Nedokončená Offenbachova opera Hoffmannovy povídky (1880) je vždy znovu dramaturgickým oříškem. Po celých desetiletích nejistot, různých úprav i  nových nálezů vydal konečně roku 1993  Jean-Christophe Keck souhrn všeho, co bylo k této opeře dosud nalezeno. Na tomto základě si mohou inscenátoři vytvořit svou vlastní dramaturgickou verzi.

Divadelní sezonu 2019/2020 zahájí Opera Národního divadla a Státní opery dvouaktovou operou Lolita současného ruského skladatele Rodiona Ščedrina. Hudebně-dramatické dílo, jehož děj vychází ze slavné literární předlohy Vladimira Nabokova o vztahu vzdělaného čtyřicátníka, literárního vědce a spisovatele Humberta ke dvanáctileté Lolitě, bude uvedeno v české premiéře.

Česká hudební kultura doby baroka a klasicismu je zcela unikátním jevem, kterému v naší kultuře náleží čestné místo. Hudba se v pobělohorské době následkem společenských změn stala významným nástrojem probíhající rekatolizace a na hudební vzdělanost nejširších vrstev obyvatelstva byl kladen mimořádný důraz. V návaznosti na bohatou hymnickou tradici předbělohorskou tak v barokních Čechách vznikalo ojedinělé hudebnické podhoubí, z něhož vzešlo neobyčejné množství nadprůměrných skladatelských a interpretačních osobností, které přirozeně nenacházely doma dostatek místa k uplatnění svých dovedností. Vznikl tak ojedinělý jev české muzikantské emigrace vrcholící ve 2. pol. 18. stol. Jen těžko bychom tehdy hledali v Evropě významnější hudební centrum, v němž bychom se nesetkali s hudebníky z Českých zemí. Je rovněž pozoruhodné, že se převážně jednalo  o fenomén nacionálně český, ačkoli k obrazu hudební kultury této země patří nepochybně i produkce jiných národních etnik, zvláště pak českých Němců. Zmíněný nacionálně český charakter fenoménu zdejší hudební emigrace rezonoval ve vlasteneckých kruzích 19. stol., kdy se v národně-buditelské atmosféře rozšířil oslavný étos bodrých českých muzikantů, kteří v cizině šířili slávu české hudby. Zájmu se dočkali především Josef Mysliveček působící v Itálii, bratři František a Jiří Antonín Bendové na dvoře pruského krále, či jejich starší současníci: drážďanský Jan Dismas Zelenka (aniž by byly známy skutečné kvality jeho díla), minorita Bohuslav Matěj Černohorský, speciálního ocenění se dostalo reformnímu tvůrci Manheimské školy Janu Václavu Stamicovi. Dále byla známa jména klavírního virtuosa Jana Ladislava Dusíka, či v Paříži působícího Antonína Reichy, ačkoli v jeho tvorbě nejsou patrny výraznější české kořeny.

Čtenáře Harmonie pravděpodobně nepřekvapí skutečnost, že Smetanova Libuše není zdaleka první ani jedinou operou zpracovávající téma vlády mýtické pramáti rodu Přemyslovců. Do operních domů vstoupila tato látka již koncem 17. století, bezkonkurenčně nejzajímavější je ale verze, kterou napsal italský tenorista a operní impresário Antonio Denzio roku 1734 v Praze. Denzio se pokoušel touto volbou námětu nalákat publikum a zvrátit (dlužno říci marně) finanční krach svého podniku, který v divadle hraběte Sporcka provozoval již po deset sezón. Za tím účelem také sestavil libreto tak, aby v něm mohl zužitkovat řadu efektních árií z oper V ivaldiho , Albinoniho, Jacomelliho a dalších dnes již neznámých autorů a děl. Denziovým nápadem se před lety 

Poslední premiérou letošní sezony Vídeňské státní opery byl Verdiho Otello. Do paměti se příliš nezapíše, určitě ještě méně než loňská inscenace v Mnichově.

