Svět opery

Figarova svatba ve Stavovském divadle podruhé

Na druhé premiéře Figarovy svatby nás čekalo kompletně jiné obsazení. Figaro Františka Zahradníčka sice nebyl o mnoho charismatičtější než Miloš Horák, ale pěvecky se vzepjal patrně téměř ke svému maximu. Usiloval o stylovost, pečlivě intonačně dokončoval pěvecké fráze. Zuzanka Yukiko Kinjo podala pěvecky vyrovnaný výkon, jen škoda, že se více nesoustředí na kantilénu. Často jí znějí jednotlivé tóny takřka izolovaně, jako by tvořila každý zvlášť. Alžběta Poláčková zpívá svou Hraběnku se značným respektem k této roli, která je snad až příliš prudkým kontrastem k její Jenůfce z Janáčkovy Její pastorkyně, do níž vstoupila před nedávnem na začátku prosince minulého roku. Zatím její zpěv nezní uvolněně. Hraběte má Roman Janál zažitého z předchozích inscenací, byť se i nějaká ta chybička vyskytla. Jeho hlasový projev zabíhá nečekaně až do sforzatových forte v souvislosti s nápadným zesměšňováním postavy. Kateřina Jalovcová je roztomilým Cherubínem, zpívá ho téměř sopránově světlým vyrovnaným hlasem, jen škoda, že ji v některých scénách zastupuje mužský představitel (Cherubín II.), který ze sebe, bohužel, vyloudí i něco podobného zpěvu. Bartolo Jiřího Sulženka má pěvecký a herecký půvab komické figurky z opery buffy, což se jeho partnerce Marcellině v podání Jany Horákové Levicové příliš nedařilo. Koplíkův Basilio v elegantním kostýmu je kompaktní komická figurka vypracovaná pěvecky i herecky, Mlejnkův zahradník Antonio je jako vystřižený ze starých buff, notáře Dona Curzia zazpíval a zahrál Václav Lemberk zněle a vkusně, Barbarina Evy Kývalové si své splnila.

I Figaro má nárok na odpočinek

Co dnes přiměje diváka k tomu, aby usedl na tři hodiny do divadelních sedadel a sledoval stokrát oslavenou Figarovu svatbu, není-li to „pouze“ touha po opakovaném poslechu Amadeovy geniální čtyřaktové buffy? Je to zvědavost, zda je ještě možné vyabstrahovat z Beaumarchaisovy dramatické estetiky (založené mimo jiné na mistrném zvládnutí tzv. coupe de théâtre, neočekávaných zvratů) aspoň špetku nového, objevného? Nebo zda hraběnka i tentokrát velkoryse svému záletnému hraběti potřikrát odpustí? Zda bude mít orchestr dostatečně „lehkou ruku“?

Thomasův Hamlet v Plzni: Ofélie jako královna večera

Po vynikající a úspěšné ostravské inscenaci opery Ambroise Thomase Hamlet, která tu měla premiéru v březnu roku 2016 a je dosud na repertoáru, zařadilo tuto romantickou operu do svého dramaturgického plánu také plzeňské Divadlo J.K. Tyla. Ředitel divadla a operní režisér Martin Otava spolu se šéfdirigentem operního souboru Norbertem Baxou operu inscenovali v budově Nové scény a na roli Hamleta si přizvali oba ostravské představitele Hamleta – Thomase Weinhappela a Romana Hozu. Thomasova opera o Hamletovi vznikla na libreto Michela Carré a Julese Barbiera inspirované Shakespearem a hrou Alexandra Dumase a Paula Meurice. Inscenátoři zvolili londýnskou verzi opery bez baletních scén z roku 1869, avšak na rozdíl od ostravského provedení, které skončilo v souladu s textem libreta předzvěstí Hamletovy korunovace, zavraždí v Plzni Hamleta Polonius.

Margitův Britten a selhání Hvězdného Verea, které nepřekvapí

Pražské Národní divadlo má od včerejška na svém repertoáru „námořnickou“ operu Benjamina Brittena Billy Budd, tříhodinovou barevnou fresku vystavěnou na výjimečně kvalitním libretu, která nemá u nás dosud žádnou interpretační tradici. Režisér Daniel Špinar na tiskové konferenci před premiérou mluvil především o tom, že ho na opeře láká gay-rovina příběhu, potlačovaná sexualita, barokní gey-estetika, kterou chce v inscenaci zdůraznit.

Drážďanské Mrtvé město

9. leden 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Drážďanské Mrtvé město

Korngoldova opera Die tote Stadt dodává zajímavý hudební kontext Puccinimu, Straussovi, Wagnerovi a Janáčkovi. V Semperoper v Drážďanech se její nová inscenace, hraná od prosince, povedla. Hudební divadlo, jak má být – silná hudba, intenzivní, zdařile vizualizovaný příběh, vynikající pěvecké výkony, skvělý orchestr.

