal londýnský label Decca a jenž je nyní oceňován v řadě zemí světa. Na festivalu uvedl náš národní orchestr hned dva programy cele věnované Čajkovskému. (Úvahu o vhodnosti tak velkého jednostrunného přídělu hudby nechám pro tentokrát stranou, protože by to bylo na delší studii.) Program 13. 9. jsem neslyšel, proto se budu věnovat večeru, na němž zazněly Serenáda C dur, Variace na rokokové téma A dur a Pátá symfonie e moll.

Pražský filharmonický sbor zahájí sezonu 2019/2020 koncertem k 85. výročí svého založení. V sobotu 7. prosince 2019 zazní v pražském Rudolfinu oratorium Arthura Honeggera Král David se sólisty Kateřinou Kněžíkovou, Markétou Cukrovou a Ondřejem Koplíkem. Jako host se pražskému publiku představí Vlámský symfonický orchestr z belgického Gentu. V prosinci proběhnou ještě dva další koncerty sborového cyklu, tentokrát s vánoční tematikou, tedy tradiční Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby s doprovodem Filharmonie Hradec Králové. Posledním z koncertů této řady bude májový koncert 29. května 2020 v kostele sv. Šimona a Judy s díly Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Ivana Božičeviće. Na koncertě zazní také světová premiéra díla Alchymista, příběh pro smíšený sbor, harfu a tři violoncella českého soudobého skladatele a kytaristy Lukáše Sommera.

Česká filharmonie zahájila svou 124. sezonu koncertem tvořeným výhradně slovanským repertoárem – Smetana, Čajkovskij, Šostakovič. Pod taktovkou uměleckého šéfa Semjona Byčkova zazněl tradiční orchestrální výběr z Prodané nevěsty – Ouvertura, Polka, Furiant a Skočná, z Evžena Oněgina pak slavná dopisová scéna v podání ruské sopranistky jménem Jelena Stichina (čeština bohužel neumožňuje její příjmení přijatelně skloňovat). Po přestávce pak došlo na dramaturgické jádro večera, obrovitou Šostakovičovu 8. symfonii.

V roce 2015 začal Semjon Byčkov spolu s Českou filharmonií natáčet Čajkovského symfonickou tvorbu. Po čtyřech letech spolupráce nyní vychází komplet sedmi CD. V rámci projektu se uskuteční i čtyři podzimní rezidence v Praze, Tokiu, Vídni a Paříži.

Nespravedlivě na úplném závěru sezóny se ocitlo hostování Franze Welsera-Mösta u České filharmonie. A tak se debut slavného rakouského dirigenta octnul uprostřed horkého týdne, ale přece jen ve větším stínu, než hostování Sira Simona Rattla. Neprávem, i když je naprosto zřejmé, že za posunem termínu stojí prostě fakt, že jindy dirigent neměl volno. Na program si zvolil dvě bytostně rakouská díla plná světla a humoru – ale pro orchestr jedna z nejtěžších. To platí hlavně o virtuózní, lyrické, mistrně zkomponované skladbě Richarda Strausse – Sinfonia Domestica z roku 1903. Více jak pětačtyřicetiminutová skladba, kterou premiéroval sám autor v Carnegie Hall v roce 1904 jako svůj americký debut, sklidila úspěch – ale kritikové jí vyčítají, že se tu intimní rodinná atmosféra a život (hra dětí, ukolébavka, milostná noc, hádka) líčí pomocí obřího orchestrálního aparátu, trochu vnějškově a okázale.