Ačkoliv největší část programu mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno 2018 pokrývá kompletní jevištní dílo velkého skladatele, doprovodné koncerty a představení, vinoucí se mezi pozoruhodnými janáčkovskými inscenacemi z celého světa, fungují jako vítané dramaturgické zpestření. Již druhý den festivalu 18. listopadu zazněly v Divadle na Orlí dvě opery studentů Janáčkovy akademie múzických umění vzniklé přímo na objednávku festivalu. Komickou operu Falstaff zkomponoval Jiří Najvar a meditativní dílo Neznámá na motivy stejnojmenné hry ruského básníka a dramatika Alexandra Bloka složil Daniel Šimek, obě díla režírovala Natálie Gregorová. V sólových rolích se představili Tadeáš Hoza, Michael Robotka, Michal Kuča, Natálie Bordácsová, Barbora Grůzová, Eli Our, Robin Červinek a další. O provedení se postarali Janáčkův akademický orchestr a sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno Kantiléna pod vedením Jiřího Habarta.

S Janáčkem se v českých divadlech neexperimentuje. Alespoň ne v posledním roce. Pražské Národní divadlo v březnu zahájilo sérii premiér v rámci janáčkovského roku Výlety Páně Broučkovými v režii Slávy Daubnerové, která si nepomáhala žádnou aktualizací nebo ideovou nadstavbou, snad jen výraznými vizuálními prvky, což jí odborná veřejnost příliš netolerovala. V říjnu se v Ostravě hrál Osud režírovaný Jiřím Nekvasilem. Jedna z Janáčkových méně hraných a méně povedených oper (pan režisér by mi v otázce povedenosti oponoval) se tam hrála se vší důvěrou v kvality díla, s pokorným výkladem poctivého divadelníka.

V sobotu 15. prosince 2018 uvede opera Národního divadla novodobou premiéru gratulační kantáty Augustina Šenkýře věnovanou opatovi břevnovského kláštera Friedrichu Grundmannovi. Toto pozoruhodné dílo nebylo od své premiéry v roce 1770 nikdy provedeno. Nyní zazní v podání sólistů Markéty Böhmové, Yukiko Kinjo, Michaely Zajmi, Jakuba Kośe a Romana Hozy pod taktovkou Zdeňka Klaudy, specialisty na hudbu tohoto období, který byl za podobný objev (Rybovo Stabat mater) oceněn mezi jinými i cenou Diapason D’Or. Dále se přestaví Orchestr Národního divadla, cembalista Filip Dvořák a Dětský sbor Českého rozhlasu. Hudebně dramatické dílo Dies Numini et Principi se uskuteční v kulturním centru Pražská Křižovatka v kostele sv. Anny.

Verdiho raná opera Nabucco patří k nejoblíbenějším a nejlépe navštěvovaným operám a není divu, že ji plzeňské Divadlo J.K.Tyla zařadilo do svého repertoáru. Patrně míní novou inscenaci udržet dlouho v hracím plánu, protože obsadilo hlavní role hned třikrát. Jako Nabucca můžeme v průběhu času vidět  Michele Kalmandyho, Pavla Klečku a Nikolaje Někrasova, v roli Abigail Csillu Boross, Ivanu Šakovou nebo Ivanu Veberovou, jako Zachariáše Jana Hnyka, Jevhena Šokala a Františka Zahradníčka, v roli Feneny Beccu Conviser, Václavu Krejčí Houskovou a Janu Foff Tetourovou.

Nebo ano? Když jsem poprvé slyšela nahrávku Janáčkova Osudu, nedokázala jsem pochopit, proč se tahle šťavnatá, uhrančivě nervní hudba nehraje stejně často jako Její pastorkyňa. Po zhlédnutí první inscenace a přečtení libreta o pár let později mi leccos došlo. Janáčkova silně autobiografická opera, na jejímž začátku bylo vzplanutí k osmadvacetileté Kamile Urválkové, „slanici luhačovské“, vznikala v letech 1903 – 1907. Několikrát přepracovávané libreto, soudně vymáhané uvedení v pražském Městském divadle na Královských Vinohradech a děj na pomezí reality a halucinace, taková je bilance Osudu, jehož premiéry se Janáček nikdy nedočkal.

