„Program tří historických operních budov Národního divadla si klade za cíl dát každé scéně zřetelný profil. Historická budova je domovem hrdé české operní tradice a měla by zůstat národním svatostánkem určeným pro širokou veřejnost. V první sezoně zde uvedeme nová nastudování Janáčkovy Káti Kabanové a Smetanovy Prodané nevěsty. Stavovské divadlo je neodmyslitelně spjato s Mozartem, a proto zde budeme v nadcházejících letech uvádět výhradně jeho opery počínaje prvním titulem v „Da Ponteho sérii“, Donem Giovanni. Na scénu Státní opery navrátíme velkou operu 19. století, ale společně objevíme i skvosty první poloviny dvacátého století,“ shrnuje plán operní sezony 2020/2021 umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen.

Norimberské divadlo přivezlo na festival Janáček Brno 2016 inscenaci, která operu Z mrtvého domu vykládá skutečně velmi současně. Jsou to drsné výjevy, temné, naturalistické, doslova krvavé. V Janáčkově expresivní hudbě je ovšem i trocha romantismu a dost soucitu. A ty se při jediném pohostinském brněnském představení (12. 10.) jaksi vytratily.

„Tak co, máte s sebou plavky?" poslouchám hovor dvou mužů za mnou v momentě, kdy vcházím do hlediště brněnského Janáčkova divadla. Je večer 7. října a zbývá několik minut do zahájení pátého ročníku festivalu Janáček Brno, který otevře Carsenova inscenace Janáčovy Káti Kabanové.

Opera Flandry odstartovala novou sezonu Wagnerovým 'Tannhäuserem'. Ten kdo očekával hodně sexu a z toho vycházející skandály, jak tomu bylo v jeho minulé inscenaci Weillova 'Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny', byl bezpochyby zklamán, ale i ten kdo se domníval, že ho španělské 'enfant terrible' a jeho skupina překvapí inspirativními scénami odcházel stejně nespokojen. A plný sál premiérového představení to dal zcela jasně najevo častými výkřiky nespokojenosti.

Mezi evropskými operními divadly zaujímá OPER STUTTGART nesporně jedno z prominentních postavení. Zejména v éře postmodernismu na sebe dokázala stuttgartská opera strhnout pozornost avantgardními režijními koncepcemi klasických děl, široce rozevřenou dramaturgií od barokních oper přes klasiku, kde vedle samozřejmých evergreenů nasazuje vždy i méně hraná díla operních velikánů, až k tvorbě 20. století s přesahem do doby současné. Samozřejmě, že tu nemůže chybět ani Leoš Janáček, z jehož jevištní tvorby se v letošní sezóně objevila

Po Její pastorkyni zaťal své spáry režisér Calixto Bieito do další z oper Leoše Janáčka – tentokrát to byl Janáčkův operní epilog Z mrtvého domu. Nesnažil se v kaleidoskopu neradostného údělu...

Co se týká extravagantnosti režijních koncepcí a „odvahy“ nakládat se svěřeným uměleckým dílem po svém má zřejmě primát operní režisér Calixto Bieito.

Žádná jiná inscenace Vlámské opery nebyla nikdy předem tak prodiskutovaná jako druhá nejznámější opera nerozlučné dvojice Bertold Brecht/Kurt Weill Aufstieg und Fall der Stadt Mahagonny v režii Calixta Bieita. Nutno podotknout, že to byl vypočítaný úmysl organizátorů svěřit režii opery...