Antonín Dvořák neměl s Vandou štěstí. Její premiéra sice slavnostně zahájila v roce 1876 éru nového vedení pražského Prozatímního divadla, ale opera byla přes veškerý úspěch stažena z repertoáru, aby ředitelství ušetřilo na autorských tantiémách. Při druhém nastudování divadlo údajně kvůli nesnázím se scénickým ztvárněním dokonce vynechalo celé 3. jednání. Národní divadlo Vandu za skladatelova života už neuvedlo; pokusilo se o ni až v Dvořákově jubilejním roce 1929.

Jediná opera Roberta Schumanna se v repertoáru operních divadel moc neobjevuje a její scénické uvedení je výjimečné i ve světovém měřítku. Jakkoliv dramaturgický plán ostravské opery vypadá při teoretickém zkoumání bezvadně a vyloženě láká k návštěvě, Jenovéfu zabilo při vší její neobvyklosti především provedení. Schumannova hudba má nepochybnou sílu, kterou cítíme už z krásné předehry. Je to vřelý lyrismus, jak jej známe z jeho symfonií.

Pokud někdo tvrdí, že Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky nejsou „dětská opera“, pak má bezesporu pravdu, až na to, že málokterá z oper dokáže být dětem tak blízká jako právě tato. Hemžení liščat kolem mámy Bystroušky a táty Zlatohřbítka, sólová role Malé Bystroušky, Skokánka, Kobylky, Cvrčka jsou nedílnou součástí toho zvláštního Bystrouščina kouzla. Jsou to pasáže ryzí, vtipné, zábavné, mile dětské a dětem přístupné. Ne náhodou byla právě Janáčkova Bystrouška základem tzv. Baylis programu Anglické národní opery.

Slavná opereta, uvedená k narozeninám Oskara Nedbala (1874–1930), se konečně po letech v opeře Národního divadla Brno dočkala vkusného provedení. Mladý tandem Tomáš Pilař (režie) – Aleš Valášek (scéna, kostýmy) dostal svým představením Janáčkovo divadlo ke kýženému „vyprodáno“ a „pro velký úspěch přidáváme představení“. Vedení brněnské opery si nechávalo po několik let utéct operetní diváky mezi prsty, nebo spíše do jiných operních domů a především do Městského divadla Brno.

Vídeňská státní opera zařadila poprvé na repertoár operu Adriana Lecouvreur, která námět čerpá z francouzské historie 18. století a zachycuje příběh výjimečné herečky, jež se proslavila na pařížském jevišti Comédie Française v tragédiích Pierra Corneilla a Jeana Racina, v soukromí  upoutala na sebe pozornost vztahem se zámožným hrabětem Mořicem Saským. Vášnivý příběh z divadelního zákulisí o intrikách, milostných vztazích, mstě a politice zhudebnil na sklonku 19. století italský skladatel Francesco Cilèa.

Romantická opera Julese Masseneta Manon patří ke skladatelovým vrcholným lyrickým dílům a ve Vídeňské státní opeře se hraje v originálním francouzském jazyce od 3. března 2007, kdy se konala premiéra v titulní roli s hvězdnou ruskou sopranistkou Annou Netrebko, hudebně operu nastudoval proslulý francouzský dirigent Bertrand de Billy.

Prvního března přenášela vybraná česká kina operu Kníže Igor  z newyorské Metropolitní opery. Newyorská hudební scéna čekala na nové nastudování Knížete Igora skladatele Alexandra Borodina téměř sto let – naposledy se zde (a to v italštině) inscenoval v době první světové války (v této inscenaci se zde opera hrála v letech 1915–1917).

Schopnosti dramaturgyně Patricie Částkové, která působila v Národním divadle Brno v letech 1995–2013, se nyní odrážejí v novém projektu občanských sdružení Opera na cestách a Hudebních lahůdek. Jeho cíl přivézt operu do regionů, kde nemají posluchači operní domy v dosahu, se blíží myšlence obnovy operních staggion a impresáriů.

První opera Bohuslava Martinů Voják a tanečnice (1927) na libreto J. L. Budína podle Plautovy komedie Lišák Pseudolus se hraje i u nás velmi vzácně, její inscenace můžeme spočítat na prstech jedné ruky. Světová premiéra se konala sice už rok po vzniku opery v Brně, ale po ní čekala partitura skoro čtyřicet let v poličském archivu, dokud si jí nevšimlo divadlo v Olomouci (1966, 1990 Ostrava, 2000 Státní opera Praha).

Předposlední a téměř neznámá opera génia bel canta Gaetana Donizettiho byla provedena na prknech brněnského Janáčkova divadla vynikajícími sólisty Ľubicou Vargicovou, José Manuelem a Jakubem Kettnerem. Jak ale nazírat na inscenaci, která režijně a v mnohém i výtvarnou stránkou (Veronika Stemberger) nesmyslně popírá a přehlíží dějové skutečnosti, sociální rozvrstvení postav a jejich emoce?