Novou operu skladatele Jana Klusáka na motivy antického příběhu o Filoktétovi uvede v rámci 70. mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro Národní divadlo. Projekt realizovaný v koprodukci s Národním divadlem moravskoslezským se v Praze představí v sobotu 23. května 2015.

Nový umělecký šéf Janáčkovy opery Jiří Heřman si vybral jako svou první režii (v březnu uvedené Hry o Marii jsou převzatou inscenací z Prahy a Vratislavi) jeden z nejhranějších a také nejpůsobivějších a samozřejmě divácky nejpřitažlivějších titulů – operu Tosca Giacoma Pucciniho, vedle Bohémy a Madame Butterfly patřící k trojici veristických oper, jejichž věhlas a popularita stále roste. Jako slogan k inscenaci se dočteme větu: „Umění i lásce obětovala vše a nakonec zůstala jen prázdnota a smrt …“. To je jistě pravda. Tragický osud operní

Janáčkova poslední opera Z mrtvého domu poutá pozornost i z důvodu záměrného dramaturgického rozvratu standardního operního schématu. Chybí příběh, hlavní hrdinové, výrazná ženská role a vlastně i smrt jako vrchol dramatu. Jako předloha posloužily dokumentárně pojaté Dostojevského vzpomínky na sibiřský trestanecký tábor. Přesto, jak asi leckdo tuší, o nic nepřicházíme. Naopak.

Světová premiéra opery Jana Klusáka Filoktétés se odehrála včera v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě. Sofoklova tragédie Filoktétés bohužel v ostravském ztvárnění nenašla adekvátní výraz a sílu. Velký podíl na tom má nezpěvné libreto, jež vychází z překladu Rudolfa Mertlíka. Operu dále sráží neinvenční scéna, kostýmy a nevýrazná režie Jiřího Nekvasila. Hudba Jana Klusáka tentokrát nenašla adekvátní vyjadřovací prostředky pro větší koherenci s textem.

Inscenace plzeňské Libuše na sebe upozornila už před časem, když bylo veřejně oznámeno, že ji budou režírovat rukou společnou a nerozdílnou dva režiséři věkově od sebe vzdálení o generaci, totiž Martin Otava, nynější ředitel Divadla J. K. Tyla a jím jmenovaný šéf opery Tomáš Pilař. Muži, kteří spolu, pokud vím, nikdy předtím takto nespolupracovali. Vykládám si to snad realisticky jako pokus nést společnou osobní zodpovědnost vedení divadla a operního souboru za první operní inscenaci vytvořenou přímo v Novém divadle přesto, nebo tím spíše

Mezi evropskými operními divadly zaujímá OPER STUTTGART nesporně jedno z prominentních postavení. Zejména v éře postmodernismu na sebe dokázala stuttgartská opera strhnout pozornost avantgardními režijními koncepcemi klasických děl, široce rozevřenou dramaturgií od barokních oper přes klasiku, kde vedle samozřejmých evergreenů nasazuje vždy i méně hraná díla operních velikánů, až k tvorbě 20. století s přesahem do doby současné. Samozřejmě, že tu nemůže chybět ani Leoš Janáček, z jehož jevištní tvorby se v letošní sezóně objevila

Dalibor, tragická opera ve 3 dějstvích, bývala vždycky zlatým hřebem repertoáru opery Národního divadla. Její premiéra 16. května 1868 byla spjata s poklepáváním na základní kámen pozdější „Zlaté kapličky“ – Národního divadla, kde se záhy stala jedním z titulů, který byl něčím jako „vlajkovou lodí“ operních šéfů. Jeho premiérami se pyšnili operní šéfové Národního divadla – Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Václav Talich a po 2. světové válce Otakar Jeremiáš, Jaroslav Vogel a Jaroslav Krombholc, tuto operu řídili špičkoví dirigenti, jakými byli Zdeněk Chalabala, Rudolf Vašata, Bohumil Gregor i další. Prostě Dalibor byl titul, který nezmizel z repertoáru

Návštěvníci opery Židovka, francouzského židovského skladatele Fromentala Halévyho, byli při premiéře v belgickém Gentu nemile překvapeni. Mnoho z nich si určitě kladlo otázku v jakém světě žijeme. Už reklamní šot v belgickém rozhlase upozorňoval na nedávné tragické nepokoje v Paříži, ulice před operou byla z větší části uzavřena, před vchodem stáli po zuby ozbrojení policisté, v opeře se mezi publikem pohybovali urostlí mladíci s vysílačkami a během představení a přestávky byly vchody a východy operní budovy uzamčeny. Jaký

Opera Engelberta Humperdincka Hänsel und Gretel - u nás uváděná většinou pod názvem Perníková chaloupka nebo při čerstvé premiéře Státní opery Jeníček a Mařenka - měla premiéru 23. prosince 1893 ve Výmaru pod taktovkou mladého Richarda Strausse a hned následující premiéru v Hamburku dirigoval Gustav Mahler, dva význační umělci, kteří shodou okolností působili v pražském Neues deutsches Theater, tedy v budově Státní opery.

Akustika Janáčkova divadla v Brně se již ustáleně popisuje jako „problematická“, jelikož klade velké nároky na pěvce i rozvahu dirigenta. Jen zřídkakdy proto prostoupí sluchem diváka tak mohutný záchvěv, jako tomu bylo u brilantně zvolených Her o Marii Bohuslava Martinů.