Uvedení Prokofjevovy rané opery Láska ke třem pomerančům po padesáti šesti letech jen a jen potěší. Národní divadlo ať žije! Po stránce dramaturgické je všechno v nejlepším pořádku. Obecně vzato – inscenace, jimž věnuje svou profesionální pozornost operní šéfdramaturg Ondřej Hučín, jsou vždy připraveny perfektně, v současné chvíli si můžete přečíst jeho program k této inscenaci. Kromě Hučínovy podrobné studie o Prokofjevově opeře je vybavený nejen libretem opery, ale také jeho předlohou, textem italského scénáře Carla Gozziho v ruském překladu a úpravě Konstantina Vogaka, Vsevoloda Mejercholda a Vladimira Solovjeva. Jen si nejsem tak úplně jistá, nakolik byli s Hučínovými více než zajímavými informacemi průběžně nebo snad spíše s předstihem seznamováni tvůrci inscenace. Co víc, raději to ani nechci vědět. Rozhodující je to, co nám připravili na jevišti a pod ním. Jen se domnívám, že pro české obecenstvo by bylo vhodnější uvést Pomeranče v jazyce jemu srozumitelnějším než je francouzština, do níž bylo libreto ostatně přeloženo z ruštiny.

Dramaturgie Divadla na Vídeňce – Theater an der Wien – si zakládá na uvádění děl, která v běžných operních domem nemají šanci. Že se tento model vyplatil, ukazuje stále zvyšující se kvalita produkcí, řada ocenění a vyprodaný sál. Tato scéna nabízí alternativu těm, kteří operu nezatracují, ale rádi by si občas poslechli něco jiného než stále stejný „oblíbený“ repertoár 19. století.

Tramvaj. Dopravní prostředek, ale také společenství lidí sdílejících společný prostor na základě potřeby přesunout se z bodu A do bodu B. Každý nastupuje s vlastními myšlenkami, únavou, zkušenostmi. Za okny jim ubíhá krajina, někdo z cestujících ji zná nazpaměť, jiný je tu nováčkem. Sledování věcí venku vzbuzuje v lidech uvnitř vzpomínky, stesk, rozhořčení a další emoce. Tramvaj je tedy z hlediska dramatického zajímavým materiálem. Vlak nabízí něco podobného, ovšem ve srovnání s ním je cesta tramvají zhuštěnější, což ocení dramaturgie. Linka spojující od počátku 50. let Liberec s Jabloncem nad Nisou v sobě spojuje kvality městské hromadné dopravy a vlaku, protože během necelé půlhodiny projede poměrně různorodým prostředím. Právě tam se před lety zrodila myšlenka básníka Pavla Novotného zachytit zážitek z jízdy touto tramvajovou linkou a myšlenky jejích cestujících. Vybaven nahrávacím zařízením a společností lidí ochotných vyprávět o nejrůznějších věcech, pořídil množství materiálu, který pak porůznu předčítal, vydal tiskem a v roce 2011 proměnil v radiofonickou koláž Tramvestie. V ní se hlasy vypravěčů reflektujících ubíhající krajinu a neřízeně vzpomínajících, co se jim na kterém rohu přihodilo, mísí s hluky vozu, vrzáním dveří a ohlašováním stanic.

V lednu 2020 to bude deset let, co do funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského nastoupil Jiří Nekvasil. Za takřka deset let Nekvasilova působení v čele první ostravské scény se ostravská opera sebevědomě postavila po bok operních domů v Brně a Praze, kterým s každou další Nekvasilovou sezónou udílí novou lekci dramaturgické progresivity. Bude-li se ostravské opeře dařit jako dosud, v jubilejním smetanovském roce 2024 bude mít na repertoáru všechny Smetanovy opery. A podobně ambiciózním plánem ostravského operního souboru je být prvním operním domem na světě, který ve svých dějinách souborně nastudoval operní dílo Bohuslava Martinů. Čtvrteční premiérou (11. 4. 2019) Martinů tříaktové lyrické opery Julietta aneb Snář v českém libretu Bohuslava Martinů podle hry Georgese Neveuxe se ostravská opera tomuto ambicióznímu plánu o další krok přiblížila. Přesto to bylo překvapivě poprvé, kdy byla v Ostravě Martinů Julietta nastudována. Nejenže to byla premiéra povedená a zdařilá, ale troufal bych si říci, že dokonce přelomová, a to především díky jevištnímu ztvárnění inscenačního kvarteta SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, režie), Martin Chocholoušek (scéna) a Simona Rybáková (kostýmy).