Je nezbytné vidět obě premiéry, aby divák mohl korigovat své názory se znalostí kompletního obsazení sólových rolí a nejen proto. Atmosféra druhé premiéry byla v mnohém nesrovnatelně klidnější. Souhra mezi jevištěm a orchestřištěm až na drobné výjimky fungovala, sbor zněl sezpívaně, orchestr hrál vyrovnaněji a více dbal o dynamicky nižší lyrické plochy, méně kryl sólisty. Obecenstvo bylo decentní a odměňovalo potleskem výkony sólistů.

Poslední inscenace Smetanova Dalibora byla v Národním divadle před osmnácti lety a měla pouze třináct repríz.  To, že se Dalibor ocitá znovu na repertoáru teprve teď vás nepřekvapí, když si uvědomíte, jak vzácně uvádí operní soubor české opery, které bývaly součástí jeho kmenového repertoáru. Domnívám se, že máme-li si najít své místo na operním slunci, bez českých oper se neobejdeme. Jen se je musíme znovu naučit chápat a interpretovat.

Režisér David Radok není pohodlným spolupracovníkem žádného z divadel. Je známý perfekcionista, který se těžko smiřuje s jakýmkoli kompromisem. Svůj tvůrčí záměr vždy dotáhne až do kýženého konce. Je na divákovi, zda jeho osobité řešení přijme a nakolik se  s ním  ztotožní. Poslední dobou se Radokova osobní dramaturgie vyvinula ke třem večerům složeným vždy ze dvou krátkých oper, dvě inscenace z nich, první a třetí, teď známe z domácího provedení, obě z brněnského Janáčkova divadla. V říjnu 2016 to byl Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání,  následoval Verdiho Gianni Schicchi s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy a v pátek 14. června  na ně navázaly Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencův Lidský hlas. Všechny zmíněné dvojice měly svou premiéru v režisérově druhém domovu, jímž je švédský Göteborg, a teprve potom je David Radok  realizoval na jevišti Janáčkova divadla. Režisér inscenuje pouze díla, která jej hluboce osloví. Vybavuji si namátkou jeho Dona Giovanniho, Rossiniho Cestu do Remeše, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcka. Z poslední doby také neuvěřitelnou Vivaldiho Arsildu, kterou realizoval před dvěma lety s Collegiem 1704 vedeným Václavem Luksem  v bratislavském Slovenském národném divadle. Její videozáznam, který jsem viděla v pražském Francouzském institutu, mimochodem nedokázal, jak už to tak někdy bývá, zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru sugestivního divadelního představení.

Divadelní režisér má ve spolupráci s jeho inscenačními kolegy včetně dirigenta (ten však někdy bývá, bohužel, mimo hru) určitou dobu na přípravu svého projektu. Mívá hlavu jako včelín, přemýšlí, má spoustu nápadů a některých se ne a ne zbavit. Libor Cukr uviděl ve Weberovu Čarostřelci možnost naroubovat mu Freudovskou psychologii a neodolal. Neponechal nic náhodě, domýšlel, prohluboval, zcela podlehl neodbytné inspiraci. To se režisérům může snadno stát a každý z nich ví, jak je obtížné se některých nápadů vzdát ve prospěch celku inscenace. Lubor Cukr však zřejmě tvořil až do poslední chvíle, inscenace je až přeplněná výsledky jeho poctivé práce.

Velká francouzská opera reprezentovaná Meyerbeerovým Robertem ďáblem poprvé na jevišti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě! Velkolepá opera, která se po své veleúspěšné premiéře roku 1831 v Paříži vítězně a překotně rozlétla do celého světa, je v současnosti hrána málokde a málokdy. Není divu. Už v době jejího vzniku tvůrci programově usilovali o vytvoření pravého romantického Gesamtkunstwerku včetně opulentní jevištní nádhery a patřičných scénických efektů. Obtížné pěvecké partie, nelehké ansámbly a sborové partie, orchestrální hudba bohatě instrumentovaná a a mimořádně obtížná. Navíc je ta opera o pěti jednáních opravdu dlouhá. Jejím tématem je příběh rytíře Roberta pramenící ve středověké legendě ze 13. století.