Tannhäuser v drážďanské Semperově opeře? Sen operního fanouška. Lazebník sevillský tamtéž? No dobře, když je čas… Takhle odhadovat předem však není radno. Divadlo umí být nevyzpytatelné.

Mozartova opera seria z roku 1781, kdy bylo skladateli pětadvacet let, patří pro své nesporné kvality k těm operám, které se i u nás opakovaně hrají. Vzpomeňme například inscenaci ve Stavovském divadle před devíti lety, v níž jako Ilia účinkovala Martina Janková. V Plzni se tato opera hrála poprvé a získali pro její inscenování velmi zajímavý inscenační tým včetně dobrých představitelů hlavních rolí. Režisérka Arila Siegert a její výtvarní spolupracovníci scénograf Hans Dieter Schaal a kostýmní výtvarnice Marie-Luise Strandt jsou spojeni se jménem vynikající německé operní režisérky Ruth Berghaus, s níž svého času všichni spolupracovali. Podařilo se jim spolu s dirigentem Norbertem Baxou vytvořit neobyčejně čistou a stylově jednotnou inscenaci. Režisérka Arila Sieger je zároveň choreografkou a dokázala vést operní herce k mimořádně soustředěným kreacím. Jejich pohybově herecké výkony byly neoddělitelně propojeny s hudební linkou a s pěveckým frázováním a přitom režisérka zřetelně propracovávala charaktery postav, vztahy mezi nimi a situace, v nichž se ocitají. Neustálá oscilace mezi napětím a uvolněním v jejich pohybu byla fascinující. Scénograf Hans Dieter Schaal vytvořil velmi případnou prostou, ale dokonale funkční scénu, na niž jako připomínku toho, co formovalo osudy zúčastněných promítal pulzování moře. Marie-Luise Strandt si pohrála s velmi kontrastními akčními kostýmy - Idomeneus v šedém oděvu poutníka s sebou nese královský zlatý plášť, Ilia má na sobě vrstvený kostým, který v jejích akcích spoluhraje.

Po pravdě řečeno, donekonečna se opakující retroinscenace vložené do druhé poloviny minulého století mi připadají už poněkud stereotypní. Prodanka s Jeníkem v džínovém oblečku a s Mařenkou v džínových lacláčích – no proč ne, kdyby to bylo k něčemu dobré. Prý jde o osmdesátá-devadesátá léta zřejmě v postkomunistické zemi. Drážďanská Die verkaufte Braut je hraná s jednou pauzou v baru nazvaném Kezals Village. Mařenka je tam servírkou ve stylizovaném lidovém kroji s barevnými teniskami na nohou, Kezal šéfuje v bleděmodrém obleku s černou košilí a žlutými brýlemi, balet v barevných krojích vystupuje na malém barovém jevišti. Paní režisérka Mariame Clément udělala všechno pro to, aby Prodance vytvořila pevné zázemí. Někdy trochu proti logice příběhu pravda, ale jde přece o komedii. Kromě barového koutku na pravé straně proscénia hraje svou nezastupitelnou roli vstup pro barový personál (dveře vlevo) a v pozadí čitelně označené WC pro dámy a pro pány, přičemž mnohá legrace spočívá v tom, že některý pán vstupuje omylem do dámských dveří. Je žádoucí, aby divák sledoval, jak dlouho se ta která postava na toaletě zdrží a s jakou vychází. Na jevišti nechybí uklízečka (bez koštěte a kbelíku není, jak známo, „moderní“ operní režie a zde přibyl i fungující vysavač).

Operní akademie Ostrava (OAO) - společný projekt opery Národního divadla moravskoslezského a Fakulty umění Ostravské univerzity- se poprvé představila v novém Divadle „12“, které vzniklo při rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona. OAO dává studentům možnost vystupovat po boku svých pedagogů, letos v komorním prostředí, v příštím roce však plánuje inscenaci Salieriho Školy žárlivých v Divadle Antonína Dvořáka. Nad malým jevištěm Divadla „12“ se zaskvěl bombastický „operní“ zlatý nápis Grand teatro dodici (Velké divadlo dvanáct), aby se pod ním mohla odehrát jednoaktová opera amerického skladatele Toma Johnsona The Four Note Opera (Čtyřnotová opera). Zkomponoval ji už v roce 1972 a u nás byla poprvé předvedena v pražském Divadle Kolowrat v únoru roku 2005 pod taktovkou dirigenta Přemysla Charváta, který přeložil její libreto. V jeho překladu hrají Čtyřnotovou operu také v Ostravě.

Je to již dva a půl roku od doby, kdy mezzosopranistka Wallis Giunta okouzlila návštěvníky operního domu v Lipsku svým nastudováním Rossiniho Popelky. Pro rok 2018 byla zvolena mladou umělkyní roku v rámci International Opera Awards a v právě probíhajícím měsíci se z ní v Oper Leipzig stala Carmen, po které šílí i stánkaři, nabízející nezbytné předvánoční produkty v prostoru mezi Gewandhausem a budovou opery. Augustusplatz je v těchto dnech opravdu těžko průchozí, únik do útrob divadla, v němž se měl odehrát zážitek v podobě Bizetovy Carmen, tak byl logickým a nezbytným krokem.

