Singspiel Kouzelná flétna je Mozartovou nejhravější operou. Není divu, že ji zvolil ke svému opernímu debutu dosud neoperní režisér Miroslav Krobot. Navíc právě Kouzelnou flétnu, tehdy v činoherním hávu, uvedl v pražském Divadle v Dlouhé téměř před dvaceti lety. Rozvernost a vtip vládly jevišti Janáčkova divadla také díky Schikanederovu libretu po celou první část představení. Ostatně právě libretista byl, jak víme, prvním Papagenem, který je hlavním hybatelem komické polohy této Mozartovy opery, přesněji singspielu. Kontrast mezi veseloherní částí a vážnými promluvami Sarastra, nenávistnými áriemi Královny noci i zkouškami odvahy a moudrosti je tu jádrem pudla. Vybalancovat jej do ideálně celistvé podoby je pochopitelně vždy téměř nadlidský úkol.

Co dnes přiměje diváka k tomu, aby usedl na tři hodiny do divadelních sedadel a sledoval stokrát oslavenou Figarovu svatbu, není-li to „pouze“ touha po opakovaném poslechu Amadeovy geniální čtyřaktové buffy? Je to zvědavost, zda je ještě možné vyabstrahovat z Beaumarchaisovy dramatické estetiky (založené mimo jiné na mistrném zvládnutí tzv. coupe de théâtre, neočekávaných zvratů) aspoň špetku nového, objevného? Nebo zda hraběnka i tentokrát velkoryse svému záletnému hraběti potřikrát odpustí? Zda bude mít orchestr dostatečně „lehkou ruku“?