Je to již dva a půl roku od doby, kdy mezzosopranistka Wallis Giunta okouzlila návštěvníky operního domu v Lipsku svým nastudováním Rossiniho Popelky. Pro rok 2018 byla zvolena mladou umělkyní roku v rámci International Opera Awards a v právě probíhajícím měsíci se z ní v Oper Leipzig stala Carmen, po které šílí i stánkaři, nabízející nezbytné předvánoční produkty v prostoru mezi Gewandhausem a budovou opery. Augustusplatz je v těchto dnech opravdu těžko průchozí, únik do útrob divadla, v němž se měl odehrát zážitek v podobě Bizetovy Carmen, tak byl logickým a nezbytným krokem.

Konec roku starého a začátek nového přináší Christianu Thielemannovi dvě zásadní události. Vedle premiérového vystoupení na Novoročním koncertě 2019 s Vídeňskými filharmoniky, který jistě mnoho z nás bude rádo sledovat, je to právě prosincové hudební nastudování Ariadny na Naxu pro drážďanskou Semperoper. Velice rozličné, avšak celkově malé nástrojové obsazení této opery dokázal Thielemann prostřednictvím Staatskapelle Dresden využít do nejmenšího detailu. Snažit se rozebrat hudební provedení jiným způsobem než jednoduchým, ale o to výstižnějším patetickým konstatováním, že to byla zvuková paráda, by bylo zbytečné, a tak pojďme plnou parou k pěvcům. Pro jeden večer se sešlo excelentních hlasů více než dost.

Pokud bychom měli z Janáčkových oper vybrat tu, která stála na počátku jeho tuzemského i světového úspěchu a která dodnes představuje jedno z nejhranějších operních děl 20. století, byla by to bezesporu Její pastorkyňa. Světové měřítko opery zachovává také mezinárodní festival Janáček Brno 2018, který uvedl Janáčkovu Jenůfu v nastudování poznaňského souboru z operního divadla Teatr Wielki im. Stanisława Moniuszki w Poznaniu v koprodukci s Théâtre Royal de la Monnaie, pro které byla inscenace původně vytvořena, a s Teatro Comunale di Bologna. Výsledný tvar tak vznikl spoluprací operních souborů z Polska, Belgie a Itálie. Režie i scénografie se chopil lotyšský režisér a dramatik Alvis Hermanis, kostýmy navrhla Anna Watkins, choreografii nacvičila Alla Sigalova, sbor řídil Mariusz Otto a představení dirigoval umělecký ředitel poznaňské opery Gabriel Chmura.

Na pódiích brněnských divadel je v posledních několika dnech nebývale rušno – festival Janáček Brno, uvádějící letos při příležitosti stoletého výročí založení republiky veškeré jevištní dílo předního českého operního tvůrce, je v plném proudu. Po operách Příhody lišky Bystroušky a Káťa Kabanová přichází na řadu vůbec první Janáčkovo jevištní dílo Šárka. Pořadatelé však nabízejí verze hned dvě – koncertní s klavírem, sborem a sólovými hlasy a jevištní se vším všudy, a navíc v instrumentaci kmenového skladatele souboru Ensemble Opera Diversa Ondřeje Kyase. Inscenaci připravilo těleso ve spolupráci s Národním Divadlem Brno přímo na objednávku festivalu, o režii scénického představení se postarala Kristiana Belcredi, scénu navrhla Sylva Marková, kostýmy pak Eliška Lupačová Ondráčková. V sólových rolích se představili Iveta Jiříková jako Šárka, Dušan Růžička jako Ctirad, Roman Hoza jako Přemysl a Pavel Valenta jako Lumír. Představení řídila dirigentka Gabriela Tardonová, sbor vedla Katarína Duchoňová, na klavír při koncertním provedení hrála Jitka Houfová.

Ačkoliv největší část programu mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2018 pokrývá kompletní jevištní dílo velkého skladatele, doprovodné koncerty a představení, vinoucí se mezi pozoruhodnými janáčkovskými inscenacemi z celého světa, fungují jako vítané dramaturgické zpestření. Již druhý den festivalu 18. listopadu zazněly v Divadle na Orlí dvě opery studentů Janáčkovy akademie múzických umění vzniklé přímo na objednávku festivalu. Komickou operu Falstaff zkomponoval Jiří Najvar a meditativní dílo Neznámá na motivy stejnojmenné hry ruského básníka a dramatika Alexandra Bloka složil Daniel Šimek, obě díla režírovala Natálie Gregorová. V sólových rolích se představili Tadeáš Hoza, Michael Robotka, Michal Kuča, Natálie Bordácsová, Barbora Grůzová, Eli Our, Robin Červinek a další. O provedení se postarali Janáčkův akademický orchestr a sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno Kantiléna pod vedením Jiřího Habarta.

