Nespravedlivě na úplném závěru sezóny se ocitlo hostování Franze Welsera-Mösta u České filharmonie. A tak se debut slavného rakouského dirigenta octnul uprostřed horkého týdne, ale přece jen ve větším stínu, než hostování Sira Simona Rattla. Neprávem, i když je naprosto zřejmé, že za posunem termínu stojí prostě fakt, že jindy dirigent neměl volno. Na program si zvolil dvě bytostně rakouská díla plná světla a humoru – ale pro orchestr jedna z nejtěžších. To platí hlavně o virtuózní, lyrické, mistrně zkomponované skladbě Richarda Strausse – Sinfonia Domestica z roku 1903. Více jak pětačtyřicetiminutová skladba, kterou premiéroval sám autor v Carnegie Hall v roce 1904 jako svůj americký debut, sklidila úspěch – ale kritikové jí vyčítají, že se tu intimní rodinná atmosféra a život (hra dětí, ukolébavka, milostná noc, hádka) líčí pomocí obřího orchestrálního aparátu, trochu vnějškově a okázale.

Dramaturgie letošního zahajovacího koncertu Smetanovy Litomyšle byla letos slavnostní, radostná a neokázalá. Zaznělo vůbec poslední dílo Bedřicha Smetany Pražský karneval, který se z více důvodů málo uvádí. Pořadatelé dokonce iniciovali nové vydání not a zapíšou se do historie uvádění skladby, komponované zcela na prahu šílenství. Její složitá provozovací historie by vydala na samostatné pojednání, podstatné ale je, že tentokrát zazněla ve velmi transparentní a atraktivní podobě. Její začátek upomíná na Čertovu stěnu a je zajímavé, jak i uprostřed komplikovaných harmonií a trochu nepředvídatelného průběhu Smetanu stále poznáváme. Jakub Hrůša pomohl velmi logickému a barvitému provedení, které působilo jako trochu svérázné a zároveň důvěrně známé modernistické dílo.

Abonentní koncert České filharmonie řady A přinesl 5. června setkání dvou velkých hudebníků, amerického houslisty Joshuy Bella a německého dirigenta Christopha Eschenbacha. V prvé polovině večera zazněl Camille Saint-Saëns, jeho nejčastěji hraný Houslový koncert č. 3 h moll. Hned v úvodu Bellova robustní dikce hlavního tématu otevřela imponujícím způsobem tento nástrojově vděčný koncert, který francouzský mistr dedikoval slavnému španělskému virtuozovi Pablu de Sarasate. Všechny polohy díla, na něž bývá někdy trochu nespravedlivě shlíženo jako na nepříliš hluboké a povrchní – jako ostatně na celý Saint-Saënsův kompoziční odkaz – dokáže americký houslista vystihnout s maximální přesvědčivostí a téměř scénickým efektem. Má Koncert skvěle zažitý léty provádění a zná dokonale všechny jeho rafinované finesy i úskalí. Zejména jeho naturelu vyhovuje – stejně jako v případě Sibeliova Koncertu, jehož je rovněž skvělým interpretem – vypjatý dramatismus díla, temný i ohnivý současně, nesený cikánskými iberskými intonacemi a hrou na g struně, ale přesvědčivě tlumočí i líbeznou kantilénu volné věty, s apartně instrumentovanými flažolety (v souzvuku s klarinetem) v závěru. Česká filharmonie překvapila trochu robustním, drsnějším zvukem, nezcela vyrovnaným – o nějakém detailním nastudování tentokrát nelze hovořit, ale na celkové vyznění díla, spojující svrchované technické mistrovství skladatele i interpreta, to nemělo větší vliv. Joshua Bell nesporně dnes patří k jeho nejpovolanějším interpretům. Svou zaujatou, nervní hrou, po okraj naplněnou dynamismem a energií, vyvolává vzpomínky na velké intepretace mistrů minulosti, Henryka Szerynga, Nathana Milsteina a Zina Francescattiho.

Dva koncerty českých orchestrů 31. 5. a 2. 6. na Pražském jaru měly společného jmenovatele ve výrazných osobnostech hostujících sólistů a dirigentů. Nešlo přitom o jména z nejznámějších, takže výsledek nebyl dopředu zaručen. Českou filharmonii dirigoval v pátek Louis Langrée a Symfonický orchestr Českého rozhlasu v neděli Jessica Cottis. V obou případech to byla převědčivá volba.

Kdy je turné úspěšné? Když je vyprodané, když vycházejí oslavné recenze nebo když mívá orchestr předlouhé ovace? Nic z toho. Jak říká ředitel filharmonie David Mareček, o úspěchu rozhoduje jediné kritérium: pokud vás pozvou znovu do všech míst, kde jste hráli. Soudě podle toho a podle frekvence, s jakou Česká filharmonie do Číny v posledních letech jezdí, rozhodně tu úspěch má.

Hrdina Tylovy dramatické báchorky je v závěru pohádky zachráněn a vrací se do Čech z ciziny, která jej zklamala. Naši filharmonici musejí zažívat pocity přímo opačné. Zaprvé je cizina těžko mohla zklamat, když je všude oceňují a znovu a znovu zvou k hraní. Zadruhé a především, v cizině se nelze zbavit dojmu, že si umění, konkrétně klasické hudby, váží daleko víc než u nás.

Ve Wu-chanu, hlavním městě provincie Chu-pej s jedenácti miliony obyvatel, je v místní hudební síni Qintai Concert Hall tabule s výčtem orchestrů a souborů, které zde během krátké existence tohoto sálu vystoupily. Nechybějí zvučná jména od Berlínských filharmoniků přes orchestr BBC až po známé soubory specializující se na starou hudbu. Mimochodem, Česká filharmonie je v čestné první desítce zahraničních orchestrů. Organizátoři mají zjevně dostatek prostředků, aby své publikum rozmazlovali.

V Číně už jsou všichni. A také Česká filharmonie. Letošní zájezd navazuje na předchozí aktivity Jiřího Bělohlávka a je nový v tom, že orchestr zahájil v Nankingu pětiletou rezidenci. To znamená nejen stáže mladých čínských hudebníků u našeho tělesa, ale též pravidelné vystupování filharmoniků v tomto bývalém hlavním městě Číny.

Z celého provedení Stabat Mater v úterý 23. dubna v Rudolfinu je asi nejlepší si zapamatovat slova Marka Ebena, která řekl v úvodu, budu parafrázovat: „katedrály bývaly kdysi nejvyššími body ve městě, dnes se krčí vedle bank a televizních věží - těmto dvěma novodobým božstvům jsme v posledním století obětovali opravdu hodně…“ Každá záminka vnést do veřejného prostoru něco opravdu duchovního je dobrá, podstatné ale je, aby vyznění ve výsledku opravdu duchovní bylo. A je moc dobře, že se to tentokrát celkem povedlo. A nepřispěl k tomu jen Marek Eben, který v úvodu důstojně a elegantně představil ad hoc sestavený orchestr z hudebníků všech pražských orchestrů, kteří ten večer měli čas.

Benefiční koncert pro obnovu pařížské katedrály Notre-Dame se bude konat ve stejný čas, avšak na jiném místě, tedy v úterý 23. dubna od 21.10 hodin ve Dvořákově síni Rudolfina. Přes nasazení zúčastněných institucí nebylo nakonec možné v extrémně krátkém čase uspořádat takto technicky a organizačně náročnou akci ve svatovítské katedrále, jak bylo původně plánováno.