Svět opery

Národní divadlo zakončí sezonu Daliborem, na pražské scéně se díky tomu znovu objeví Kateřina Hebelková

Poslední operní premiérou pražského Národního divadla v této sezoně bude Smetanův Dalibor. V režii Jiřího Nekvasila a pod hudebním vedením Jaroslava Kyzlinka se v hlavních rolích představí Peter Berger, Adam Plachetka, Svatopluk Sem nebo Kateřina Hebelková.

Šelma sedlák v Plzni a obláčky z prken

Příznačným rysem géniů je individualita, v průběhu jejich životů se stále rozvíjející a utvrzovaná. O jedinečnosti Antonína Dvořáka nikdo nepochybuje, jeho tvorba se však stala tak ikonickou, až by se chtělo zapomínat, že ani ona nespadla z nebe. Vycházejíc z tradice lidového muzikantství a chrámových kůrů prošla složitým vývojem, ovlivňována nejrůznějšími vnějšími i vnitřními faktory, které mistrovy začátky nezřídka dovedly do slepých uliček. Taková bloudění snad nejvíce spatřujeme právě v Dvořákově tvorbě operní.

Karlínské Zlato Rýna uspělo, hlavně díky Gazhelimu a Margitovi

Z karlínského sálu Forum se Bayreuth udělat asi nepodaří, ale třeba uznat, že některé wagnerovské projekty v produkci pražského Národního divadla se zde vysloveně vydařily. Po loňské trochu příliš komerčně laděné Fascinaci Wagnerem se k těm úspěšným přiřadilo i Zlato Rýna, předvečer tetralogie Richarda Wagnera, což lze prohlásit už teď po prvé premiéře, byť bude následovat ještě repríza 26.5.

Tři pomeranče bez šťávy

18. květen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Tři pomeranče bez šťávy

Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním. Jen se domnívám, že pro české obecenstvo by bylo vhodnější uvést Pomeranče v jazyce jemu srozumitelnějším než je francouzština, do níž bylo libreto ostatně přeloženo z ruštiny.

V zajetí traumat aneb vynikající Orlando v Divadle na Vídeňce

Dramaturgie Divadla na Vídeňce – Theater an der Wien – si zakládá na uvádění děl, která v běžných operních domem nemají šanci. Že se tento model vyplatil, ukazuje stále zvyšující se kvalita produkcí, řada ocenění a vyprodaný sál. Tato scéna nabízí alternativu těm, kteří operu nezatracují, ale rádi by si občas poslechli něco jiného než stále stejný „oblíbený“ repertoár 19. století.

Dílo čistě surrealistické: Národní divadlo uvede Lásku ke třem pomerančům v režii Radima Vizváryho

Sto let od vzniku Lásky ke třem pomerančům, satirické opery Sergeje Prokofjeva, chystá Národní divadlo její teprve druhé pražské uvedení. 16. května bude mít premiéru inscenace mima Radima Vizváryho, dirigovat bude Christopher Ward, kterého zná pražské publikum z úspěšného Brittenova Billyho Budda.

Co všechno je slyšet v tramvaji

Tramvaj. Dopravní prostředek, ale také společenství lidí sdílejících společný prostor na základě potřeby přesunout se z bodu A do bodu B. Každý nastupuje s vlastními myšlenkami, únavou, zkušenostmi. Za okny jim ubíhá krajina, někdo z cestujících ji zná nazpaměť, jiný je tu nováčkem. Sledování věcí venku vzbuzuje v lidech uvnitř vzpomínky, stesk, rozhořčení a další emoce. Tramvaj je tedy z hlediska dramatického zajímavým materiálem. Vlak nabízí něco podobného, ovšem ve srovnání s ním je cesta tramvají zhuštěnější, což ocení dramaturgie. Linka spojující od počátku 50. let Liberec s Jabloncem nad Nisou v sobě spojuje kvality městské hromadné dopravy a vlaku, protože během necelé půlhodiny projede poměrně různorodým prostředím. Právě tam se před lety zrodila myšlenka básníka Pavla Novotného zachytit zážitek z jízdy touto tramvajovou linkou a myšlenky jejích cestujících. Vybaven nahrávacím zařízením a společností lidí ochotných vyprávět o nejrůznějších věcech, pořídil množství materiálu, který pak porůznu předčítal, vydal tiskem a v roce 2011 proměnil v radiofonickou koláž Tramvestie. V ní se hlasy vypravěčů reflektujících ubíhající krajinu a neřízeně vzpomínajících, co se jim na kterém rohu přihodilo, mísí s hluky vozu, vrzáním dveří a ohlašováním stanic.

Martinů Julietta okouzlila Ostravu

12. duben 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Martinů Julietta okouzlila Ostravu

V lednu 2020 to bude deset let, co do funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského nastoupil Jiří Nekvasil. Za takřka deset let Nekvasilova působení v čele první ostravské scény se ostravská opera sebevědomě postavila po bok operních domů v Brně a Praze, kterým s každou další Nekvasilovou sezónou udílí novou lekci dramaturgické progresivity. Bude-li se ostravské opeře dařit jako dosud, v jubilejním smetanovském roce 2024 bude mít na repertoáru všechny Smetanovy opery. A podobně ambiciózním plánem ostravského operního souboru je být prvním operním domem na světě, který ve svých dějinách souborně nastudoval operní dílo Bohuslava Martinů. Čtvrteční premiérou (11. 4. 2019) Martinů tříaktové lyrické opery Julietta aneb Snář v českém libretu Bohuslava Martinů podle hry Georgese Neveuxe se ostravská opera tomuto ambicióznímu plánu o další krok přiblížila. Přesto to bylo překvapivě poprvé, kdy byla v Ostravě Martinů Julietta nastudována. Nejenže to byla premiéra povedená a zdařilá, ale troufal bych si říci, že dokonce přelomová, a to především díky jevištnímu ztvárnění inscenačního kvarteta SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, režie), Martin Chocholoušek (scéna) a Simona Rybáková (kostýmy).

Nová Káťa uchvátila publikum i kritiku: americká sopranistka Amanda Majeski ve své první janáčkovské roli, s Pavlem Černochem jako rovnocenným partnerem

Novou, z větší části přesvědčivou, a hudebně bezchybnou inscenaci opery režíroval v Královské opeře v Covent Garden v únoru renomovaný Brit Richard Jones; scénu navrhl další Brit, Antony McDonald, a osvětlení navrhla Britka Lucy Carter. Obsazení se skládalo převážně z britských zpěváků, s výjimkou jedné Američanky, jedné Australanky a jedné zpěvačky ze Severního Irska; v inscenaci vystoupil pouze jeden český zpěvák, tenorista Pavel Černoch.

Dva Tannhäuserové na jevišti a jiné dojmy z Drážďan

Tannhäuser v drážďanské Semperově opeře? Sen operního fanouška. Lazebník sevillský tamtéž? No dobře, když je čas… Takhle odhadovat předem však není radno. Divadlo umí být nevyzpytatelné.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.