Svět opery

Sen noci svatojánské a Radamisto v Theater an der Wien

Už třináct sezon slouží Theater an der Wien opeře. A každý rok předvádí vynalézavou dramaturgii. Nedávno uvedlo Brittenův Sen noci svatojanské, operní fantasmagorii podle Shakespearovy divadelní hry. Světovou premiéru měla v červnu 1960 v Aldeburghu pod taktovkou autora. Libreto zpracoval Britten s tenoristou Peterem Pearsem, jenž v této opeře výjimečně nezpíval hlavní roli, nýbrž jednoho z řemeslníků. Velkou příležitost naopak dostal v roli Oberona kontratenorista Alfred Deller.

Vídeňská Die Walküre prezentuje nevyrovnané výkony, Wagnerovo drama však vítězí

Die Walküre nabízí hudební drama v nastudování s dominancí abstrakce, geometrie, stylizace, symbolismu a tzv. čisté scény, kterou reflektujeme jako tradiční od dob Neubayreuthu a uvedení francouzského Prstene století. Inscenace se nese v duchu schopenhauerovském, není z ní cítit touha po uspokojení režisérovy osobní tužby „svobodného jednotlivce“. Doslova se zříká radostného řeckého pohledu na svět a dokládá pocity nicotnosti světa. Kvalita orchestru narůstá s každým dějstvím. Po rozpačitém úvodu a pěvecky velmi slabém výkonu Christophera Ventrise v roli Siegmunda přichází postupný sukces, na jehož konci stojí vítězně Wagnerovo drama.

V Plzni vzkřísili Nevěstu messinskou

Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl 7. dubna premiéru Nevěsty messinské, třetí ze osmi oper Zdeňka Fibicha na libreto Otakara Hostinského podle stejnojmenné tragédie Friedricha Schillera. V Českých zemích byla opera naposledy uvedena v Ostravě roku 1984, na plzeňském jevišti ještě o osm let dříve. K dosud poslednímu nastudování však došlo poměrně nedávno, v roce 2015 a to zahraničním souborem v Theater Magdeburg. Je to snad důsledek vzrůstajícího zájmu o Fibichovo dílo, jemuž je opakovaně a často s překvapením přiznávána osobitá kvalita.

Šílenství jako univerzální jazyk: nová opera Ivana Achera

Národní divadlo pokračuje ve chvályhodném objednávání nových oper u současných českých skladatelů ve snaze udělat z Nové scény místo, kde vzniká progresivní soudobé divadlo. Nová opera Ivana Achera Sternenhoch, která měla premiéru 7. dubna, přichází v roce trojitě kulatého výročí spisovatele, filozofa a inspiračního zdroje nezávislé kultury Ladislava Klímy: Letos slavíme sto čtyřicet let od jeho narození, devadesát let od úmrtí a stejný počet od vydání literární předlohy opery, románu Utrpení knížete Sternenhocha. Libreto si sepsal skladatel sám, režie se ujal Michal Dočekal, Acherův dlouholetý souputník, mimo jiné z Divadla Komedie.

Simon Rattle, Berlínská filharmonie a jejich Parsifal: zvuk, k němuž neexistuje mnoho alternativ

Velikonoční festival v Baden-Badenu letos přinesl poslední vystoupení Simona Rattla ve spolupráci s Berlínskými filharmoniky. Jedno velké a umělecky zdařilé období se uzavírá a rok 2019 již do překrásného lázeňského městě na okraji Černého lesa před legendární symfonické těleso přivede Kirilla Petrenka, Riccardo Mutiho a Daniella Gattiho. Uveden bude mj. Verdiho Otello. Festival, který je vzrušujícím protipólem k Velikonočnímu festivalu v Salcburku a který stejně jako rakouské město disponuje festivalovým domem obrovitých rozměrů a mimořádných akustických kvalit, se čerstvě s orchestrem rozhodl prodloužit spolupráci do roku 2022.