Konec roku starého a začátek nového přináší Christianu Thielemannovi dvě zásadní události. Vedle premiérového vystoupení na Novoročním koncertě 2019 s Vídeňskými filharmoniky, který jistě mnoho z nás bude rádo sledovat, je to právě prosincové hudební nastudování Ariadny na Naxu pro drážďanskou Semperoper. Velice rozličné, avšak celkově malé nástrojové obsazení této opery dokázal Thielemann prostřednictvím Staatskapelle Dresden využít do nejmenšího detailu. Snažit se rozebrat hudební provedení jiným způsobem než jednoduchým, ale o to výstižnějším patetickým konstatováním, že to byla zvuková paráda, by bylo zbytečné, a tak pojďme plnou parou k pěvcům. Pro jeden večer se sešlo excelentních hlasů více než dost.

Pokud bychom měli z Janáčkových oper vybrat tu, která stála na počátku jeho tuzemského i světového úspěchu a která dodnes představuje jedno z nejhranějších operních děl 20. století, byla by to bezesporu Její pastorkyňa. Světové měřítko opery zachovává také mezinárodní festival Janáček Brno 2018, který uvedl Janáčkovu Jenůfu v nastudování poznaňského souboru z operního divadla Teatr Wielki im. Stanisława Moniuszki w Poznaniu v koprodukci s Théâtre Royal de la Monnaie, pro které byla inscenace původně vytvořena, a s Teatro Comunale di Bologna. Výsledný tvar tak vznikl spoluprací operních souborů z Polska, Belgie a Itálie. Režie i scénografie se chopil lotyšský režisér a dramatik Alvis Hermanis, kostýmy navrhla Anna Watkins, choreografii nacvičila Alla Sigalova, sbor řídil Mariusz Otto a představení dirigoval umělecký ředitel poznaňské opery Gabriel Chmura.

Na pódiích brněnských divadel je v posledních několika dnech nebývale rušno – festival Janáček Brno, uvádějící letos při příležitosti stoletého výročí založení republiky veškeré jevištní dílo předního českého operního tvůrce, je v plném proudu. Po operách Příhody lišky Bystroušky a Káťa Kabanová přichází na řadu vůbec první Janáčkovo jevištní dílo Šárka. Pořadatelé však nabízejí verze hned dvě – koncertní s klavírem, sborem a sólovými hlasy a jevištní se vším všudy, a navíc v instrumentaci kmenového skladatele souboru Ensemble Opera Diversa Ondřeje Kyase. Inscenaci připravilo těleso ve spolupráci s Národním Divadlem Brno přímo na objednávku festivalu, o režii scénického představení se postarala Kristiana Belcredi, scénu navrhla Sylva Marková, kostýmy pak Eliška Lupačová Ondráčková. V sólových rolích se představili Iveta Jiříková jako Šárka, Dušan Růžička jako Ctirad, Roman Hoza jako Přemysl a Pavel Valenta jako Lumír. Představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová, sbor vedla Katarína Duchoňová, na klavír při koncertním provedení hrála Jitka Houfová.

Ačkoliv největší část programu mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2018 pokrývá kompletní jevištní dílo velkého skladatele, doprovodné koncerty a představení, vinoucí se mezi pozoruhodnými janáčkovskými inscenacemi z celého světa, fungují jako vítané dramaturgické zpestření. Již druhý den festivalu 18. listopadu zazněly v Divadle na Orlí dvě opery studentů Janáčkovy akademie múzických umění vzniklé přímo na objednávku festivalu. Komickou operu Falstaff zkomponoval Jiří Najvar a meditativní dílo Neznámá na motivy stejnojmenné hry ruského básníka a dramatika Alexandra Bloka složil Daniel Šimek, obě díla režírovala Natálie Gregorová. V sólových rolích se představili Tadeáš Hoza, Michael Robotka, Michal Kuča, Natálie Bordácsová, Barbora Grůzová, Eli Our, Robin Červinek a další. O provedení se postarali Janáčkův akademický orchestr a sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno Kantiléna pod vedením Jiřího Habarta.

S Janáčkem se v českých divadlech neexperimentuje. Alespoň ne v posledním roce. Pražské Národní divadlo v březnu zahájilo sérii premiér v rámci janáčkovského roku Výlety Páně Broučkovými v režii Slávy Daubnerové, která si nepomáhala žádnou aktualizací nebo ideovou nadstavbou, snad jen výraznými vizuálními prvky, což jí odborná veřejnost příliš netolerovala. V říjnu se v Ostravě hrál Osud režírovaný Jiřím Nekvasilem. Jedna z Janáčkových méně hraných a méně povedených oper (pan režisér by mi v otázce povedenosti oponoval) se tam hrála se vší důvěrou v kvality díla, s pokorným výkladem poctivého divadelníka.