V rámci Mezinárodního hudebního a kulturního projektu Musica non grata organizovaného Národním divadlem a finančně podporovaného Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo uvedla Státní opera 26. listopadu dvojpremiéru Sedmi smrtelných hříchů, baletu se zpěvem od Kurta Weilla na text Bertolta Brechta (1933) a Schönbergovy opery Očekávání (1909). Obě díla s dominantní rolí ženy, avšak stylově naprosto odlišná. Očekávání je bezprostředně spjato s historickým předchůdcem Státní opery, Novým německým divadlem v Praze, kde bylo to zvláštní, první operní monodrama v roce 1924 provedeno Schönbergovým švagrem Alexandrem Zemlinskym.

Brno má k Řeckým pašijím Bohuslava Martinů výjimečný vztah. Jejich první provedení u nás, československá premiéra, bylo právě tady na jaře roku 1962 v Divadle na Hradbách (nyní Mahenovo divadlo). Tehdy operu dirigoval František Jílek v režii Oskara Linharta, Manoliem byl charismatický Vilém Přibyl, vynikající Kateřinou Naděžda Kniplová, Knězem Grigorisem Václav Halíř, Knězem Fotisem Zdeněk Kroupa. Další premiéru měly Pašije v Brně po sedmnácti letech roku 1979, dirigoval je Jiří Pinkas, režíroval Ilja Hylas, st., Manoliosem byl znovu Vilém Přibyl v alternaci s Jiřím Olejníčkem, Richard Novák a Jan Hladík ztělesnili Kněze Fotise. Premiéru v roce 2000 režíroval Václav Věžník – Knězem Grigorisem byl Richard Novák, Manolia zpívali a hráli Miroslav Kopp nebo Leo Marian Vodička, Kněze Fotise Jan Hladík a Ladislav Mlejnek.

Svou třetí operu Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší zkomponoval skladatel Jaroslav Křička (1882–1969) na libreto Jana Löwenbacha-Budína podle povídky Oscara Wildea Strašidlo cantervillské (1887). Původní verze opery (1929) měla jedenáct obrazů a uvedlo ji brněnské Národní divadlo v režii Oty Zítka na scéně Františka Muziky a pod taktovkou Antonína Balatky. Po revizi Maxe Broda a skladatelových korekturách bylo o rok později obrazů pouze šest. V této podobě uvádí Bílého pána Národní divadlo moravskoslezské Ostrava (premiéra 28. října 2021).

Peter Grimes patří ve světě mezi nejhranější opery Benjamina Brittena, u nás však se repertoárovou operou dosud nestal. Ta bilance je opravdu chudá: poprvé byl na českém jevišti uveden v Brně, a to již v roce 1947, tedy dva roky po své londýnské premiéře (7. června 1945 v Sadler’s Wells Opera). Tento soubor (v roce 1974 přejmenovaný na English National Opera) pak pod taktovkou Charlese Mackerrase provedl toto Brittenovo stěžejní dílo v rámci Pražského jara v roce 1965. V roce 1979 následovala inscenace pražského Národního divadla (r. Ladislav Štros, d. Josef Kuchinka) a to bylo, pokud jde o pražskou scénu, až dosud vše.

Rossiniho Lazebník sevillský je svým způsobem past. Měl by ho obloukem obejít ten, kdo nemá příliš smyslu pro humor. Záchytné body pro dynamizaci jevištních akcí v něm sice jsou, avšak právě s nimi se musí zacházet přeopatrně a s citem pro překvapivou pointu. Nabízí tedy mnoho, ale vyžaduje ještě víc. Měl by plynout jaksi samozřejmě, lehce, živě a zábavně, přitom precizně a s patřičným hudebním briem. Domnívám se, že některé komické opery a opery založené na konverzačním principu by měly být obecenstvu slovně srozumitelné. Lazebník tedy jedině v češtině – těch recitativů co tam je! Rosina ve své árii sděluje Almavivovi věci více než podstatné…!?

Jedním z nejsympatičtějších projevů zdravého sebevědomí je schopnost s klidem přiznat slabou stránku nebo ukázat, co se nepovedlo. I Osud je vedle Janáčkových pozdějších geniálních dramat tím, co se spíše nepovedlo. Vedení jednoho z nejlepších festivalů u nás jej přesto postavilo do centra pozornosti a zahájilo s ním letošní ročník – Janáček Brno 2020. Jistě, Janáček napsal omezený počet oper a s Jenůfou a dalšími osvedčenými kusy si dramaturgie věčně nevystačí, na druhou stranu Dvořákova Praha letos zahajovala Novosvětskou a Violoncellovým koncertem h moll. Ocenění a velký dík pořadatelům za odvahu riskovat je tedy na místě – a s ohledem na současnou dobu smekám i za to, že vydrželi s nervy a celou inscenaci se zapojením zahraničního týmu dovedli do úspěšného konce.

Liberecké divadlo F.X.Šaldy prošlo chvályhodnou rekonstrukcí hlediště, při níž odstranili rudé tlumivé tapety a nahradili je béžovými hladkými plochami, které hledištní prostor prosvětlily a zřejmě jej vylepšily také po akustické stránce. Zdejší operní soubor usiluje v každé nové sezóně o obohacení běžného dramaturgického plánu o díla méně známá. Tentokrát uvedl poprvé v Liberci Bizetovu operu Lovci perel (premiéry 21. a 23. srpna), která zůstává zcela ve stínu jeho oblíbené Carmen. Obávám se, že právem.  Skladatel vytvořil na nepříliš povedené libreto Eugéna Cormona a Michela Carré operu, která spíš připomíná scénické oratorium plné líbivých melodií, jež, zejména ve sborových částech, chvílemi vystřídá vypjatá hudební emocionalita. Mlhavá a tajuplná zápletka odvedla režisérku Ladislavu Košíkovou  od práce s herci, od vytváření charakterů postav a komponování jejich střetů. Opera Lovci perel je značně obtížná po všech stránkách – hudebně a pěvecky, ale také představitelsky. Domnívá-li se režisér, že překlene slabiny libreta hrou se symboly, může se stát, že se chytí do vlastní pasti.

Inscenace Tajemství v režii šéfa opery Jihočeského divadla Tomáše Studeného, s původní premiérou v Ostravě v dubnu 2017, se dočkala své českobudějovické premiéry 6. března tohoto roku, tedy ve stejný den jako liberecký Don Giovanni. Viděla jsem druhou premiéru 7. března. A provázely ji pocity veskrze kladné.

Vzápětí po velkém potěšení z festivalu Opera 2020, na němž operní soubor libereckého Divadla F.X. Šaldy opět získal Libušku za inscenaci, tentokrát za dvě operní aktovky Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, zde následovala premiéra Mozartova Dona Giovanniho. Velká zvědavost. A žádné zklamání.