Druhou Janáčkovou operou, kterou uvedl letošní Festival Janáček Brno, byla jeho Káťa Kabanová. Po představení inscenace pražského Národního divadla v režii Calixta Bieita, které dirigoval 9. listopadu Jaroslav Kyzlink, se s ní o čtyři dny později představil také operní soubor Grand Théâtre de Genève a Orchestre de la Suisse Romande řízený dirigentem Tomášem Netopilem. Operu režírovala Tatjana Gürbaca ve scénografii Henrika Ahra a s kostýmy Barbary Drosihn se světelným designem Stefana Bolligera.

Festival Prague Sounds vstoupil do nadcházející koncertní sezony originálním způsobem: nechal vybudovat na Vltavě mezi Žofínem a mostem Legií plovoucí scénu a v pátek 2. září večer na ní uvedl koncert České filharmonie. Hudební produkce nesla název Koncert pro Evropu a byla vnímána jako významná společenská událost – konala se totiž u příležitosti českého předsednictví v Radě evropské unie a festival Prague Sounds ji pořádal ve spolupráci s Úřadem vlády. Koncert byl mj. vysílán v přímém přenosu na ČT1, ČT art a na evropském kulturním kanále Arte Concert.

Nové brněnské inscenaci Verdiho Otella není co vytknout, jistě vydrží na jevišti dlouho a obecenstvo mu nebude chybět. Režisér Martin Glaser šel po divadelní stopě spíše zaměřené na monumentalitu vojenského a mocenského prostředí s jedinou kontrastní bytostí, jíž je čistá a milující Desdemona. Scénografie Pavla Boráka vsadila na technické danosti jeviště Janáčkova divadla, na možnost zanořovat scénografické objekty do bočního jeviště nebo horizontálně pohybovat jevištními stoly. Základním scénografickým objektem je monumentální do dáli se táhnoucí kovově patinovaná hradba, od níž se mohou dotvářet další menší prostory i drobné kóje se schody uzavřenými stěnou, která nepustí Otella ani o krok dál. Otellova a Desdemonina ložnice se nápaditě vynoří z podjevištního zázemí. Lůžko potažené rudou textilií s mnoha polštáři se odráží od zlaté stěny. Je to uzavřený intimní prostor určený pouze pro Desdemonu a Otella. Před ním je na ploše jeviště po celé jeho šířce osvětlovací rošt, který dramatizuje dění. Na něm umírá Desdemona, ložnice se ponořuje a prostor kovové pevnosti propouští svými spárami paprsky světla. Velmi působivý konec.

Wagnerovy opery jsou v Praze vzácnými hosty a stěží můžeme očekávat, že jejich interpretace bude souboru Státní opery (součásti Národního divadla) vlastní a že bude vyzrále wagnerovská. Nebylo tedy překvapením, že premiéra Bludného Holanďana 20. ledna nedosahovala hvězdných kvalit zejména v orchestru vedeném Karl-Heinzem Steffensem, hudebním ředitelem Státní opery. Patrně nezbyl čas na detailnější propracování hudební složky jako celku, tedy jak její architektonické stavby, tak proporcí instrumentačních, tempových a agogických, občas také souhry s jevištěm. Sbor působil ve své ženské složce zpočátku nesezpívaně (kolovrátky!) – sbormistr Adolf Melichar. Inscenační tým vedl norský režisér Ole Anders Tandberg, též autor technicky značně složitého scénického návrhu, který odborně zpracoval a přivedl k životu (vyrobil model a se svými spolupracovníky také scénu) scénograf Martin Černý, takto umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla. Režisér Tandberg se také podílel na světelném designu inscenace spolu se Švédkou Åsou Frankenberg, autorkou kostýmů je rovněž Švédka Maria Gerber.

Můj komentář se dotkne dvou koncertů, které ač koncepcí zcela rozdílné, měly přece jen cosi společného. 11. října pořádalo Collegium 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina, pár dnů po volbách, večer s názvem „Mozartova labutí píseň“, kterým otevřelo svůj pražský cyklus. 12. října tamtéž zahájily Svátky hudby a musicCom potřicáté svůj festival, který rozložením do celé sezony je vlastně také koncertním cyklem. I tento večer byl hlavním tvůrcem Mozart. Navíc oba projekty spojovaly prvky spontánní oslavy hudby.

Před sto lety zahájilo české profesionální divadlo Smetanovým Daliborem svou činnost v Českých Budějovicích. Čím jiným tedy uctít takto významné výročí než uvedením tohoto díla. Dramaturgická trefa do černého. Ale to by bylo málo. Čiperné vedení divadla připojilo k oslavě několik dalších přidaných hodnot. Pronajalo si dřevěnou Boudu bratří Formanů a postavilo ji na Mariánském náměstí, které bylo vybráno už někdy v šedesátých letech minulého století pro stavbu divadla nového. A že tam taková budova již mnohá desetiletí chybí! Maličké, velmi neobratně zrekonstruované divadlo na nábřeží Malše pojme jen komorní opery s malým obsazením orchestru (maximálně třicet hráčů), takže rozsáhlejší díla uvádějí v Kulturním domě Metropol. Teď se však blýská na lepší časy, město a kraj chtějí nové divadlo začít stavět v roce 2021.

„Janáček je nesmírně upřímný,“ shrnul dirigent Petr Altrichter hudební řeč skladatele, jehož dílo jej provází od narození po celou dobu studií i kariéry. Přímočarost a emoce proudily z celého čtvrtečního koncertu České filharmonie, který rámovaly dvě Janáčkovy kompozice.

Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním. Jen se domnívám, že pro české obecenstvo by bylo vhodnější uvést Pomeranče v jazyce jemu srozumitelnějším než je francouzština, do níž bylo libreto ostatně přeloženo z ruštiny.

Olomoucký festival Opera Schrattenbach 2018 dospěl v neděli 9. prosince zdárně ke svému závěru. V rámci posledního desátého koncertu zazněla v prostoru Husova sboru komorní opera „o lásce a posledních věcech člověka“ Oráč a Smrt olomouckého rodáka, předního jazzového klavíristy a všestranného skladatele Emila Viklického.

Aleše Brisceina ocenila Nadace Leoše Janáčka „za mimořádnou pěveckou i hereckou interpretaci Janáčkova operního díla na českých i zahraničních jevištích“. V minulosti byla cena udělena například Jiřímu Bělohlávkovi, Gabriele Beňačkové, Robertu Wilsonovi nebo Charlesi Mackerrasovi.  Ocenění převezme na závěr Festivalu Janáček Brno před začátkem představení pražského Národního divadla Výlety páně Broučkovy 5. prosince 2018.