Druhého června uvede plzeňské Divadlo J. K. Tyla v premiéře Orfea Claudia Monteverdiho pod taktovkou Vojtěcha Spurného. Nová inscenace se představí i na 57. ročníku festivalu Musica Bayreuth.

Někdy se zdá, že Mozart vydrží všechno. Nevydrží – důkazem je nová inscenace jeho opery Cosi fan tutte v Národním divadle Brno.

Nejlepší mozartovský dirigent současnosti poprvé v Praze. Slogan Národního divadla je zavádějící, všechno je trochu jinak, ale nic to nemění na skutečnosti, že Marc Minkowski připravil a řídil ve Stavovském divadle 10. 5. vzorovým způsobem koncertní provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito.

Poslední premiérou brněnské Janáčkovy opery bude Mozartova Così fan tutte v režii mladé činoherní režisérky Anny Petrželkové a v hudebním nastudování Jakuba Kleckera. S výjimkou hostujícího polského tenoristy Karola Kozlowského v roli Ferranda se v hlavních rolích představí především sólisté brněnského ansámblu Pavla Vykopalová, Jana Šrejma Kačírková, Václava Krejčí Housková, Roman Hoza nebo Jiří Sulženko.

Saské město na Dunaji se svou Semperoper žilo na přelomu měsíce dubna a května premiérou Verdiho Síly osudu. Dílo na libreto Piaveho mělo premiéru roku 1862 v Petrohradu, již relativně brzy poté se však skladatel k partituře vrátil a definitivní podobu, tak jak ji známe ze současných jevišť, slyšelo milánské publikum v roce 1869. Nemáte-li ovšem v lásce zaběhnuté pořádky a uvítáte-li čas od času změnu, právě v Semperoper vás nyní překvapí hned úvod večera, kdy, aniž by zazněla předehra, vstupujeme do úvodní scény. Verdiho slavnou orchestrální skladbu si pak v podání Staatskapelle Dresden můžeme vychutnat ve formě jakési mezihry, kdy se již hlavní postavy pohybují po scéně a svým konáním dokreslují události úvodního jednání.

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v premiéře experimentální dílo Don G, které by nejsnáze šlo popsat jako jakousi „mozaiku“ útržků z opery, činohry a textů na téma Don Juan. Základem díla jsou činoherní výstupy, ve kterých sledujeme archetypálního Dona Juana během setkání s psychoterapeutkou „Donnou Doktorkou“. Jejich dialogy, v nichž se terapeutka snaží Juana analyzovat a on se ji naopak snaží svést, tvoří „osu“ představení, na niž jsou „navěšeny“ výstupy ze dvou oper na juanovské téma. Základem jsou čísla z Mozartova Dona Giovanniho prokládaná výstupy z méně známé Gazzanigovy opery Don Giovanni, o sia Il convitato di pietra, známé také jako Don Giovanni Tenorio, protože titulní role je, na rozdíl od Mozartovy verze, napsána pro tenor. Práce s jednotlivými operními čísly je poměrně volná, bez vazby na strukturu původních operních děl, takže například v úvodu představení zazní Komturův příchod, po činoherní vložce následuje „šampaňská árie“ atd. Záměrem celého týmu tvůrců (Jan Šotkovský jako autor celé ústřední činoherní osy díla, Magdalena Švecová – scénář a režie, Tomáš Studený – scénář a dramaturgie, a Michal Stránský – scénář a přebásnění některých částí) zřejmě bylo vytvořit fresku obrazů a myšlenek na téma Don Juan a do jediného večera spojit co nejvíce nápadů a pohledů na dané téma. Proto během večera zazní kromě čísel ze dvou uvedených oper rovněž citáty z dalších „juanovských“ textů, například od de Moliny, Petera Handkeho či Alberta Camuse. 

Belgičtí příznivci Richarda Wagnera si určitě nemohou stěžovat na malou nabídku jeho oper. Nejdříve uvedla Opera Flandry v Antverpách Parsifala a aby Brusel nezůstal pozadu představila královská opera téměř současně Lohengrina. Ten byl sice plánován na mnohem dřívější dobu, ale vzhledem k velkému skluzu při renovaci opery se dostal na program až teď. Tím také došlo k nechtěné situaci, Opera Flandry otevírá novou sezonu v září právě Lohengrinem.

Už třináct sezon slouží Theater an der Wien opeře. A každý rok předvádí vynalézavou dramaturgii. Nedávno uvedlo Brittenův Sen noci svatojanské, operní fantasmagorii podle Shakespearovy divadelní hry. Světovou premiéru měla v červnu 1960 v Aldeburghu pod taktovkou autora. Libreto zpracoval Britten s tenoristou Peterem Pearsem, jenž v této opeře výjimečně nezpíval hlavní roli, nýbrž jednoho z řemeslníků. Velkou příležitost naopak dostal v roli Oberona kontratenorista Alfred Deller.

Die Walküre nabízí hudební drama v nastudování s dominancí abstrakce, geometrie, stylizace, symbolismu a tzv. čisté scény, kterou reflektujeme jako tradiční od dob Neubayreuthu a uvedení francouzského Prstene století. Inscenace se nese v duchu schopenhauerovském, není z ní cítit touha po uspokojení režisérovy osobní tužby „svobodného jednotlivce“. Doslova se zříká radostného řeckého pohledu na svět a dokládá pocity nicotnosti světa. Kvalita orchestru narůstá s každým dějstvím. Po rozpačitém úvodu a pěvecky velmi slabém výkonu Christophera Ventrise v roli Siegmunda přichází postupný sukces, na jehož konci stojí vítězně Wagnerovo drama.

Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl 7. dubna premiéru Nevěsty messinské, třetí ze osmi oper Zdeňka Fibicha na libreto Otakara Hostinského podle stejnojmenné tragédie Friedricha Schillera. V Českých zemích byla opera naposledy uvedena v Ostravě roku 1984, na plzeňském jevišti ještě o osm let dříve. K dosud poslednímu nastudování však došlo poměrně nedávno, v roce 2015 a to zahraničním souborem v Theater Magdeburg. Je to snad důsledek vzrůstajícího zájmu o Fibichovo dílo, jemuž je opakovaně a často s překvapením přiznávána osobitá kvalita.