Die Walküre nabízí hudební drama v nastudování s dominancí abstrakce, geometrie, stylizace, symbolismu a tzv. čisté scény, kterou reflektujeme jako tradiční od dob Neubayreuthu a uvedení francouzského Prstene století. Inscenace se nese v duchu schopenhauerovském, není z ní cítit touha po uspokojení režisérovy osobní tužby „svobodného jednotlivce“. Doslova se zříká radostného řeckého pohledu na svět a dokládá pocity nicotnosti světa. Kvalita orchestru narůstá s každým dějstvím. Po rozpačitém úvodu a pěvecky velmi slabém výkonu Christophera Ventrise v roli Siegmunda přichází postupný sukces, na jehož konci stojí vítězně Wagnerovo drama.

Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl 7. dubna premiéru Nevěsty messinské, třetí ze osmi oper Zdeňka Fibicha na libreto Otakara Hostinského podle stejnojmenné tragédie Friedricha Schillera. V Českých zemích byla opera naposledy uvedena v Ostravě roku 1984, na plzeňském jevišti ještě o osm let dříve. K dosud poslednímu nastudování však došlo poměrně nedávno, v roce 2015 a to zahraničním souborem v Theater Magdeburg. Je to snad důsledek vzrůstajícího zájmu o Fibichovo dílo, jemuž je opakovaně a často s překvapením přiznávána osobitá kvalita.

Národní divadlo pokračuje ve chvályhodném objednávání nových oper u současných českých skladatelů ve snaze udělat z Nové scény místo, kde vzniká progresivní soudobé divadlo. Nová opera Ivana Achera Sternenhoch, která měla premiéru 7. dubna, přichází v roce trojitě kulatého výročí spisovatele, filozofa a inspiračního zdroje nezávislé kultury Ladislava Klímy: Letos slavíme sto čtyřicet let od jeho narození, devadesát let od úmrtí a stejný počet od vydání literární předlohy opery, románu Utrpení knížete Sternenhocha. Libreto si sepsal skladatel sám, režie se ujal Michal Dočekal, Acherův dlouholetý souputník, mimo jiné z Divadla Komedie.

Velikonoční festival v Baden-Badenu letos přinesl poslední vystoupení Simona Rattla ve spolupráci s Berlínskými filharmoniky. Jedno velké a umělecky zdařilé období se uzavírá a rok 2019 již do překrásného lázeňského městě na okraji Černého lesa před legendární symfonické těleso přivede Kirilla Petrenka, Riccardo Mutiho a Daniella Gattiho. Uveden bude mj. Verdiho Otello. Festival, který je vzrušujícím protipólem k Velikonočnímu festivalu v Salcburku a který stejně jako rakouské město disponuje festivalovým domem obrovitých rozměrů a mimořádných akustických kvalit, se čerstvě s orchestrem rozhodl prodloužit spolupráci do roku 2022.

V nové inscenaci Z mrtvého domu, kterou uvedla Royal Opera House Covent Garden v březnu (poprvé za 90 let od vzniku opery), se děj odehrával v tělocvičně věznice amerického typu. Na jevišti se objevil už před předehrou mladý vězeň, patrně afrického původu; krátil si dlouhou chvíli hraním basketbalu a opakovaně se snažil strefit se do koše, umístěného vzadu. Vlevo byla jednopodlažní zasklená budova pro vedení, vpravo několik řad sedadel pro přihlížející vězně; scénický návrh nijak nenaznačoval sibiřskou trestnici Janáčkova libreta, popřípadě sovětský gulag minulého století nebo soudobou ruskou věznici. Polský režisér Krzystof Warlikowski, který inscenací v ROH debutoval, umístil příběh záměrně mimo Rusko, do jakéhosi univerzálního vězení (transponovat jevištní díla z původního prostředí do současného je dnes módní).

Že opera nemusí být zábava pouze pro dospělé, se snaží dokázat nová hra Národního divadla Brno Kocour v Botách. Příběh o prohnaném kocourovi, který nešťastnému ševcovskému učedníkovi obstará hrad i ruku královské dcery, opatřil hudbou Jiří Teml. Nejedná se o skladatelovu jedinou dětskou operu, v současné době má na svém kontě již tři – Císařovy nové šaty, Čert a Káča a právě Kocoura v botách. Ačkoliv opera vznikla již roku 2008, byla autorem přepracována a roku 2016 uvedena v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Libreto sepsali Jan Tůma a Eliška Hrubá Toperczerová. Pohádkovou operu na motivy známého příběhu uvedli inscenátoři poprvé v pátek 23. března v divadle Reduta.

