Calixto Bieito

Plameny ve Státní opeře – proč asi?

Součástí dramaturgických směřování Národního divadla (Státní opery) je projekt nazvaný Musica non grata věnovaný uměleckým počinům umělců tvořících mezi oběma světovými válkami, které byly pronásledovány německými fašisty pod názvem Entartete Kunst. Uvedení jediné opery Erwina Schulhoffa Plameny je mimořádným dramaturgickým činem Národního divadla, přesněji řečeno Státní opery, premiéra byla 12. června. Samotné dílo, které v žádném případě není operou v tradičním smyslu toho slova, je tak svérázné, jako byl jeho autor sám. Musíme si vybavit dobu, kdy opera vznikala i skladatelův osud, jenž k ní neodmyslitelně patří. Erwin Schulhoff (1894–1942) byl zázračným dítětem z rodiny dobře situovaného pražského německého obchodníka, jehož talent se projevil už ve třech letech. Jeho matka hrála na violu a malovala a také mezi dalšími příbuznými měl hudebníky. Před první světovou válkou si společně se svými přáteli užíval neobyčejně plodnou dobu pražských uměleckých kontaktů mezi německými a českými souputníky. Mnozí z Němců dokonce uměli i česky, jako ostatně i sám Schulhoff. Jeho čeština, pravda, nebyla perfektní, ale víme, že i řada Čechů se v letech obrození teprve učila správně česky. Erwin Schulhoff měl podle svědectví současníků „absolutní sluch, fenomenální paměť a výjimečné virtuózní schopnosti, mistrovsky hrál z listu, respekt si získal také jako obratný improvizátor a byl vyhledávaným komorním hráčem“. Byl zcestovalý, což ostatně tehdy bylo běžné, učil na konzervatoři, psal i kritiky do německých novin a časopisů, byl v kontaktu mimo jiné také s Aloisem Hábou a jako jeden z prvních interpretoval jeho čtvrttónové klavírní skladby.

Calixto Bieito se s Káťou Kabanovou minul

Nové inscenaci Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která měla premiéru v Národním divadle v pátek 28. ledna, vévodí orchestr řízený dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem. Janáčkova orchestrální hudba zní dramaticky, propracovaně, výrazně a chvílemi až nepřehlušitelně, jako by ji nemohlo ohrozit nic. Zní nekompromisně, téměř vytěsňuje lyrismus, který je této opeře neodmyslitelně vlastní. Dalo by se však říci, že v podstatě podporuje dění na jevišti.

138. sezona Opery Národního divadla zahajuje sérii „nežádoucí hudby“

„Program tří historických operních budov Národního divadla si klade za cíl dát každé scéně zřetelný profil. Historická budova je domovem hrdé české operní tradice a měla by zůstat národním svatostánkem určeným pro širokou veřejnost. V první sezoně zde uvedeme nová nastudování Janáčkovy Káti Kabanové a Smetanovy Prodané nevěsty. Stavovské divadlo je neodmyslitelně spjato s Mozartem, a proto zde budeme v nadcházejících letech uvádět výhradně jeho opery počínaje prvním titulem v „Da Ponteho sérii“, Donem Giovanni. Na scénu Státní opery navrátíme velkou operu 19. století, ale společně objevíme i skvosty první poloviny dvacátého století,“ shrnuje plán operní sezony 2020/2021 umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen.

Janáčkovy mrtvoly

13. říjen 2016 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Janáčkovy mrtvoly

Norimberské divadlo přivezlo na festival Janáček Brno 2016 inscenaci, která operu Z mrtvého domu vykládá skutečně velmi současně. Jsou to drsné výjevy, temné, naturalistické, doslova krvavé. V Janáčkově expresivní hudbě je ovšem i trocha romantismu a dost soucitu. A ty se při jediném pohostinském brněnském představení (12. 10.) jaksi vytratily.

Janáčkovo vodní promo na začátku festivalu

„Tak co, máte s sebou plavky?" poslouchám hovor dvou mužů za mnou v momentě, kdy vcházím do hlediště brněnského Janáčkova divadla. Je večer 7. října a zbývá několik minut do zahájení pátého ročníku festivalu Janáček Brno, který otevře Carsenova inscenace Janáčovy Káti Kabanové.

Rozpačitý Bieitův Tannhäuser

12. říjen 2015 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Rozpačitý Bieitův Tannhäuser

Opera Flandry odstartovala novou sezonu Wagnerovým 'Tannhäuserem'. Ten kdo očekával hodně sexu a z toho vycházející skandály, jak tomu bylo v jeho minulé inscenaci Weillova 'Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny', byl bezpochyby zklamán, ale i ten kdo se domníval, že ho španělské 'enfant terrible' a jeho skupina překvapí inspirativními scénami odcházel stejně nespokojen. A plný sál premiérového představení to dal zcela jasně najevo častými výkřiky nespokojenosti.

Stuttgart: Jenůfa mnohokrát znásilněná

Mezi evropskými operními divadly zaujímá OPER STUTTGART nesporně jedno z prominentních postavení. Zejména v éře postmodernismu na sebe dokázala stuttgartská opera strhnout pozornost avantgardními režijními koncepcemi klasických děl, široce rozevřenou dramaturgií od barokních oper přes klasiku, kde vedle samozřejmých evergreenů nasazuje vždy i méně hraná díla operních velikánů, až k tvorbě 20. století s přesahem do doby současné. Samozřejmě, že tu nemůže chybět ani Leoš Janáček, z jehož jevištní tvorby se v letošní sezóně objevila

Basilej - Násilí a sex v lágru

1. srpen 2010 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky

Po Její pastorkyni zaťal své spáry režisér Calixto Bieito do další z oper Leoše Janáčka – tentokrát to byl Janáčkův operní epilog Z mrtvého domu. Nesnažil se v kaleidoskopu neradostného údělu...

Co se týká extravagantnosti režijních koncepcí a „odvahy“ nakládat se svěřeným uměleckým dílem po svém má zřejmě primát operní režisér Calixto Bieito.

Žádná jiná inscenace Vlámské opery nebyla nikdy předem tak prodiskutovaná jako druhá nejznámější opera nerozlučné dvojice Bertold Brecht/Kurt Weill Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny v režii Calixta Bieita. Nutno podotknout, že to byl vypočítaný úmysl organizátorů svěřit režii opery...

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.