Reportáže - časopis Harmonie

Joshua Bell a jeho Dvořák ve Vídni: Pro jeden přídavek šel bych světa kraj

Posledním koncertem abonentní řady Symphonie Classique koncertní sezony 2019/2020 a jedním z festivalových koncertů XXXIX. Mezinárodních hudebních slavností ve Vídeňském koncertním domě bylo vystoupení hostujícího komorního orchestru Camerata Salzburg s britským dirigentem Andrewem Manzem. Na programu byl repertoár 19. století a tvorba Ludwiga van Beethovena a dvou tzv. národních skladatelů, kteří se již dávno zařadili mezi nejpřednější osobnosti hudebního univerza. Náklonnost britských dirigentů k symfonické tvorbě skandinávských skladatelů je dobře známa, stačí se jen podívat do diskografie významných britských dirigentů od počátků zvukového záznamu do současnosti. Ani Andrew Manze, který vzešel ze scény autentické provozovací praxe, není výjimkou, a tak to byl nejspíše právě civilně vystupující Brit, kdo prosadil na úvod koncertu třídílnou symfonickou svitu pro smyčce, tympány a triangl Rakastava op. 14 Jeana Sibelia. Kompozice z let 1893–1911 prošla dlouhým tvůrčím kvasem, než byla finalizována v podobě, ve které zazněla v úterý 28. 5. 2019. Sympaticky stručná skladba nezapře atmosféru fin du siècle ani nápěvy finské lidové hudby. Nedivím se, že v jeho dosavadních dějinách skladba zazněla teprve potřetí, protože okamžité působivosti, ani melodické přitažlivosti současně komponované svity Karelia op. 11 (1893) rozhodně nedosahuje. Skladatel měl kompozici ovšem rád a choval k ní intimní vztah, dirigent se za dílo suverénně postavil a publikum jeho nastudování odměnilo vděčným potleskem. Camerata Salzburg tak hned v úvodu koncertu vystoupením své smyčcové sekce jasně demonstrovala, že není žádným regionálním komorním orchestrem a že rozhodně není jen jedním z několika salcburských těles, právě naopak.

Bernstein i Platón by měli radost

10. září 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Bernstein i Platón by měli radost

V sobotu 8. září přivítal festival Dvořákova Praha v pražském Rudolfinu renomovaný orchestr - Camerata Salzburg (naposledy v Česku na Pražském jaru 2017), světově oceňovanou houslistku Hilary Hahn a u nás neznámého dirigenta Daniela Blendulfa.

Houslistka Hilary Hahn nahradí na Dvořákově Praze Janine Jansen

Přední americká houslistka Hilary Hahn přijede 8. září na festival Dvořákova Praha, aby zde zastoupila indisponovanou Janine Jansen. Spolu s orchestrem Camerata Salzburg pod taktovkou Daniela Blendulfa dle plánovaného programu připomenou 100 let od narození Leonarda Bernsteina a přednesou jeho Serenádu podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí.

Camerata Salzburg v Ostravě: perlivý Schubert, neklidný Haydn a opojný Schumann

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka má za sebou další z koncertů, na kterém se představil prestižní zahraniční orchestr. Tentokrát v Domě kultury města Ostravy vystoupil orchestr Camerata Salzburg s dirigentem Lorenzem Viottim a violoncellistou Clemensem Hagenem. Na programu byla hudba skladatelů Franze Schuberta, Josepha Haydna a Roberta Schumanna.

Lonquichův bezkonkurenční Mozart

5. červen 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Lonquichův bezkonkurenční Mozart

Předposlední koncert Pražského jara (Dvořákova síň, 1. 6. 2017) patřil v letošní programové nabídce festivalu k těm nejatraktivnějším. Vystoupil na něm jeden z nejznámějších evropských komorních orchestrů Camerata Salzburg spolu s rezidenčním umělcem festivalu, pianistou Alexandrem Lonquichem. Lonquich je osobností mimořádně všestrannou, což mohlo festivalové publikum ocenit hned na třech koncertech: 23. května se představil jako sólový klavírista, 26. května předvedl své umění jako komorní hráč (v triu s houslistkou Vilde Frang a violoncellistou Nicolasem Altstaedtem) a na večeru s Cameratou Salzburg jsme měli možnost vidět a slyšet ho dokonce v „dvojroli“ – jako dirigenta a zároveň jako sólistu ve dvou Mozartových klavírních koncertech.

Až se jaro otevře, buďte u toho. Pražské jaro 2017 s Barenboimem, Pendereckim nebo Kate Lindsey

Když jsme v prosinci připravovali přílohu jednoho celostátního deníku věnovanou právě zveřejněnému programu 72. ročníku, jistý čas jsme s kolegy diskutovali o vhodnosti nadpisu úvodního slova ředitele festivalu Romana Bělora, nadpis článku totiž vymyslel šéfredaktor: „Pražské jaro bude mít něco pro každého“. V některých z nás možná vznikla obava, že to bude vykládáno jako snaha příliš se vlichotit publiku, že dramaturgie je málo vyprofilovaná, chybí jí jednotící téma.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.