Operní dramaturgové mají u nás těžký život. Když chtějí vzbudit zájem o jinou Dvořákovu operu, než je všeobecně uznávaná Rusalka a nespokojí se s opakováním těch dvou oper, které Rusalce předcházely, totiž s Jakobínem nebo s Čertem a Káčou, jsou nuceni dramaturgicky upravovat některou z jeho oper, které jsou ve valné většině téměř nehratelné. Odstrašujícím příkladem je Dvořákova operní prvotina Alfréd, zkomponovaná v až hrozivě epigonském stylu napodobujícím Richarda Wagnera. Víme, že Antonín Dvořák nebyl rozeným divadelníkem a na jeho hudebně dramatických dílech je to znát. Jeho poslední opera Armida, v níž svedl nerovný boj s mnohomluvným libretem Jaroslava Vrchlického inspirovaným Tassovým Osvobozeným Jeruzalémem, je stižena dvořákovsky rozvláčnou strukturou opery plné proporčně nevyrovnaných výjevů.

Armida, poslední opera Antonína Dvořáka, a vůbec jeho poslední dokončené dílo, není častým titulem v repertoáru operních domů. Příčiny jsou zřejmé. Především velmi chatrné libreto pocházející z pera Jaroslava Vrchlického, a to jak pokud jde o dramatickou stavbu, tak i o kvality textové. U tak velkého básníka to může někoho překvapit, ale máme dost dokladů o tom, že Vrchlický neměl příliš rozvinutý dramatický cit a fantazii (přestože napsal nejméně 30 dramat), což se ovšem projevuje i v jazyce, který je překvapivě nezpěvný, hýří archaismy, těžko srozumitelnými již v době vzniku, a celek působí, jako by byl chvatně spíchnut dosti horkou jehlou. Po dokončení překladu Tassova eposu Osvobozený Jeruzalém Vrchlický zužitkoval prostě zkušenosti z několikaleté práce ještě ve fomě operního libreta.

Komediální hudební drama Falstaff, poslední opera téměř osmdesátiletého Giuseppe Verdiho, je jedním z nejobtížnějších inscenačních úkolů. Vrcholné umělecké dílo, pro které skladatel zvolil u něj neobvyklé prostředky. V podstatě tu nenajdeme uzavřená zpěvní čísla, skladatel prokomponovává operu jako celistvý organismus. Geniální libreto Arriga Boita střídá plochy přeplněné textovými sděleními s kontrastními pasážemi rychlých a naprosto stručných reakcí jednajících postav, takže jsou inscenátoři neustále konfrontováni s prudce se měnícími situacemi někdy i paralelně jdoucími vedle sebe, jindy na sebe bezprostředně navazujícími nebo se prolínajícími. Před režisérem a jeho spolupracovníky je jako obvykle téměř nekonečná množina interpretačních možností, hudebně dramatická celistvost opery je až šokující. Dirigent je nucen neustále manévrovat všemožnými v hudbě dosažitelnými prostředky, aby udržel nezbytnou hudební proměnlivost, a přitom dokonalou soudržnost svébytného díla.

Základnou operní inscenace je hudební realizace její partitury, avšak ničím víc než jen její pouhou základnou. V Národním divadle, přesněji řečeno ve Státní opeře, se rozhodli, že koncertně provedou Donizettiho Luciu di Lammermoor. Nový hudební ředitel Státní opery Andrij Jurkevyč tedy nastudoval operu s orchestrem, sborem (sbormistr Adolf Melichar) a vybranými sólisty. V titulní roli se představila Lucie Kaňková, která po svých někdejších úspěších v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech se postupně zúčastnila dalších mezinárodních soutěží a nastoupila slibně se rozvíjející divadelní a koncertní kariéru.

Je sobota 10. března a v Liberci začíná premiéra Pucciniho opery Madama Butterfly. Orchestr zní zpočátku pod vedením italského dirigenta Paola Gatta hodně razantně, jako by v celoorchestrálním zvuku postrádal hierarchizaci nástrojů, později se během prvního jednání srovná a zklidní a působí jako přesvědčivá složka operního představení, která respektuje řád divadelní inscenace. Stejně razantně vstupuje na proscénium Ital Paolo Lardizzone, jehož hlas zní v typickém italském modu – s naplno otevřeným krkem a v téměř neutuchajícím forte.

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské se už podruhé připojilo k programu Musica non grata, který pořádá pražské Národní divadlo za finanční podpory Velvyslanectví Německé spolkové republiky. Svůj ostravský cyklus pojmenovalo Opery terezínských skladatelů a v jeho rámci již uvedlo Zásnuby ve snu od Hanse Krásy (premiéra 17. 2. 2022), které představilo 20. listopadu 2022 také na jevišti pražské Státní opery, kde měla tato opera v květnu roku 1933 svou světovou premiéru. V rámci tohoto programu už ostravská opera inscenovala trojici oper dvou terezínských skladatelů, po Krásových Zásnubách ve snu uvedlo dvojici jednoaktovek Viktora Ullmanna Rozbitý džbán (1942) a Císař Atlantidy aneb Odepření smrti (1944), chystají také operu Šarlatán od Pavla Haase. Všechny tyto skladatele potkal týž osud – jejich pobyt v Terezíně ukončil transport do Osvětimi, kde byli popraveni…

Další operou sledovaného Mezinárodního hudebního a kulturního projektu Musica non grata, který organizuje Národní divadlo v Praze s finanční podporou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo Praha, je komická opera Alexandra Zemlinského (1871–1942) Šaty dělají člověka, Kleider machen Leute. Skladatel ji vytvořil na libreto Leo Felda podle povídky Gottfrieda Kellera. Premiéra první verze opery byla ve vídeňské Volksoper 2. října 1910, finální verze měla premiéru v pražském Novém německém divadle, nynější Státní opeře, kde Zemlinsky působil v letech 1911–1927 jako dirigent.

Operní soubor Moravského divadla Olomouc pokračuje pod svým novým vedením v předem oznámeném trendu směřujícím k osobitému inscenačnímu řešení jednotlivých oper. Po lehce kontroverzním výkladu Dvořákovy Rusalky bratry Cabanovými uvedlo Bartókovu operu Modrovousův hrad na sugestivní libreto Bély Balázse. Uvedlo ji v jazyce originálu, tedy v maďarštině, s českými a anglickými titulky a přizvalo režisérku Danielu Špinar, v letech 2015–2022 ředitelku, tedy tehdy ještě ředitele Činohry Národního divadla.

Klasické operety, jež jsou jedním ze symbolů jisté dobové atmosféry zejména střední Evropy, patří dodnes k titulům, které příjemně osvěží sezónu zejména operních scén. Jejich současná jevištní podoba je nicméně velmi často tvrdým oříškem, při čemž ryze historizující pojetí na jedné straně ani provokativní popření dobových kořenů na opačném pólu nejsou zřejmě přijatelným řešením.