Růžový kavalír je jednou ze šesti oper, k nimž Richardu Straussovi vytvořil libreto Hugo von Hofmannsthal. Jeho světová premiéra byla v Drážďanech na začátku roku 1911 a o pět týdnů později, už 4. března, ji hrálo pražské Národní divadlo. Tehdy bývala dramaturgie operních divadel nějaká pružnější, než je tomu teď. Na operu tohoto typu si mohou troufnout pouze velká operní divadla, před třemi lety uvedlo Růžového kavalíra Národní divadlo Brno, v pražském Národním divadle jej v listopadu 1996 úspěšně dirigoval Jiří Kout za režie Juraje Herze.

Ve druhém představení Dvořákovy Rusalky od nástupu dirigenta Roberta Jindry do funkce hudebního ředitele operního souboru Národního divadla se 9. září změnilo obsazení tří rolí. Prince již představoval předem ohlášený hostující tenorista Pavel Černoch a ve dvojroli Ježibaba–Cizí kněžna se představila mezzosopranistka Kateřina Jalovcová. Z pohledu člověka, který je jen svátečním divadelním divákem, by se mohlo by se zdát, že dva představitelé nemohou na podobě představení mnoho změnit, ale dobře víme, každé jednotlivé představení je vždycky jiné, má nesčetně odlišností, je závislé na momentálním rozpoložení mnoha účinkujících a v setkání s obecenstvem vytváří vždy osobitou atmosféru.

S novou, tentokráte sto čtyřicátou sezonou Národního divadla se vrací do vedení jeho operního souboru jako hudební ředitel dirigent Robert Jindra. Vstupuje podruhé do (skoro) stejné řeky. Hudebním ředitelem opery Národního divadla byl po jednu sezonu 2013/14 v době, kdy ještě působil ve stejné funkci v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (2010–2014). Tenkrát se mu nevyplatilo sedět na dvou židlích a jeho kariéra na domácím poli se přibrzdila. Od sezony 2018/19 začal spolupracovat jako dirigent s Aalto Musiktheater a Filharmonií v Essenu a setrval tam pod vedením hudebního ředitele Tomáše Netopila do července roku 2021. Ihned navázal funkcí šéfdirigenta Státní filharmonie v Košicích a stal se hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Od minulého roku spolupracuje se zahraniční agenturou.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka se uskutečnil ve dnech 29. května až 1. července v Ostravě a Moravskoslezském kraji. Po obtížných pandemických předchozích dvou letech konečně v plánovaném rozsahu. Je třeba říci, že již řadu let – jak je dnes zvykem – neobsahuje festival jen vážnou hudbu, která samozřejmě výrazně dominuje, ale i folklór, jazz či crossover. Stejně tak je pro festival příznačné, že se vyznačuje promyšlenou dramaturgií a vysokou kvalitou uměleckou kvalitou svých koncertních či operních programů. Navíc rozšíření nabídky o hukvaldský přírodní amfiteátr před několika lety ještě více akcentuje genia loci originálního tvůrčího zjevu světoznámého českého skladatele.

Nové inscenaci Janáčkovy opery Káťa Kabanová, která měla premiéru v Národním divadle v pátek 28. ledna, vévodí orchestr řízený dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem. Janáčkova orchestrální hudba zní dramaticky, propracovaně, výrazně a chvílemi až nepřehlušitelně, jako by ji nemohlo ohrozit nic. Zní nekompromisně, téměř vytěsňuje lyrismus, který je této opeře neodmyslitelně vlastní. Dalo by se však říci, že v podstatě podporuje dění na jevišti.

Trojice Mozartových oper na kvalitní libreta Lorenza da Ponte chodívá v dramaturgických plánech operních divadel často ruku v ruce. Také v Národním divadle tomu tak je a ještě bude, až doplní do svého repertoáru Figarovu svatbu. Po novém Donu Giovannim následovala v sobotu 8. ledna opera Così fan tutte, opět s dirigentem Karstenem Januschkem, který se představil už při premiéře Dona Giovanniho (2021). Ukázalo se však, že jak pro něho, tak i pro orchestr je příběh nevěrných dvojic milenců, Così fan tutte, složitějším oříškem. Považuje-li režisérka Tatjana Gürbaca tuto operu za ze všech tří oper nejhlubší, nejpravdivější, oscilující mezi komedií a tragédií, pak by se patrně slušelo chovat se k jeho hudbě podobně. A to se nestalo. Stěží můžeme zjistit, zda režisérka a dirigent pracovali v propojení nebo paralelně, výsledkem byly dva samostatně plynoucí artefakty, jejichž provázanost nebyla zřetelná. Dirigent si hleděl své muziky a řídil s až pedantskou důsledností výrazně pomalá tempa s ostrými střihy do temp velmi svižných. Orchestr se mu podřizoval poslušně, avšak muzice, již společně produkovali, postupně víc a víc scházela svěžest, vtip, dramatičnost, cit pro divadlo.

Rossiniho Lazebník sevillský je svým způsobem past. Měl by ho obloukem obejít ten, kdo nemá příliš smyslu pro humor. Záchytné body pro dynamizaci jevištních akcí v něm sice jsou, avšak právě s nimi se musí zacházet přeopatrně a s citem pro překvapivou pointu. Nabízí tedy mnoho, ale vyžaduje ještě víc. Měl by plynout jaksi samozřejmě, lehce, živě a zábavně, přitom precizně a s patřičným hudebním briem. Domnívám se, že některé komické opery a opery založené na konverzačním principu by měly být obecenstvu slovně srozumitelné. Lazebník tedy jedině v češtině – těch recitativů co tam je! Rosina ve své árii sděluje Almavivovi věci více než podstatné…!?

Opera Národního divadla pokračuje ve své aktuální sezoně další ze svých plánovaných jedenácti premiér: 7. října uvede Rossiniho Lazebníka sevillského, který je jednou z nejúspěšnějších operních komedií. Pod režijním vedením Magdaleny Švecové a pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka se divákům představí Petr Nekoranec, Adam Plachetka, Jiří Sulženko, Arnheiður Eiríksdóttir a řada dalších.