Čtvrtý ročník udílení cen určených české klasické hudbě se již tradičně konal v Smetanově síni Obecního domu. V sobotu 18. ledna bylo předáno celkem jedenáct ocenění, o nichž rozhodla odborná porota, kterou tvořila sopranistka Gabriela Beňačková, klarinetista a pedagog Jiří Hlaváč, houslový virtuóz Václav Hudeček, klavírista a pedagog Ivan Klánský a skladatel Ondřej Soukup. Galavečerem provázel Jiří Vejvoda.

Abonentní koncert České filharmonie řady A3 přinesl symfonická díla dvou vídeňských klasiků, Beethovena a Schuberta, která orámovala Rendering, kompozici Luciana Beria z roku 1989. Program, chtělo by se říci, tradiční, opřený o dva standardní klasiky, si však v průběhu večera získal posluchače svou promyšleností a vnitřní sofistikovaností, byť ta se mu neodhalovala na první pohled. Navíc měl večer patřičný tah, s účinným vyvrcholením, které přinesla Byčkovovo podání Beethovenovy Sedmé. A do třetice musím s velkou libostí konstatovat, že zvuk České filharmonie se poznenáhlu mění, do tradičního 

Francouzský televizní kanál Mezzo Live HD bude v pátek 24. ledna od 19:30 hodin živě vysílat koncert České filharmonie. První mezinárodní přímý přenos umožní technologie, která byla ve Dvořákově síni Rudolfina instalována v minulé sezoně. Živé vysílání se uskuteční pod značkou Czech Philharmonic Media, jež bude do budoucna zastřešovat všechny audiovizuální nahrávací projekty České filharmonie.

Tenorista Petr Nekoranec se zaslouženě dostává do povědomí domácí i světové operní a písňové posluchačské veřejnosti. K dalšímu postupu v jeho kariéře má přispět i nahrávka, kterou koncem roku 2019 vydává Supraphon. Protože mi jsou na rozdíl od uměleckých agentur a prodejců umění jakékoliv ceny a úspěchy ze soutěží zcela lhostejné (slušně to píšu velmi nerad), srovnám si jednoduše sám ve své hlavě, zda je mladý pěvec tím, kdo si mne svým hlasem získává – či nikoliv. Platí obojí.

V rámci abonentní řady B2 nabídla Česká filharmonie jeden ze svých nejzajímavějších večerů, co se týče výběru skladeb. Dramaturgická konzistence však nekráčí vždy ruku v ruce s posluchačským úspěchem. 

Na čtvrtečním koncertě zazněly premiéry tří skladeb, které objednala Česká filharmonie od mladých skladatelů jako pokračování nápadu, který uvedl v život Jiří Bělohlávek formou skladatelské soutěže. Druhý ročník akce byl směrován k 100. výročí založení samostatného Československa ani ne tak tématicky jako – vedle zjevné symboliky – čistě prakticky s tím, že soutěž chtěla poskytnout příležitost nejen českým, ale i slovenským hudebním tvůrcům. Přineslo to ovoce – mezi vítězná díla se dostala skladba Adriána Demoče Něha, dalšími dvěma byly Písně vrbovýho proutku od Jany Vöröšové (nejlépe vyhodnocené dílo) a Crossings od Matouše Hejla.

Tenorista Petr Nekoranec vydává své první sólové album. Spolu s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem na něj nahrál francouzské árie. Křest CD se uskuteční v rámci koncertu v neděli 3. listopadu 2019 v pražském Rudolfinu.

Česká filharmonie se svým šéfdirigentem zařadila do sezóny Smetanovu Mou vlast po mnoha desítkách let. A vyvolal velký zájem všech posluchačů, pro které je zahajovací koncert Pražského jara z finančních nebo organizačních důvodů nedostupný. Stejný efekt se před lety ukázal, když Mou vlast zařadil FOK, toto dílo má pořád kus magické přitažlivosti, která souvisí jak s kvalitou hudby tak a naší národní tradicí. I tentokrát bylo vyprodáno dříve než jindy.  Byčkov přistoupil k provedení s velkou zodpovědností a uvedl Mou vlast od ledna už několikrát, mj. v Kolíně nad Rýnem či Clevelandu.

„Janáček je nesmírně upřímný,“ shrnul dirigent Petr Altrichter hudební řeč skladatele, jehož dílo jej provází od narození po celou dobu studií i kariéry. Přímočarost a emoce proudily z celého čtvrtečního koncertu České filharmonie, který rámovaly dvě Janáčkovy kompozice.

Třetí Čajkovského večer v rámci festivalu Dvořákova Praha 21. 9.  patřil hudbě, jež patří z jeho díla k nejznámější, nejhranější i nejvíce nahrávané – Houslovému koncertu D dur a Šesté symfonii h moll „Patetické“.   (Frekventovanější je už jenom Klavírní koncert b moll.)  Překvapením nebyla ani interpretace, kterou jsem z minulosti znal – Semjon Byčkov (1952), Česká filharmonie (1896), Renaud Capuçon (1976). Byl jsem zvědav na  jediné – jestli všichni potvrdí vysoké očekávání. Nejdříve jsem čekal, jestli interpretace houslisty Renauda Capuçona bude přesvědčivější nežli jeho bratra, cellisty  Gautiera. V  Praze je Renaud Capuçon  poměrně častým hostem. Jeho letošní návštěva na Pražském jaru  nedopadla moc dobře, takže jsem věřil, že Čajkovskij mu bude bližší než Dvořák.