...říká Kostelnička Lacovi ve druhém jednání Janáčkovy Její pastorkyně, která však začala svou strhující světovou pouť právě díky vídeňské inscenaci v roce 1918. Jenůfku tehdy hrála Mařenka Jedličková, neboli Maria Jeritza. Zahraniční inscenace bývají pod názvem Jenůfa. Ale hlavní postavy jsou přece v opeře dvě, Kostelnička a její pastorkyňa Jenůfka, jak správně připomíná dirigent současné série představení Tomáš Hanus. Tato obnovená premiéra inscenace režiséra Davida Pountneyho, se scénografií Roberta Israela a v kostýmech Marie-Jeanne Leccy měla premiéru v roce 2002, tedy před dvaceti lety. Tehdy pod taktovkou Seiji Oszawy nabývala podoby antické tragédie, teď ji dirigoval Tomáš Hanus, Moravák tělem i duší, navíc po několik let blízký spolupracovník, hudební ředitel, Davida Pountneyho, ještě nedávno intendanta a uměleckého ředitele Welsh National Opera v Cardiffu. Nové bylo samozřejmě také sólistické obsazení. Jenůfka v podání Asmik Grigorian, Kostelnička Elišky Weissové, Laca Davida Butta Philipa, Stařenka Buryjovka Margarity Nekrasovy.

V rámci cyklu Musica non grata uvedl operní soubor Národního divadla operu Jaromíra Weinbergera (1896–1967) Švanda dudák, která v době svého vzniku prošla mnoha světovými divadly se značným ohlasem. Dramaturg Ondřej Hučín v bohatě vybaveném programu cituje článek Miloše Kareše, autora libreta opery, v němž píše: „Jisto je, že „Švanda dudák“ byl hrán na 120 evropských operních scénách s největším úspěchem, že úspěšně zakotvil i v repertoiru Metropolitan Opery v Novém Yorku, že byl přeložen do němčiny, srbochorvatštiny, polštiny, francouzštiny, angličtiny, do jazyka dánského, švédského, maďarského atd.“ Max Brod poupravil koncepci opery a její libreto a přeložil je do němčiny po svém charakteristickém způsobu poněkud volněji. Nepříznivé světové poměry přerušily úspěšné tažení Weibergerovy opery po světě, roli tehdy hrálo to, že byl autor židovského původu.

Mnichovská inscenace Brittenovy první opery Peter Grimes překvapuje svou monotematičností. Takovou monotematičností, která skladatelově opeře jednoznačně prospívá. Režisér Stefan Herheim a jeho spolupracovníci se dokázali ponořit do Brittenova díla neobyčejně hluboko a soustředěně vyslovili mnoho skladatelových myšlenek. Za úzké součinnosti se scénografkou Silke Bauer zvolil režisér jednotné prostředí, v němž se střetávají obyvatelé malého rybářského městečka (zástupci většiny) a rybář Peter Grimes podporovaný svými dvěma přáteli – bývalou učitelkou Ellen Orford a vysloužilým kapitánem Balstrodem. Petera Grimese ztělesnil tenorista Jonas Kaufmann, před nedávnem představitel téže role ve Vídeňské státní opeře. Byl perfektně připraven jak po stránce pěvecké (až neuvěřitelné barevné výrazové proměny hlasu, dynamické kontrasty včetně znělých pianissim, detailní výslovnost, dokonalé frázování). Jeho Grimes vstupuje na jeviště ve výrazné tenzi – je zlostný, prchlivý a není ochoten se jednolitému šiku svých protivníků jakkoli přizpůsobit. Ačkoli soudce Swallow (Wolfgang Bankl) prohlásí, že Grimesův malý učedník zemřel nešťastnou náhodou, ostatní vesničané jsou skálopevně přesvědčeni, že Grimes svého chlapce zabil.

Operu Dialogy karmelitek od Francise Poulenca uvedlo u nás v české premiéře Slezské divadlo Opava (2000) a o šest let později Moravské divadlo Olomouc – první z nich v režii Františka Preislera staršího a v jeho překladu do češtiny, druhé také v této české verzi a v režii Karly Štaubertové. Obě premiéry dirigoval Petr Šumník. Potřetí jsem se s touto sugestivní operou setkala ve Štátnom divadle v Košicích, režírovala ji Linda Keprtová a dirigoval Ondrej Olos (2013) stejně jako v současné chvíli v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (premiéra 23. září). Ve francouzštině (jazykový poradce Martin Buchta). Tuto operu nemůže divák sledovat, aniž by dobrovolně nepodléhal jejímu silnému emotivnímu náporu.