Honza hrdina, Duše zvonů, Paní mincmistrová nebo Anna Karenina. I tak by se za hypotetické souhry jistých historických okolností mohla jmenovat jedna z oper Leoše Janáčka. Období hledání nového operního námětu během práce na Janáčkově Osudu v letech 1904 – 1907 rozhodně pro zpětného pozorovatele nenese známky rozhodnosti nebo jasné vize. Janáček se naopak v této době pohyboval ve velkém námětovém rozptylu a zvažoval zhudebnění děl dnes neznámých autorů (K. D. Lutinov, Q. M. Vyskočil), Paní mincmistrovou podle Stroupežnického a Annu Kareninu dokonce rozpracoval, ale zůstalo pouze u skic. Zato následovala dlouhá léta „bojů o Broučka“, jak by se dala nazvat urputná cesta Janáčka k libretu o dvou fantaskních výletech prospěchářského Matěje Broučka, hlavní postavy dvou satirických próz Svatopluka Čecha. Na konci této cesty v roce 1917 byly stohy korespondence s ne méně než sedmi libretisty a partitura dvoutaktových Výletů páně Broučkových, které mají v rámci Janáčkových oper díky několika položkám výsadní postavení.

Po Dallapiccolovi a Rihmovi uvedla Královská opera v Bruselu Mascagniho a Leoncavallu, forma zůstala stejná, tedy dvě kratší opery v jednom představení, ale hudební náplň byla samozřejmě totálně odlišná. Bruselská opera se vrátila k tomuto „double bill“ se Sedlákem kavalírem a Komedianty po šestnácti létech a s úspěchem. Dříve byla operní představení v zajetí primadon, dnes mají hlavní slovo režiséři. Z devadesáti procent chtějí návštěvníkům ukázat svoje nápady, které se často dost liší od původní předlohy. V době titulků nad scénou jsou rozdíly mezi libretem a tím co se děje na jevišti někdy i velmi úsměvné. A tak je operní fanoušek vděčný, když může po čase vidět inscenaci, která se blíží původnímu příběhu. Bruselská opera pozvala ke koprodukční produkci s Londýnskou Royal Opera House Covent Garden, Opera Australia a švédskou Göteborgsoperan, výhradně italské operní tvůrce.

Je pokaždé radost, když nejen divák, ale i kritik může odejít z divadla s pocitem, že tento večer se vydařil. Že režisér ctil skladatele, libreto, interprety. Byl estetický, invenční, erudovaný, citlivý. Myslím, že by nikdo neměl trpět předpojatostí, ale často usedám do hlediště s očekáváním, jaký režijní koncept mě čeká tentokrát a kdy se začne rozpadat. Ale nejprve malá odbočka k historii operního domu v městě nad Rýnem.

V pátek 9. března 2018 proběhla v libereckém Divadle F. X. Šaldy premiéra Pucciniho Bohémy. Inscenační tým pod vedením režisérky Lindy Keprtové vsadil v případě této oblíbené a široce známé opery na poměrně konvenční pojetí ozvláštněné po výtvarné stránce promítanými obrazy impresionistických malířů (Manetova Snídaně v trávě, Monetovo Zimní slunce v Lavacourt či Renoirova Zábava v Moulin de la Galette a Váza růží). Spojení příběhu chudých umělců a intelektuálů s díly velikánů impresionismu dává smysl nejen proto, že Rodolfův přítel Marcello je malíř, ale také proto, že Bohéma – stejně, jako impresionistická malířská škola – se soustředí na všední život a zachycení momentů ze života obyčejných lidí, bez romantické heroizace nebo realistické popisnosti. Na tomto základním spojení vystavěla režisérka ve spolupráci se scénografkou Renatou Slámkovou jeviště v podstatě prosté kulis (až na výjimky typu židle, netopící kamna nebo improvizovaný stůl z naskládaných knih a z pantů vysazených dveří), jehož prospekt tvořily proměnlivé „inscenované obrazy“ z postav v dobových kostýmech uspořádaných právě v duchu některých impresionistických výtvarných děl. Společnost lidí zachycených v blíže nespecifikované situaci, jakoby uprostřed rozhovoru, či posedávajících ve skupině tváří k divákům, jako když malíř maluje společnost náhodně zachycenou na večírku apod. Dle průvodního slova v programu inscenační tým zvolil tuto koncepci proto, že i Bohéma má ve formě vyprávění „impresionistické“ prvky – příběh je líčen útržkovitě, z vývoje postav (včetně centrálního vztahu Rodolfa a Mimi) vidíme jen části a výsledkem je jakási „montáž“ nastíněných scén a naznačených příběhových zvratů, které si domýšlíme z dialogů a hudby.