Svět opery
Vídeňský Otello, další aktualizace podle šablony
2. červenec 2019 Napsal(a) Věra DrápelováJe nezbytné vidět obě premiéry, aby divák mohl korigovat své názory se znalostí kompletního obsazení sólových rolí a nejen proto. Atmosféra druhé premiéry byla v mnohém nesrovnatelně klidnější. Souhra mezi jevištěm a orchestřištěm až na drobné výjimky fungovala, sbor zněl sezpívaně, orchestr hrál vyrovnaněji a více dbal o dynamicky nižší lyrické plochy, méně kryl sólisty. Obecenstvo bylo decentní a odměňovalo potleskem výkony sólistů.
Poslední inscenace Smetanova Dalibora byla v Národním divadle před osmnácti lety a měla pouze třináct repríz. To, že se Dalibor ocitá znovu na repertoáru teprve teď vás nepřekvapí, když si uvědomíte, jak vzácně uvádí operní soubor české opery, které bývaly součástí jeho kmenového repertoáru. Domnívám se, že máme-li si najít své místo na operním slunci, bez českých oper se neobejdeme. Jen se je musíme znovu naučit chápat a interpretovat.
Režisér David Radok není pohodlným spolupracovníkem žádného z divadel. Je známý perfekcionista, který se těžko smiřuje s jakýmkoli kompromisem. Svůj tvůrčí záměr vždy dotáhne až do kýženého konce. Je na divákovi, zda jeho osobité řešení přijme a nakolik se s ním ztotožní. Poslední dobou se Radokova osobní dramaturgie vyvinula ke třem večerům složeným vždy ze dvou krátkých oper, dvě inscenace z nich, první a třetí, teď známe z domácího provedení, obě z brněnského Janáčkova divadla. V říjnu 2016 to byl Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání, následoval Verdiho Gianni Schicchi s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy a v pátek 14. června na ně navázaly Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencův Lidský hlas. Všechny zmíněné dvojice měly svou premiéru v režisérově druhém domovu, jímž je švédský Göteborg, a teprve potom je David Radok realizoval na jevišti Janáčkova divadla. Režisér inscenuje pouze díla, která jej hluboce osloví. Vybavuji si namátkou jeho Dona Giovanniho, Rossiniho Cestu do Remeše, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcka. Z poslední doby také neuvěřitelnou Vivaldiho Arsildu, kterou realizoval před dvěma lety s Collegiem 1704 vedeným Václavem Luksem v bratislavském Slovenském národném divadle. Její videozáznam, který jsem viděla v pražském Francouzském institutu, mimochodem nedokázal, jak už to tak někdy bývá, zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru sugestivního divadelního představení.
Divadelní režisér má ve spolupráci s jeho inscenačními kolegy včetně dirigenta (ten však někdy bývá, bohužel, mimo hru) určitou dobu na přípravu svého projektu. Mívá hlavu jako včelín, přemýšlí, má spoustu nápadů a některých se ne a ne zbavit. Libor Cukr uviděl ve Weberovu Čarostřelci možnost naroubovat mu Freudovskou psychologii a neodolal. Neponechal nic náhodě, domýšlel, prohluboval, zcela podlehl neodbytné inspiraci. To se režisérům může snadno stát a každý z nich ví, jak je obtížné se některých nápadů vzdát ve prospěch celku inscenace. Lubor Cukr však zřejmě tvořil až do poslední chvíle, inscenace je až přeplněná výsledky jeho poctivé práce.
Velká francouzská opera reprezentovaná Meyerbeerovým Robertem ďáblem poprvé na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě! Velkolepá opera, která se po své veleúspěšné premiéře roku 1831 v Paříži vítězně a překotně rozlétla do celého světa, je v současnosti hrána málokde a málokdy. Není divu. Už v době jejího vzniku tvůrci programově usilovali o vytvoření pravého romantického Gesamtkunstwerku včetně opulentní jevištní nádhery a patřičných scénických efektů. Obtížné pěvecké partie, nelehké ansámbly a sborové partie, orchestrální hudba bohatě instrumentovaná a a mimořádně obtížná. Navíc je ta opera o pěti jednáních opravdu dlouhá. Jejím tématem je příběh rytíře Roberta pramenící ve středověké legendě ze 13. století.
Poslední operní premiéra v Brně: Úzkost strašlivě lidská a večer pro Janu Šrejma Kačírkovou
15. červen 2019 Napsal(a) Michaela VostřelováNárodní divadlo zakončí sezonu Daliborem, na pražské scéně se díky tomu znovu objeví Kateřina Hebelková
12. červen 2019 Napsal(a) RedakceŠelma sedlák v Plzni a obláčky z prken
12. červen 2019 Napsal(a) Jiří Bartoš SturzPříznačným rysem géniů je individualita, v průběhu jejich životů se stále rozvíjející a utvrzovaná. O jedinečnosti Antonína Dvořáka nikdo nepochybuje, jeho tvorba se však stala tak ikonickou, až by se chtělo zapomínat, že ani ona nespadla z nebe. Vycházejíc z tradice lidového muzikantství a chrámových kůrů prošla složitým vývojem, ovlivňována nejrůznějšími vnějšími i vnitřními faktory, které mistrovy začátky nezřídka dovedly do slepých uliček. Taková bloudění snad nejvíce spatřujeme právě v Dvořákově tvorbě operní.
Karlínské Zlato Rýna uspělo, hlavně díky Gazhelimu a Margitovi
24. květen 2019 Napsal(a) Ivan ŽáčekZ karlínského sálu Forum se Bayreuth udělat asi nepodaří, ale třeba uznat, že některé wagnerovské projekty v produkci pražského Národního divadla se zde vysloveně vydařily. Po loňské trochu příliš komerčně laděné Fascinaci Wagnerem se k těm úspěšným přiřadilo i Zlato Rýna, předvečer tetralogie Richarda Wagnera, což lze prohlásit už teď po prvé premiéře, byť bude následovat ještě repríza 26.5.