Peter Grimes patří ve světě mezi nejhranější opery Benjamina Brittena, u nás však se repertoárovou operou dosud nestal. Ta bilance je opravdu chudá: poprvé byl na českém jevišti uveden v Brně, a to již v roce 1947, tedy dva roky po své londýnské premiéře (7. června 1945 v Sadler’s Wells Opera). Tento soubor (v roce 1974 přejmenovaný na English National Opera) pak pod taktovkou Charlese Mackerrase provedl toto Brittenovo stěžejní dílo v rámci Pražského jara v roce 1965. V roce 1979 následovala inscenace pražského Národního divadla (r. Ladislav Štros, d. Josef Kuchinka) a to bylo, pokud jde o pražskou scénu, až dosud vše.

Rossiniho Lazebník sevillský je svým způsobem past. Měl by ho obloukem obejít ten, kdo nemá příliš smyslu pro humor. Záchytné body pro dynamizaci jevištních akcí v něm sice jsou, avšak právě s nimi se musí zacházet přeopatrně a s citem pro překvapivou pointu. Nabízí tedy mnoho, ale vyžaduje ještě víc. Měl by plynout jaksi samozřejmě, lehce, živě a zábavně, přitom precizně a s patřičným hudebním briem. Domnívám se, že některé komické opery a opery založené na konverzačním principu by měly být obecenstvu slovně srozumitelné. Lazebník tedy jedině v češtině – těch recitativů co tam je! Rosina ve své árii sděluje Almavivovi věci více než podstatné…!?

Jedním z nejsympatičtějších projevů zdravého sebevědomí je schopnost s klidem přiznat slabou stránku nebo ukázat, co se nepovedlo. I Osud je vedle Janáčkových pozdějších geniálních dramat tím, co se spíše nepovedlo. Vedení jednoho z nejlepších festivalů u nás jej přesto postavilo do centra pozornosti a zahájilo s ním letošní ročník – Janáček Brno 2020. Jistě, Janáček napsal omezený počet oper a s Jenůfou a dalšími osvedčenými kusy si dramaturgie věčně nevystačí, na druhou stranu Dvořákova Praha letos zahajovala Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll. Ocenění a velký dík pořadatelům za odvahu riskovat je tedy na místě – a s ohledem na současnou dobu smekám i za to, že vydrželi s nervy a celou inscenaci se zapojením zahraničního týmu dovedli do úspěšného konce.

Liberecké divadlo F.X.Šaldy prošlo chvályhodnou rekonstrukcí hlediště, při níž odstranili rudé tlumivé tapety a nahradili je béžovými hladkými plochami, které hledištní prostor prosvětlily a zřejmě jej vylepšily také po akustické stránce. Zdejší operní soubor usiluje v každé nové sezóně o obohacení běžného dramaturgického plánu o díla méně známá. Tentokrát uvedl poprvé v Liberci Bizetovu operu Lovci perel (premiéry 21. a 23. srpna), která zůstává zcela ve stínu jeho oblíbené Carmen. Obávám se, že právem.  Skladatel vytvořil na nepříliš povedené libreto Eugéna Cormona a Michela Carré operu, která spíš připomíná scénické oratorium plné líbivých melodií, jež, zejména ve sborových částech, chvílemi vystřídá vypjatá hudební emocionalita. Mlhavá a tajuplná zápletka odvedla režisérku Ladislavu Košíkovou  od práce s herci, od vytváření charakterů postav a komponování jejich střetů. Opera Lovci perel je značně obtížná po všech stránkách – hudebně a pěvecky, ale také představitelsky. Domnívá-li se režisér, že překlene slabiny libreta hrou se symboly, může se stát, že se chytí do vlastní pasti.

Inscenace Tajemství v režii šéfa opery Jihočeského divadla Tomáše Studeného, s původní premiérou v Ostravě v dubnu 2017, se dočkala své českobudějovické premiéry 6. března tohoto roku, tedy ve stejný den jako liberecký Don Giovanni. Viděla jsem druhou premiéru 7. března. A provázely ji pocity veskrze kladné.

Vzápětí po velkém potěšení z festivalu Opera 2020, na němž operní soubor libereckého Divadla F.X. Šaldy opět získal Libušku za inscenaci, tentokrát za dvě operní aktovky Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, zde následovala premiéra Mozartova Dona Giovanniho. Velká zvědavost. A žádné zklamání.

Bludný Holanďan Richarda Wagnera míří na prkna Metropolitní opery. Novou produkci režíruje François Girard, jeden z nejpovolanějších „wagnerovských“ režisérů současnosti. Wagnerovo tříaktové romantické drama mohou čeští diváci vidět živě v kinech v sobotu 14. března.

První premiérou uvedenou na jevišti zrekonstruované Státní opery bude Král Roger Karola Szymanowského. V pátek 3. dubna zazní pod vedením hudebního ředitele Státní opery Karla-Heinze Steffense, v titulní roli se představí polský barytonista Łukasz Golinski, který Rogera zpíval mimo jiné s Orchestra Nazionale dell’Accademia di Santa Cecilia pod taktovkou sira Antonia Pappana nebo v Královské švédské opeře ve Stockholmu. „Sicilské drama“, jak skladatel svou tříaktovou operu nazýval, vzniklo v roce 1924, o osm let později jej uvedl v Praze tehdejší umělecký šéf opery Národního divadla Otakar Ostrčil.

Letošního čtrnáctého bienále festivalu hudebního divadla Opera 2020 se účastní všechna stálá divadla naší republiky s výjimkou Severočeského divadla v Ústí nad Labem a dvě slovenská divadla, z Banské Bystrice a z Košic. Festivalový program obsahuje také inscenace šesti malých operních uskupení:  Ensemble Damian, Run OpeRun, Ensemble opera diversa, Opera studio Praha, Hausopera a Opera povera.

Stejně jako je dodnes obtížné psát o politické situaci v Československu v padesátých letech minulého století, je obtížné na toto téma zkomponovat operu. Tohoto úkolu se u nás poměrně nedávno ujal Aleš Březina s biografickými operami o Miladě Horákové (Zítra se bude…; 2008) a Josefu Toufarovi (Toufar; 2013) a zejména Jiří Kadeřábek s operou o Stalinově pomníku Žádný člověk (2017). Nově k němu přibyl Marko Ivanović se svým Monumentem, který měl premiéru 7. února 2020 v Národním divadle Brno.