V britském hudebním životě došlo za několik minulých let – obzvlášť posledních dvou – k řadě podstatných změn. Neutěšená ekonomická situace a pandemie zavinily zrušení programů v mnoha koncertních síních a na operních scénách, ba uzavření některých regionálních divadel. A řadoví hudebníci často bojují o záchranu své existence. Vydělat si na živobytí po brexitu, který jim znesnadnil přístup do 27 států Evropské unie, a možnost pravidelného účinkování na tamějších koncertních pódiích a divadelních scénách, je čím dál tím obtížnější. Situace se ztížila ještě víc během současné pandemie.

Antonio Pappano provedl na koncertě Pražského jara 17. května se svým orchestrem dell’Accademia nazionale di Santa Cecilia nezvykle, ale přitažlivě komponovaný program složený z děl Musorgského, Bartóka a Rimského-Korsakova. Úvodní Musorgského Noc na Lysé hoře zazněla v originální verzi z roku 1867, která je stále spíše vzácným hostem na koncertních podiích oproti frekventovanější úpravě z pera Rimského-Korsakova z roku 1886. Z provedení lze dobře pochopit, proč tomu tak je. Musorgského manuskript, objevený až koncem 30. let, předkládá značné problémy interpretační i poslechové, a potkal ho logicky osud všech edicí Musorgského geniálně neučesaných, divoce rudimentárních děl, jimž se jeho přítel Rimskij-Korsakov snažil dát hratelnější, přehlednější, konvenčnější podobu. Což se mu zpravidla podařilo, ale za cenu, že osobité rysy Musorgského děl tím byly do jisté míry setřeny.

74. ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro se uskuteční 12. května až 4. června 2019. Tradiční zahajovací program festivalu, tedy Smetanovu Mou vlast, zahrají Bamberští symfonikové pod taktovkou svého šéfdirigenta Jakuba Hrůši. Orchestr, který se dodnes hlásí k českým kořenům, založili v roce 1946 odsunutí němečtí hráči Pražské německé filharmonie.

I tak lze definovat večer v pražském Rudolfinu, kterým se 24. září uzavřel festival Dvořákova Praha. Uvedená věta je patřičnou i proto, že vedle očekávaně bezkonkurenčního výkonu hypnoticky charismatického Gila Shahama možná ještě více oslnilo umění Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma. A bezesporu z podstatné části i díky umění jeho dirigentského mága Antonia Pappana, jenž zřídkakdy slyšeným, dokonalým a přesvědčivým způsobem

Dvořákova Praha tvoří s Pražským jarem festivalovou páteř hudebního života metropole. Jeho symbolickým patronem je sice ikona světové kultury, ale stejně jako Salcburským letním slavnostem nestačí Mozart, musí i Dvořákova Praha hledat další témata, spojení a pozitivně svoje publikum překvapovat.  Jaký bude letošní devátý ročník, jenž tradičně naplní hudbou mezi 5. až 24. září Rudolfinum, Anežský klášter a Katedrálu sv. Víta?

Nenápadně a neokázale skvělý. Takový byl Orchestr Akademie sv. Cecilie z Říma - na Pražském jaru hostem vůbec poprvé. Orchestr při koncertě  (28. 5.) v Obecním domě nadchl dokonalou hrou: jemnými záchvěvy dramatismu a široce rozpjatou dynamikou. A nadchl také svým šéfdirigentem Antoniem Pappanem.

Institucí, které jsou vzletně označovány jako národní stříbro či poklad, je pěkná řádka. Některé zrcadlí sluneční paprsky, jiné jsou zašlé, ale všechny se snaží mít co nejvíce lesku. Pražské jaro, festival s rozpočtem více než 80 milionů korun, jakkoliv je počítání ošidné, připravilo pro rok 2015 v některých parametrech hodně naleštěný sedmdesátý ročník. Na hlubší úvahu bude ještě hodně času, v posledním měsíci 2014 mi dovolte jen letmou glosu.

Program jubilejního 70. ročníku festivalu Pražské jaro přináší 45 koncertů se širokým dramaturgickým rozpětím – od hostování velkých zahraničních symfonických orchestrů, přes koncerty komorní hudby, až po specifické projekty přinášející premiéry nových děl či hudbu starších epoch v autentické interpretaci. V květnu do Prahy na pozvání Pražského jara zavítá mimořádně silná sestava zahraničních symfonických orchestrů v čele se svými šéfdirigenty – Petrohradská filharmonie s Jurijem Těmirkanovem...

Když intendant bruselské královské opery Bernard Foccroulle začátkem roku 1992 jmenoval do funkce hudebního ředitele tehdy dvaatřicetiletého ANTONIA PAPPANA, ptal se skoro každý, kdo je ten...

Představa Giuseppe Verdiho o libretu k jeho Trubadúrovi byla asi poněkud jiná, než v jaké podobě ho po předčasně zemřelém Salvatore Cammaranu obdržel. Jednak nebylo dokončeno...