Základnou operní inscenace je hudební realizace její partitury, avšak ničím víc než jen její pouhou základnou. V Národním divadle, přesněji řečeno ve Státní opeře, se rozhodli, že koncertně provedou Donizettiho Luciu di Lammermoor. Nový hudební ředitel Státní opery Andrij Jurkevyč tedy nastudoval operu s orchestrem, sborem (sbormistr Adolf Melichar) a vybranými sólisty. V titulní roli se představila Lucie Kaňková, která po svých někdejších úspěších v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech se postupně zúčastnila dalších mezinárodních soutěží a nastoupila slibně se rozvíjející divadelní a koncertní kariéru.

Wagnerovy opery jsou v Praze vzácnými hosty a stěží můžeme očekávat, že jejich interpretace bude souboru Státní opery (součásti Národního divadla) vlastní a že bude vyzrále wagnerovská. Nebylo tedy překvapením, že premiéra Bludného Holanďana 20. ledna nedosahovala hvězdných kvalit zejména v orchestru vedeném Karl-Heinzem Steffensem, hudebním ředitelem Státní opery. Patrně nezbyl čas na detailnější propracování hudební složky jako celku, tedy jak její architektonické stavby, tak proporcí instrumentačních, tempových a agogických, občas také souhry s jevištěm. Sbor působil ve své ženské složce zpočátku nesezpívaně (kolovrátky!) – sbormistr Adolf Melichar. Inscenační tým vedl norský režisér Ole Anders Tandberg, též autor technicky značně složitého scénického návrhu, který odborně zpracoval a přivedl k životu (vyrobil model a se svými spolupracovníky také scénu) scénograf Martin Černý, takto umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla. Režisér Tandberg se také podílel na světelném designu inscenace spolu se Švédkou Åsou Frankenberg, autorkou kostýmů je rovněž Švédka Maria Gerber.

Krenkova (Křenkova) opera Jonny spielt auf (Jonny vyhrává) nadchla svého času celý operní svět. Můžeme ji označit jako tak zvanou Zeitoper, která vznikla v souladu s programem Nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) v umělecky svobodné poválečné Výmarské republice (1919-1933). Opera zažila svou světovou premiéru v Lipsku 10. února 1927 a vzápětí ji hráli téměř všude ve světě, mezi jiným také v pražském Novém německém divadle (nynější Státní opeře) už 16. června téhož roku. Křídla Jonnymu přistřihli němečtí nacisté, protože Krenkovu operu po svém nástupu v roce 1933 zařadili do složky Entartete Kunst (zvrhlé umění), do níž náležela také díla Arnolda Schönberga, Albana Berga, Kurta Weilla nebo Igora Stravinského a dalších.

Státní opera uvedla jako jednu z posledních premiér před plánovanou rekonstrukcí Gounodovu operu Romeo a Julie. Toto dílo z roku 1867 je u nás méně známé, než Faust od stejného autora, a z formálního hlediska se může jevit až jako určitá napodobenina tohoto staršího úspěšného opusu. Podobně, jako ve Faustovi, nalezneme i zde velkou valčíkovou scénu, cavatinu zamilovaného tenora, posměšnou píseň

Proslulý argentinský tenorista José Cura po přijetí nabídky ředitele Národního divadla Jana Buriana a ředitelky Národního divadla a Státní opery Silvie Hroncové k hostování v inscenaci opery Giuseppe Verdiho Otello, vystoupil 29. ledna 2015 poprvé na scéně Státní opery, kde ztělesnil titulní roli, jež pěvce proslavila na prestižních scénách v mnoha zemích světa. V operní historii českého divadelnictví si však význačné prvenství spolupráce

Boitova opera tohoto jména nebývá uváděna často a není se čemu divit, když její úspěch spočívá valnou měrou v rukou představitele titulní postavy. Poté, co Arrigo Boito zkrátil svou původně pětihodinovou operu, jež měla neúspěšnou premiéru roku 1868, po celých sedmi letech na únosnou tříhodinovou míru, započala její mezinárodní kariéra. Mnohdy usiloval o  inscenování Mefistofela operní basista, který toužil předvést své pěvecké a herecké umění v těch nejživotnějších barvách, málokterý pěvec je však přírodou nadán tak, jak tomu bylo u Fjodora Šaljapina nebo u našeho Viléma Zítka. Mefistofeles je role vyžadující univerzální schopnosti vrcholného