Cyklus Musica non grata pokračoval na scéně Státní opery, svého času Nového německého divadla, další inscenací, revuální operetou maďarského skladatele Paula Abrahama (1892–1960) Ples v hotelu Savoy, kterou zmíněné německé divadlo uvedlo v září roku 1933. Je první inscenací tohoto cyklu, která se zařadí do repertoáru Státní opery, tedy i Národního divadla. V této sezóně ji čeká dalších osmnáct repríz. Libreto k ní vytvořili Alfred Grünwald a Fritz Löhner-Beda, český překlad pořídila Vlasta Reittererová.

Ve druhém představení Dvořákovy Rusalky od nástupu dirigenta Roberta Jindry do funkce hudebního ředitele operního souboru Národního divadla se 9. září změnilo obsazení tří rolí. Prince již představoval předem ohlášený hostující tenorista Pavel Černoch a ve dvojroli Ježibaba–Cizí kněžna se představila mezzosopranistka Kateřina Jalovcová. Z pohledu člověka, který je jen svátečním divadelním divákem, by se mohlo by se zdát, že dva představitelé nemohou na podobě představení mnoho změnit, ale dobře víme, každé jednotlivé představení je vždycky jiné, má nesčetně odlišností, je závislé na momentálním rozpoložení mnoha účinkujících a v setkání s obecenstvem vytváří vždy osobitou atmosféru.

Díla Giacoma Meyerbeera významně ovlivnila hudbu 19. století, ale později se začala z jevišť vytrácet. V současnosti je snaha jeho opery průběžně znovu uvádět, a tak není těžké najít v repertoárech předních scén některou z Meyerbeerových oper. Bruselská scéna La Monnaie na závěr sezony obnovila produkci opery Hugenoti z roku 2011. Premiéra musela být kvůli zvýšenému počtu nákaz covidem v souboru odložena, dokonce byl na několik dní pozastaven i provoz divadla. Představení 26. června se naštěstí už odehrálo dle plánu.

Komponovat operu není jen tak. Skloubit vhodné libreto s hudbou, která slouží divadelní produkci, je nadlidsky těžký úkol. Česká skladatelka Sylvie Bodorová se s ním do křížku pustila už podruhé. Její operní prvotinou byla Legenda o Kateřině z Redernu, kterou uvedlo liberecké Divadlo F. X. Šaldy ve světové premiéře roku 2014 v režii Martina Otavy. Ten se tentokrát stal spolu se skladatelkou spoluautorem libreta inspirovaného románem Henryka Sienkiewicze. Dějištěm je antický Řím za vlády císaře Nerona, je to doba pronásledování prvních křesťanů.

Nové brněnské inscenaci Verdiho Otella není co vytknout, jistě vydrží na jevišti dlouho a obecenstvo mu nebude chybět. Režisér Martin Glaser šel po divadelní stopě spíše zaměřené na monumentalitu vojenského a mocenského prostředí s jedinou kontrastní bytostí, jíž je čistá a milující Desdemona. Scénografie Pavla Boráka vsadila na technické danosti jeviště Janáčkova divadla, na možnost zanořovat scénografické objekty do bočního jeviště nebo horizontálně pohybovat jevištními stoly. Základním scénografickým objektem je monumentální do dáli se táhnoucí kovově patinovaná hradba, od níž se mohou dotvářet další menší prostory i drobné kóje se schody uzavřenými stěnou, která nepustí Otella ani o krok dál. Otellova a Desdemonina ložnice se nápaditě vynoří z podjevištního zázemí. Lůžko potažené rudou textilií s mnoha polštáři se odráží od zlaté stěny. Je to uzavřený intimní prostor určený pouze pro Desdemonu a Otella. Před ním je na ploše jeviště po celé jeho šířce osvětlovací rošt, který dramatizuje dění. Na něm umírá Desdemona, ložnice se ponořuje a prostor kovové pevnosti propouští svými spárami paprsky světla. Velmi působivý konec.