Warlikowského Janáček v Royal Opera House režijně zklamal

V nové inscenaci Z mrtvého domu, kterou uvedla Royal Opera House Covent Garden v březnu (poprvé za 90 let od vzniku opery), se děj odehrával v tělocvičně věznice amerického typu. Na jevišti se objevil už před předehrou mladý vězeň, patrně afrického původu; krátil si dlouhou chvíli hraním basketbalu a opakovaně se snažil strefit se do koše, umístěného vzadu. Vlevo byla jednopodlažní zasklená budova pro vedení, vpravo několik řad sedadel pro přihlížející vězně; scénický návrh nijak nenaznačoval sibiřskou trestnici Janáčkova libreta, popřípadě sovětský gulag minulého století nebo soudobou ruskou věznici. Polský režisér Krzystof Warlikowski, který inscenací v ROH debutoval, umístil příběh záměrně mimo Rusko, do jakéhosi univerzálního vězení (transponovat jevištní díla z původního prostředí do současného je dnes módní).

Brněnský Kocour v botách pro malé i velké

Že opera nemusí být zábava pouze pro dospělé, se snaží dokázat nová hra Národního divadla Brno Kocour v Botách. Příběh o prohnaném kocourovi, který nešťastnému ševcovskému učedníkovi obstará hrad i ruku královské dcery, opatřil hudbou Jiří Teml. Nejedná se o skladatelovu jedinou dětskou operu, v současné době má na svém kontě již tři – Císařovy nové šaty, Čert a Káča a právě Kocoura v botách. Ačkoliv opera vznikla již roku 2008, byla autorem přepracována a roku 2016 uvedena v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Libreto sepsali Jan Tůma a Eliška Hrubá Toperczerová. Pohádkovou operu na motivy známého příběhu uvedli inscenátoři poprvé v pátek 23. března v divadle Reduta.

Pražský Brouček se na výletě neztratí

Honza hrdina, Duše zvonů, Paní mincmistrová nebo Anna Karenina. I tak by se za hypotetické souhry jistých historických okolností mohla jmenovat jedna z oper Leoše Janáčka. Období hledání nového operního námětu během práce na Janáčkově Osudu v letech 1904 – 1907 rozhodně pro zpětného pozorovatele nenese známky rozhodnosti nebo jasné vize. Janáček se naopak v této době pohyboval ve velkém námětovém rozptylu a zvažoval zhudebnění děl dnes neznámých autorů (K. D. Lutinov, Q. M. Vyskočil), Paní mincmistrovou podle Stroupežnického a Annu Kareninu dokonce rozpracoval, ale zůstalo pouze u skic. Zato následovala dlouhá léta „bojů o Broučka“, jak by se dala nazvat urputná cesta Janáčka k libretu o dvou fantaskních výletech prospěchářského Matěje Broučka, hlavní postavy dvou satirických próz Svatopluka Čecha. Na konci této cesty v roce 1917 byly stohy korespondence s ne méně než sedmi libretisty a partitura dvoutaktových Výletů páně Broučkových, které mají v rámci Janáčkových oper díky několika položkám výsadní postavení.

Veristický večer s pasionálním akcentem v Bruselu

Po Dallapiccolovi a Rihmovi uvedla Královská opera v Bruselu Mascagniho a Leoncavallu, forma zůstala stejná, tedy dvě kratší opery v jednom představení, ale hudební náplň byla samozřejmě totálně odlišná. Bruselská opera se vrátila k tomuto „double bill“ se Sedlákem kavalírem a Komedianty po šestnácti létech a s úspěchem. Dříve byla operní představení v zajetí primadon, dnes mají hlavní slovo režiséři. Z devadesáti procent chtějí návštěvníkům ukázat svoje nápady, které se často dost liší od původní předlohy. V době titulků nad scénou jsou rozdíly mezi libretem a tím co se děje na jevišti někdy i velmi úsměvné. A tak je operní fanoušek vděčný, když může po čase vidět inscenaci, která se blíží původnímu příběhu. Bruselská opera pozvala ke koprodukční produkci s Londýnskou Royal Opera House Covent Garden, Opera Australia a švédskou Göteborgsoperan, výhradně italské operní tvůrce.

Česká Manon v Kolíně nad Rýnem jako suverénní debutantka

Je pokaždé radost, když nejen divák, ale i kritik může odejít z divadla s pocitem, že tento večer se vydařil. Že režisér ctil skladatele, libreto, interprety. Byl estetický, invenční, erudovaný, citlivý. Myslím, že by nikdo neměl trpět předpojatostí, ale často usedám do hlediště s očekáváním, jaký režijní koncept mě čeká tentokrát a kdy se začne rozpadat. Ale nejprve malá odbočka k historii operního domu v městě nad Rýnem.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.