S Janáčkem se v českých divadlech neexperimentuje. Alespoň ne v posledním roce. Pražské Národní divadlo v březnu zahájilo sérii premiér v rámci janáčkovského roku Výlety Páně Broučkovými v režii Slávy Daubnerové, která si nepomáhala žádnou aktualizací nebo ideovou nadstavbou, snad jen výraznými vizuálními prvky, což jí odborná veřejnost příliš netolerovala. V říjnu se v Ostravě hrál Osud režírovaný Jiřím Nekvasilem. Jedna z Janáčkových méně hraných a méně povedených oper (pan režisér by mi v otázce povedenosti oponoval) se tam hrála se vší důvěrou v kvality díla, s pokorným výkladem poctivého divadelníka.

V sobotu 15. prosince 2018 uvede opera Národního divadla novodobou premiéru gratulační kantáty Augustina Šenkýře věnovanou opatovi břevnovského kláštera Friedrichu Grundmannovi. Toto pozoruhodné dílo nebylo od své premiéry v roce 1770 nikdy provedeno. Nyní zazní v podání sólistů Markéty Böhmové, Yukiko Kinjo, Michaely Zajmi, Jakuba Kośe a Romana Hozy pod taktovkou Zdeňka Klaudy, specialisty na hudbu tohoto období, který byl za podobný objev (Rybovo Stabat mater) oceněn mezi jinými i cenou Diapason D’Or. Dále se přestaví Orchestr Národního divadla, cembalista Filip Dvořák a Dětský sbor Českého rozhlasu. Hudebně dramatické dílo Dies Numini et Principi se uskuteční v kulturním centru Pražská Křižovatka v kostele sv. Anny.

Verdiho raná opera Nabucco patří k nejoblíbenějším a nejlépe navštěvovaným operám a není divu, že ji plzeňské Divadlo J.K.Tyla zařadilo do svého repertoáru. Patrně míní novou inscenaci udržet dlouho v hracím plánu, protože obsadilo hlavní role hned třikrát. Jako Nabucca můžeme v průběhu času vidět  Michele Kalmandyho, Pavla Klečku a Nikolaje Někrasova, v roli Abigail Csillu Boross, Ivanu Šakovou nebo Ivanu Veberovou, jako Zachariáše Jana Hnyka, Jevhena Šokala a Františka Zahradníčka, v roli Feneny Beccu Conviser, Václavu Krejčí Houskovou a Janu Foff Tetourovou.

Nebo ano? Když jsem poprvé slyšela nahrávku Janáčkova Osudu, nedokázala jsem pochopit, proč se tahle šťavnatá, uhrančivě nervní hudba nehraje stejně často jako Její pastorkyňa. Po zhlédnutí první inscenace a přečtení libreta o pár let později mi leccos došlo. Janáčkova silně autobiografická opera, na jejímž začátku bylo vzplanutí k osmadvacetileté Kamile Urválkové, „slanici luhačovské“, vznikala v letech 1903 – 1907. Několikrát přepracovávané libreto, soudně vymáhané uvedení v pražském Městském divadle na Královských Vinohradech a děj na pomezí reality a halucinace, taková je bilance Osudu, jehož premiéry se Janáček nikdy nedočkal.

Ach, ta Smetanova Libuše… Severočeskému divadlu v Ústí nad Labem nechyběla odvaha k  uvedení slavnostního národního tableau, ač má jeho operní soubor v dramaturgickém plánu této sezóny pouze dvě operní premiéry (následovat bude Bizetova Carmen). Libuši pečlivě nastudoval Milan Kaňák (řídil premiéru 12. října) a za dirigentským pultem se bude střídat s Milošem Formáčkem. Sbormistrem byl Jan Snítil, který velmi dobře připravil nepříliš početný sbor. Titulní roli ztvárnila Eva Urbanová, její alternantka Eliška Weissová ji vystřídá až 27. října. Libuše bývala jednou z parádních rolí Evy Urbanové, dnes je už spíše odleskem jejích tehdejších úspěchů. Pěvkyně modeluje každý tón svého partu, takže její výkon je jakousi mozaikou různých přístupů pěvecko-technických. Potíže jí dělají souvislejší celky, s námahou a bez patřičně pružné hladkosti pracuje s dynamikou. Závěrečné proroctví jí naštěstí vyšlo bez větších problémů, takže vlastně uspěla. Divadla ji obsazují do rolí, které jsou v této chvíli už na hranici jejích pěveckých možností a ona se tomu nebrání.