Páté patro Dona Hrabala

22. prosinec 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Páté patro Dona Hrabala

Bohumil Hrabal, piják piva a filosof života, se stal námětem nové opery Miloše Orsona Štědroně, nazvané Don Hrabal, kterou právě uvedlo pražské Národní divadlo v nastudování režisérky Lindy Keprtové. Je to pokračování Štědroňova úspěšného seriálu o zajímavých osobnostech české kultury minulosti, tentokráte trochu jinak, formou moderní opery. Jedna základní Štědroňova ambice však zůstává: touha pojednat život a dílo zobrazované osoby v celistvosti, takříkajíc od kolébky až po hrob. Jako slovníkové heslo. Propracoval 

Berlínský Prorok se samopaly a maskáči

Nová inscenace Meyerbeerova Proroka, kterou uvedla berlínská Deutsche Oper, je přehlídkou všech možných klišé současného režisérismu. K vidění jsou například samopaly nebo auto. Opery Giacoma Meyerbeera svého času ovládaly evropská jeviště, kult tohoto autora vydržel ještě začátkem 20. století, pak ale začal ustupovat. Za příčinu bývá někdy vydáván rostoucí antisemitismus, nedostatek pěvců schopných se vyrovnat s obtížnými party a vůbec problém s architekturou velké francouzské opery, kterou tento berlínský rodák dovedl k dokonalosti.

Reformovaná opera s otazníkem na konci: Ifigenie v Aulidě

Oběť v pojetí antického dramatu jako téma, barokní divadelní hra jako předloha, reformní styl libreta jako základ, klasicistní hudba jako východisko a romantická úprava jako výsledný tvar, to jsou základní atributy Gluckovy opery Ifigenie v Aulidě, jak se od poloviny prosince hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Vysvětlující podtitul inscenace zní takto: Tragická opera o třech dějstvích z roku 1774 v hudební a textové úpravě Richarda Wagnera z roku 1847.

Brněnský Faust a Markéta pro pokročilé

Budova Janáčkovy opery se v této sezóně opravuje a na její představení chodí diváci především do Mahenova divadla. Pro uvedení Fausta a Markéty Charlese Gounoda na libreto Julese Barbiera a Michela Carré nicméně inscenační tým pod vedením uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zvolil zcela netradiční zasazení. Sobotní premiéra proběhla v obří prostoře Pavilonu P brněnského výstaviště. V gigantické kovové hale vybudovali organizátoři stupňovitou tribunu, před kterou se do všech stran otevíral nezměrný potemnělý prostor soustředěný kolem světelného kruhu. Prostor děje (scénograf Pavel Svoboda) sice po většinu času vymezovaly jednoduché pohyblivé kulisy (stěna s okny Markétina domku, stěna se zrcadlem, portál či věžové „tubusy“ s točitými schodišti), nicméně režie využívala celý prostor haly a doplňovala děj v popředí postavami či sborem pohybujícím se kdesi v dálce, takřka na hranici dohledu diváků. Orchestr byl umístěn v dřevotřískové „ohradě“ napravo od a v úrovni „scény“, takže diváci v pravé části tribuny mohli kromě dramatu doktora Fausta sledovat též celý orchestr i s dirigentem jako na koncertě. Již na úvod je třeba vyzdvihnout, že inscenačnímu týmu se skvěle podařilo rozbít tradiční rozdělení divadelního prostoru na hlediště a jeviště kukátkového typu. Prostor vymezený ději nebyl jasně oddělen od hlediště portálem ani oponou a zrovna tak postrádal ohraničení na bocích, kde se ztrácel ve stínech, z nichž přicházeli účinkující, jako by z nezměrných dálek. Prospekt scény tvořila až kovová vrata výstavního pavilonu. I ta však byla v takové vzdálenosti, že postavy pohybující se v jejich blízkosti působily, jako by se nacházely v jiném světě či rovině existence. Světelný kruh a prostor před tribunou pak nepůsobil jako tradiční jeviště, ale spíše jako jeden akcentovaný bod v doširoka se otevírajícím světě, zahrnujícím i tribunu s diváky.

Úchvatný Poulenc v Bruselu

15. prosinec 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Úchvatný Poulenc v Bruselu

Bruselská opera se po dvou létech vyhnanství v obrovském stanu opět vrátila do své původní renovované budovy, jen před vchodem přibyla jakási maringotka, která kvůli bezpečnosti kontroluje všechny návštěvníky. Její třetí inscenací v sezóně je opera Francise Poulenca Dialogy karmelitek. Poulenc není považován za typického operního skladatele, vlastně se programují jen dvě jeho opery a to jen zřídka, Lidský hlas a Dialogy karmelitek. Bruselská opera uvedla Dialogy karmelitek již v roce 1959, tedy jen dva roky po světových premiérách v milánské Scale (italská verze) a v pařížské opeře (původní francouzská verze). Antverpská opera uvedla ‚Dialogy‘ v režii Roberta Carsena před deseti léty a úspěch byl tak velký, že výrazně přispěl k jeho světové kariéře. Tentokrát se ujal režie Francouz Olivier Py a jeho vize je téměř stejně úspěšná. Jedná se o produkci z roku 2013 v pařížském Théâtre des Champs-Élysées.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.