Novou, z větší části přesvědčivou, a hudebně bezchybnou inscenaci opery režíroval v Královské opeře v Covent Garden v únoru renomovaný Brit Richard Jones; scénu navrhl další Brit, Antony McDonald, a osvětlení navrhla Britka Lucy Carter. Obsazení se skládalo převážně z britských zpěváků, s výjimkou jedné Američanky, jedné Australanky a jedné zpěvačky ze Severního Irska; v inscenaci vystoupil pouze jeden český zpěvák, tenorista Pavel Černoch.

Tannhäuser v drážďanské Semperově opeře? Sen operního fanouška. Lazebník sevillský tamtéž? No dobře, když je čas… Takhle odhadovat předem však není radno. Divadlo umí být nevyzpytatelné.

Mozartova opera seria z roku 1781, kdy bylo skladateli pětadvacet let, patří pro své nesporné kvality k těm operám, které se i u nás opakovaně hrají. Vzpomeňme například inscenaci ve Stavovském divadle před devíti lety, v níž jako Ilia účinkovala Martina Janková. V Plzni se tato opera hrála poprvé a získali pro její inscenování velmi zajímavý inscenační tým včetně dobrých představitelů hlavních rolí. Režisérka Arila Siegert a její výtvarní spolupracovníci scénograf Hans Dieter Schaal a kostýmní výtvarnice Marie-Luise Strandt jsou spojeni se jménem vynikající německé operní režisérky Ruth Berghaus, s níž svého času všichni spolupracovali. Podařilo se jim spolu s dirigentem Norbertem Baxou vytvořit neobyčejně čistou a stylově jednotnou inscenaci. Režisérka Arila Sieger je zároveň choreografkou a dokázala vést operní herce k mimořádně soustředěným kreacím. Jejich pohybově herecké výkony byly neoddělitelně propojeny s hudební linkou a s pěveckým frázováním a přitom režisérka zřetelně propracovávala charaktery postav, vztahy mezi nimi a situace, v nichž se ocitají. Neustálá oscilace mezi napětím a uvolněním v jejich pohybu byla fascinující. Scénograf Hans Dieter Schaal vytvořil velmi případnou prostou, ale dokonale funkční scénu, na niž jako připomínku toho, co formovalo osudy zúčastněných promítal pulzování moře. Marie-Luise Strandt si pohrála s velmi kontrastními akčními kostýmy - Idomeneus v šedém oděvu poutníka s sebou nese královský zlatý plášť, Ilia má na sobě vrstvený kostým, který v jejích akcích spoluhraje.

Po pravdě řečeno, donekonečna se opakující retroinscenace vložené do druhé poloviny minulého století mi připadají už poněkud stereotypní. Prodanka s Jeníkem v džínovém oblečku a s Mařenkou v džínových lacláčích – no proč ne, kdyby to bylo k něčemu dobré. Prý jde o osmdesátá-devadesátá léta zřejmě v postkomunistické zemi. Drážďanská Die verkaufte Braut je hraná s jednou pauzou v baru nazvaném Kezals Village. Mařenka je tam servírkou ve stylizovaném lidovém kroji s barevnými teniskami na nohou, Kezal šéfuje v bleděmodrém obleku s černou košilí a žlutými brýlemi, balet v barevných krojích vystupuje na malém barovém jevišti. Paní režisérka Mariame Clément udělala všechno pro to, aby Prodance vytvořila pevné zázemí. Někdy trochu proti logice příběhu pravda, ale jde přece o komedii. Kromě barového koutku na pravé straně proscénia hraje svou nezastupitelnou roli vstup pro barový personál (dveře vlevo) a v pozadí čitelně označené WC pro dámy a pro pány, přičemž mnohá legrace spočívá v tom, že některý pán vstupuje omylem do dámských dveří. Je žádoucí, aby divák sledoval, jak dlouho se ta která postava na toaletě zdrží a s jakou vychází. Na jevišti nechybí uklízečka (bez koštěte a kbelíku není, jak známo, „moderní“ operní režie a zde přibyl i fungující vysavač).

Operní akademie Ostrava (OAO) - společný projekt opery Národního divadla moravskoslezského a Fakulty umění Ostravské univerzity- se poprvé představila v novém Divadle „12“, které vzniklo při rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona. OAO dává studentům možnost vystupovat po boku svých pedagogů, letos v komorním prostředí, v příštím roce však plánuje inscenaci Salieriho Školy žárlivých v Divadle Antonína Dvořáka. Nad malým jevištěm Divadla „12“ se zaskvěl bombastický „operní“ zlatý nápis Grand teatro dodici (Velké divadlo dvanáct), aby se pod ním mohla odehrát jednoaktová opera amerického skladatele Toma Johnsona The Four Note Opera (Čtyřnotová opera). Zkomponoval ji už v roce 1972 a u nás byla poprvé předvedena v pražském Divadle Kolowrat v únoru roku 2005 pod taktovkou dirigenta Přemysla Charváta, který přeložil její libreto. V jeho překladu hrají Čtyřnotovou operu také v Ostravě.