Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…

Pražské Národní divadlo se v druhé půli června otevře nové opeře. První ročník festivalu Opera Nova proběhne ve dnech 19. - 24. 6. 2018 na Nové scéně Národního divadla. Dramaturgem festivalu je Lukáš Jiřička, supervizorem hudební ředitel Opery Národního divadla Petr Kofroň.

Barokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu  a Luksovu  inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel  složil  pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas  režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.

Druhého června uvede plzeňské Divadlo J. K. Tyla v premiéře Orfea Claudia Monteverdiho pod taktovkou Vojtěcha Spurného. Nová inscenace se představí i na 57. ročníku festivalu Musica Bayreuth.

Někdy se zdá, že Mozart vydrží všechno. Nevydrží – důkazem je nová inscenace jeho opery Cosi fan tutte v Národním divadle Brno.

Nejlepší mozartovský dirigent současnosti poprvé v Praze. Slogan Národního divadla je zavádějící, všechno je trochu jinak, ale nic to nemění na skutečnosti, že Marc Minkowski připravil a řídil ve Stavovském divadle 10. 5. vzorovým způsobem koncertní provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito.

Poslední premiérou brněnské Janáčkovy opery bude Mozartova Così fan tutte v režii mladé činoherní režisérky Anny Petrželkové a v hudebním nastudování Jakuba Kleckera. S výjimkou hostujícího polského tenoristy Karola Kozlowského v roli Ferranda se v hlavních rolích představí především sólisté brněnského ansámblu Pavla Vykopalová, Jana Šrejma Kačírková, Václava Krejčí Housková, Roman Hoza nebo Jiří Sulženko.

Saské město na Dunaji se svou Semperoper žilo na přelomu měsíce dubna a května premiérou Verdiho Síly osudu. Dílo na libreto Piaveho mělo premiéru roku 1862 v Petrohradu, již relativně brzy poté se však skladatel k partituře vrátil a definitivní podobu, tak jak ji známe ze současných jevišť, slyšelo milánské publikum v roce 1869. Nemáte-li ovšem v lásce zaběhnuté pořádky a uvítáte-li čas od času změnu, právě v Semperoper vás nyní překvapí hned úvod večera, kdy, aniž by zazněla předehra, vstupujeme do úvodní scény. Verdiho slavnou orchestrální skladbu si pak v podání Staatskapelle Dresden můžeme vychutnat ve formě jakési mezihry, kdy se již hlavní postavy pohybují po scéně a svým konáním dokreslují události úvodního jednání.

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v premiéře experimentální dílo Don G, které by nejsnáze šlo popsat jako jakousi „mozaiku“ útržků z opery, činohry a textů na téma Don Juan. Základem díla jsou činoherní výstupy, ve kterých sledujeme archetypálního Dona Juana během setkání s psychoterapeutkou „Donnou Doktorkou“. Jejich dialogy, v nichž se terapeutka snaží Juana analyzovat a on se ji naopak snaží svést, tvoří „osu“ představení, na niž jsou „navěšeny“ výstupy ze dvou oper na juanovské téma. Základem jsou čísla z Mozartova Dona Giovanniho prokládaná výstupy z méně známé Gazzanigovy opery Don Giovanni, o sia Il convitato di pietra, známé také jako Don Giovanni Tenorio, protože titulní role je, na rozdíl od Mozartovy verze, napsána pro tenor. Práce s jednotlivými operními čísly je poměrně volná, bez vazby na strukturu původních operních děl, takže například v úvodu představení zazní Komturův příchod, po činoherní vložce následuje „šampaňská árie“ atd. Záměrem celého týmu tvůrců (Jan Šotkovský jako autor celé ústřední činoherní osy díla, Magdalena Švecová – scénář a režie, Tomáš Studený – scénář a dramaturgie, a Michal Stránský – scénář a přebásnění některých částí) zřejmě bylo vytvořit fresku obrazů a myšlenek na téma Don Juan a do jediného večera spojit co nejvíce nápadů a pohledů na dané téma. Proto během večera zazní kromě čísel ze dvou uvedených oper rovněž citáty z dalších „juanovských“ textů, například od de Moliny, Petera Handkeho či Alberta Camuse. 

Belgičtí příznivci Richarda Wagnera si určitě nemohou stěžovat na malou nabídku jeho oper. Nejdříve uvedla Opera Flandry v Antverpách Parsifala a aby Brusel nezůstal pozadu představila královská opera téměř současně Lohengrina. Ten byl sice plánován na mnohem dřívější dobu, ale vzhledem k velkému skluzu při renovaci opery se dostal na program až teď. Tím také došlo k nechtěné situaci, Opera Flandry otevírá novou sezonu v září právě Lohengrinem.