V poslední době odcházejí lidé, ke kterým jsem měl více než jen profesionální vztah. Byla to směsice obdivu k jejich práci, úcty k profesionalitě i člověčenství. Byli to Michaela Freemanová – muzikoložka, která věděla u nás o baroku jako málokdo, Miroslav Rada – malíř s neuvěřitelným duchovním přesahem, Jiří Bělohlávek, dirigent, jenž léty dozrál ve fascinující komplexní osobnost a Antonín Matzner – publicista, spisovatel, hudební režisér, producent a dramaturg. Narodil se 22. srpna 1944 -  zemřel 16. října 2017.  Chci uctít jeho památku a vydat nepatrné svědectví o něm. Zajímavé na jeho životě je skutečnost, že je sice autorem řady publikací ze světa jazzu a populární hudby, jako režisér a producent byl aktivní právě v této oblasti, ale nejhlubší stopu otiskl ve světě klasické hudby. Nicméně pro mě to byl hlavně Pan dramaturg. (Umění hudební dramaturgie ovládá na mezinárodní úrovni v České republice jen málo lidí.)

Možná jsem navštívil některý z jeho pražských koncertů už někdy předtím, ale do paměti se mi vryl až při hostování na Pražském jaru 1974. Šel jsem na tento večer kvůli ohlášenému Haydnově trubkovému koncertu s Mauricem Andrém, ale odcházel jsem fascinován Mackerrasovým provedením Janáčkova Tarase Bulby. To byl počátek bezpočtu setkání s uměním velkého dirigenta, s kterým jsem potom udržoval osobní kontakty až do jeho poslední návštěvy Prahy v dubnu 2010, kdy převzal