Světově jedenáctá, v České republice již desátá sezóna přímých přenosů z Metropolitní opery otevře tuto sobotu klasickým tragickým dílem Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Slibuje neotřelou podívanou v režii polského režiséra Mariusze Trelińského, autora mnoha ceněných filmů a divadelních i operních inscenací. V hlavní ženské roli zazáří největší wagnerovská diva současnosti Nina Stemme, která bude letos roli Isoldy zpívat už posté během své kariéry. A nejde o jediné jubileum této výjimečné sezóny. Od počátku projektu The Met: Live in HD v roce

Ředitel Vídeňské státní opery Dominique Meyer klade v nové sezoně akcent na epochální šíři repertoárových děl. Operní nabídka zahrnuje čtyřiapadesát produkcí, jejichž data vzniku kompozic vytváří záběr 275 let, od Alciny (1735) Georga Friedricha Händela po Medeu (2010) Ariberta Reimanna. V  nové sezoně připraví světoznámé divadlo v nastudování mezinárodních týmů pět operních premiér.

Narozeninové rozhovory bývají pro novináře kříž. Vzpomenout všechny zásluhy jubilanta, nevynechat největší životní úspěchy, bilancovat, ale vyhnout se nostalgii a patosu, dotknout se každé životní etapy a nezabíhat příliš do detailů. Nebo ne? Štefan Margita slaví šedesátiny.

Vstup zakázán. A na druhém křídle velkých vrat hlásí dopravní značka, že je tu zákaz zastavení. Teď jsou však vrata otevřena dokořán, na jejich levé polovině plakát upozorňuje na Adama Plachetku jako Dona Giovanniho a na pravé straně jiný plakát ukazuje, že tu bude hrát Pavel

Letošní Hudební festival Znojmozahájila tři představení Mozartova Dona Giovanniho (7., 9. a 11. 7.), v titulní roli s Adamem Plachetkou, který si ji ve Znojmě s Czech Ensemble Baroque zopakoval po přesně deseti letech. Ostatní postavy na sebe vzali Boris Prýgl (Leporello), Jana Šrejma Kačírková (Dona Anna), Krystian Adam (Don Ottavio), Kateřina Kněžíková (Donna Elvira), Lenka Cafourková Duricová (Zerlina), Jiří

O newyorské scéně, jíž se pomocí přenosů do kinosálů po celém světě podařilo bezprecedentním způsobem proniknout do nejširšího povědomí, se říkává, že je konzervativní a tradicionalistická. V kontextu mnohých režisérských výstřelků, které jsou v Evropě tak časté, bývá skutečně standard Metropolitní opery rozumný, konvenční, někdy snad skoro až starosvětský. Divadlo má nicméně skvělý orchestr, střídá

Přesně takto, jako zřetelný vzkaz, se dala číst atmosféra narozeninové koncertní oslavy k sedmdesátinám Jiřího Bělohlávka – na pódiu, v auditoriu Dvořákovy síně i při společenském setkání ve dvoraně Rudolfina. Sobotní večer (13. 2.) byl hudebním holdem umělci, který jasnou cestou dospěl ke zralosti a zaslouží si vysoké uznání za setrvalou vyrovnanost svého působení, umělci, jemuž bylo dopřáno, aby logicky korunoval svou životní pouť návratem do čela České filharmonie.

Málokteré dílo je tak spjato s vídeňskou operou, potažmo dnes s rakouskou kulturou vůbec, jako je Mozartova opera Le nozze di Figaro, psaná jako většina Mozartových oper na italské libreto (z Mozartových 22 scénických děl včetně 3 fragmentů je pouze 5 psáno na německý text).  Mozartova Figarova svatba na text Lorenza da Ponte znamená výrazný mezník ve vývoji operního žánru opouštějíc barokní stereotyp

Metropolitní opera je od svého vzniku zvláštní fenomén. Když byla v roce 1883 otevřena Gounodovým Faustem, byla to především příležitost, jak za velké honoráře představit Americe největší evropské pěvecké hvězdy. A ty se skutečně dařilo zvát, jak o tom svědčí příběh Gustava Mahlera, Emmy Destinnové i Enrica Carusa. Postupně se z ní ale stala renomovaná kulturní instituce, která je meřítkem

Valtickým kursům staré hudby každý srpen pozoruhodným způsobem konkuruje Letní škola barokní hudby Holešov, kterou řídí Roman Válek (orchestrální třída) a Tereza Válková (sborová třída). Letošní pěvecké a nástrojové třídy vedli ve dnech 7.-16. 8. lektoři z Velké Británie, Francie, Slovenska  a České republiky, závěrečné koncerty se konaly v Holešově, na Svatém Hostýně a v Kelči. Na programu byli Bach,