Ach, ta Smetanova Libuše… Severočeskému divadlu v Ústí nad Labem nechyběla odvaha k  uvedení slavnostního národního tableau, ač má jeho operní soubor v dramaturgickém plánu této sezóny pouze dvě operní premiéry (následovat bude Bizetova Carmen). Libuši pečlivě nastudoval Milan Kaňák (řídil premiéru 12. října) a za dirigentským pultem se bude střídat s Milošem Formáčkem. Sbormistrem byl Jan Snítil, který velmi dobře připravil nepříliš početný sbor. Titulní roli ztvárnila Eva Urbanová, její alternantka Eliška Weissová ji vystřídá až 27. října. Libuše bývala jednou z parádních rolí Evy Urbanové, dnes je už spíše odleskem jejích tehdejších úspěchů. Pěvkyně modeluje každý tón svého partu, takže její výkon je jakousi mozaikou různých přístupů pěvecko-technických. Potíže jí dělají souvislejší celky, s námahou a bez patřičně pružné hladkosti pracuje s dynamikou. Závěrečné proroctví jí naštěstí vyšlo bez větších problémů, takže vlastně uspěla. Divadla ji obsazují do rolí, které jsou v této chvíli už na hranici jejích pěveckých možností a ona se tomu nebrání.

Začátek předehry k Rossiniho Popelce zazněl pomalu a zatěžkaně, následující kontrastní část však už byla svižná a tak tomu bylo i nadále. Nebylo pochybnosti o tom, že pěvci i orchestr mají uvážlivě volená tempa zažitá a pokud došlo k menším nedostatkům v souhře, způsobila je jistě především premiérová nervozita.

Skladatel Erich Wolfgang Korngold (1897-1957), brněnský rodák, byl zázračným dítětem. Jeho otec Julius Korngold, který byl známým hudebním kritikem, si byl jeho talentu vědom a cílevědomě jej podporoval. Předlohou skladatelovy první opery Mrtvé město se stal román belgického autora Georga Rodenbacha Bruges-la-Morte (Das tote Brügge), který vyšel ve francouzštině roku 1892. Skladatel se setkal s jeho německým překladem ve svých devatenácti letech a spolu s otcem vytvořili libreto k opeře pod pseudonymem Paul Schott. Dvacátá léta, doba velkolepého rozkvětu moderního umění mezi dvěma světovými válkami, s sebou nesla mnoho inspiračních podnětů a mladý skladatel se vcelku pochopitelně zhlédl především v díle Richarda Strausse. Poučil se i u jiných mistrů operní literatury, v lecčem je jistě následoval, ale přesto se mu podařilo vytvořit mimořádně svébytné dílo plné žánrových kontrastů, které oživovaly prazvláštní námět na pomezí symbolismu a jisté morbidity končícího devatenáctého století. Zkomponoval hořkosladkou operu plnou psychologického napětí, jejímž středem je muž jménem Paul.

Připravit v Národním divadle inscenaci Smetanovy Libuše je vždy úkol z nejnáročnějších už jenom proto, že je tato opera uváděna v průběhu sezóny vzácně, zejména ke slavnostním příležitostem a drží na na repertoáru velmi dlouho. Tentokrát byla příprava Libuše ztížena ještě i závaznou povinnosti oslavit sté výročí existence Československé republiky. Dosavadní inscenace měly bez výjimky slavnostní charakter, majestátnost a vznešenost byly jejich základní vlastností. V současné Libuši si tyto vlastnosti bezesporu zachovává hudební nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka, který rozezněl orchestr v jeho bohaté barevnosti hutně a masivně až do mnoha fortissim. Téměř bombastičnost hudebního nastudování byla v prudkém kontrastu k tomu, co se odehrávalo na jevišti.

„Svět je jedno velké divadlo, stačí jen najít správné místo a začít hrát. Herci nepotřebují jeviště ani oponu, publikum se obejde bez smokingů a večerních šatů. Místo pro novou operu je možná zrovna tam, kde pravidelně nakupujete, pracujete, venčíte psa, hrajete fotbal nebo pijete pivo.“ Tak popisuje svůj program Hausopera, brněnský spolek, jehož ambicí je uvádění nových komorních oper komponovaných na míru různorodým místům města Brna, která jsou pozoruhodná architektonicky, svým příběhem nebo geniem loci.