Aleš Briscein

Přízračný Holanďan ve Státní

Wagnerovy opery jsou v Praze vzácnými hosty a stěží můžeme očekávat, že jejich interpretace bude souboru Státní opery (součásti Národního divadla) vlastní a že bude vyzrále wagnerovská. Nebylo tedy překvapením, že premiéra Bludného Holanďana 20. ledna nedosahovala hvězdných kvalit zejména v orchestru vedeném Karl-Heinzem Steffensem, hudebním ředitelem Státní opery. Patrně nezbyl čas na detailnější propracování hudební složky jako celku, tedy jak její architektonické stavby, tak proporcí instrumentačních, tempových a agogických, občas také souhry s jevištěm. Sbor působil ve své ženské složce zpočátku nesezpívaně (kolovrátky!) – sbormistr Adolf Melichar. Inscenační tým vedl norský režisér Ole Anders Tandberg, též autor technicky značně složitého scénického návrhu, který odborně zpracoval a přivedl k životu (vyrobil model a se svými spolupracovníky také scénu) scénograf Martin Černý, takto umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla. Režisér Tandberg se také podílel na světelném designu inscenace spolu se Švédkou Åsou Frankenberg, autorkou kostýmů je rovněž Švédka Maria Gerber.

Festa di Mozart

14. říjen 2021 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Festa di Mozart

Můj komentář se dotkne dvou koncertů, které ač koncepcí zcela rozdílné, měly přece jen cosi společného. 11. října pořádalo Collegium 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina, pár dnů po volbách, večer s názvem „Mozartova labutí píseň“, kterým otevřelo svůj pražský cyklus. 12. října tamtéž zahájily Svátky hudby a musicCom potřicáté svůj festival, který rozložením do celé sezony je vlastně také koncertním cyklem. I tento večer byl hlavním tvůrcem Mozart. Navíc oba projekty spojovaly prvky spontánní oslavy hudby.

Formanův Dalibor jihočeské Boudě svědčí

Před sto lety zahájilo české profesionální divadlo Smetanovým Daliborem svou činnost v Českých Budějovicích. Čím jiným tedy uctít takto významné výročí než uvedením tohoto díla. Dramaturgická trefa do černého. Ale to by bylo málo. Čiperné vedení divadla připojilo k oslavě několik dalších přidaných hodnot. Pronajalo si dřevěnou Boudu bratří Formanů a postavilo ji na Mariánském náměstí, které bylo vybráno už někdy v šedesátých letech minulého století pro stavbu divadla nového. A že tam taková budova již mnohá desetiletí chybí! Maličké, velmi neobratně zrekonstruované divadlo na nábřeží Malše pojme jen komorní opery s malým obsazením orchestru (maximálně třicet hráčů), takže rozsáhlejší díla uvádějí v Kulturním domě Metropol. Teď se však blýská na lepší časy, město a kraj chtějí nové divadlo začít stavět v roce 2021.

Emoce v neředěné formě

4. říjen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Kritiky
Emoce v neředěné formě

„Janáček je nesmírně upřímný,“ shrnul dirigent Petr Altrichter hudební řeč skladatele, jehož dílo jej provází od narození po celou dobu studií i kariéry. Přímočarost a emoce proudily z celého čtvrtečního koncertu České filharmonie, který rámovaly dvě Janáčkovy kompozice.

Tři pomeranče bez šťávy

18. květen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Tři pomeranče bez šťávy

Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním. Jen se domnívám, že pro české obecenstvo by bylo vhodnější uvést Pomeranče v jazyce jemu srozumitelnějším než je francouzština, do níž bylo libreto ostatně přeloženo z ruštiny.

K čemu je smrt dobrá? Viklického opera nově v Olomouci

Olomoucký festival Opera Schrattenbach 2018 dospěl v neděli 9. prosince zdárně ke svému závěru. V rámci posledního desátého koncertu zazněla v prostoru Husova sboru komorní opera „o lásce a posledních věcech člověka“ Oráč a Smrt olomouckého rodáka, předního jazzového klavíristy a všestranného skladatele Emila Viklického.

Aleš Briscein získá medaili Nadace Leoše Janáčka

Aleše Brisceina ocenila Nadace Leoše Janáčka „za mimořádnou pěveckou i hereckou interpretaci Janáčkova operního díla na českých i zahraničních jevištích“. V minulosti byla cena udělena například Jiřímu Bělohlávkovi, Gabriele Beňačkové, Robertu Wilsonovi nebo Charlesi Mackerrasovi.  Ocenění převezme na závěr Festivalu Janáček Brno před začátkem představení pražského Národního divadla Výlety páně Broučkovy 5. prosince 2018.

Mrtvé město v berlínské Komické opeře

Skladatel Erich Wolfgang Korngold (1897-1957), brněnský rodák, byl zázračným dítětem. Jeho otec Julius Korngold, který byl známým hudebním kritikem, si byl jeho talentu vědom a cílevědomě jej podporoval. Předlohou skladatelovy první opery Mrtvé město se stal román belgického autora Georga Rodenbacha Bruges-la-Morte (Das tote Brügge), který vyšel ve francouzštině roku 1892. Skladatel se setkal s jeho německým překladem ve svých devatenácti letech a spolu s otcem vytvořili libreto k opeře pod pseudonymem Paul Schott. Dvacátá léta, doba velkolepého rozkvětu moderního umění mezi dvěma světovými válkami, s sebou nesla mnoho inspiračních podnětů a mladý skladatel se vcelku pochopitelně zhlédl především v díle Richarda Strausse. Poučil se i u jiných mistrů operní literatury, v lecčem je jistě následoval, ale přesto se mu podařilo vytvořit mimořádně svébytné dílo plné žánrových kontrastů, které oživovaly prazvláštní námět na pomezí symbolismu a jisté morbidity končícího devatenáctého století. Zkomponoval hořkosladkou operu plnou psychologického napětí, jejímž středem je muž jménem Paul.

Libuše v Litomyšli jako preview

5. červenec 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Libuše v Litomyšli jako preview

V plné scénické podobě uvidíme novou pražskou inscenaci Smetanovy Libuše až při premiéře v Národním divadle v polovině září, ale i její předběžné slavnostní uvedení na festivalu Smetanova Litomyšl – jakýsi náhled, preview – naznačuje, že se toto dílo dá inscenovat, aniž by z něho trčela jen pověstná sošnost a zdlouhavost.

Křehce monumentální závěr Velikonočního festivalu duchovní hudby

Nedělní koncert nejenže uzavřel 27. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby, ale také poprvé představil nového šéfdirigenta brněnských filharmoniků Dennise Russella Daviese. Dramaturgové festivalu si tak nechali nejdrahocennější perlu až na samé vyvrcholení tohoto ročníku. Večer s tématem Zahrada/Ostrov rozezněl prostory baziliky Nanebevzetí Panny Marie pokorným Te Deum estonského skladatele Arvo Pärta, Glagolskou mší Leoše Janáčka a přímo pro účely festivalu složenou skladbou New Fire (Nový oheň) britského skladatele Davida Matthewse. Vystoupila sopranistka Pavla Vykopalová, mezzosopranistka Jana Hrochová, tenorista Aleš Briscein a basista Richard Novák. Sborově silně orientované Te Deum skladatele Arvo Pärta si vyžádalo účast hned dvou sborů – Voxu Iuvenalis pod vedením Jana Ocetka a Českého filharmonického sboru Brno se sbormistrem Petrem Fialou. O hru na varhany se postaral Martin Jakubíček.

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.