Cyklus Musica non grata pokračoval na scéně Státní opery, svého času Nového německého divadla, další inscenací, revuální operetou maďarského skladatele Paula Abrahama (1892–1960) Ples v hotelu Savoy, kterou zmíněné německé divadlo uvedlo v září roku 1933. Je první inscenací tohoto cyklu, která se zařadí do repertoáru Státní opery, tedy i Národního divadla. V této sezóně ji čeká dalších osmnáct repríz. Libreto k ní vytvořili Alfred Grünwald a Fritz Löhner-Beda, český překlad pořídila Vlasta Reittererová.

Ve druhém představení Dvořákovy Rusalky od nástupu dirigenta Roberta Jindry do funkce hudebního ředitele operního souboru Národního divadla se 9. září změnilo obsazení tří rolí. Prince již představoval předem ohlášený hostující tenorista Pavel Černoch a ve dvojroli Ježibaba–Cizí kněžna se představila mezzosopranistka Kateřina Jalovcová. Z pohledu člověka, který je jen svátečním divadelním divákem, by se mohlo by se zdát, že dva představitelé nemohou na podobě představení mnoho změnit, ale dobře víme, každé jednotlivé představení je vždycky jiné, má nesčetně odlišností, je závislé na momentálním rozpoložení mnoha účinkujících a v setkání s obecenstvem vytváří vždy osobitou atmosféru.

Díla Giacoma Meyerbeera významně ovlivnila hudbu 19. století, ale později se začala z jevišť vytrácet. V současnosti je snaha jeho opery průběžně znovu uvádět, a tak není těžké najít v repertoárech předních scén některou z Meyerbeerových oper. Bruselská scéna La Monnaie na závěr sezony obnovila produkci opery Hugenoti z roku 2011. Premiéra musela být kvůli zvýšenému počtu nákaz covidem v souboru odložena, dokonce byl na několik dní pozastaven i provoz divadla. Představení 26. června se naštěstí už odehrálo dle plánu.

Komponovat operu není jen tak. Skloubit vhodné libreto s hudbou, která slouží divadelní produkci, je nadlidsky těžký úkol. Česká skladatelka Sylvie Bodorová se s ním do křížku pustila už podruhé. Její operní prvotinou byla Legenda o Kateřině z Redernu, kterou uvedlo liberecké Divadlo F. X. Šaldy ve světové premiéře roku 2014 v režii Martina Otavy. Ten se tentokrát stal spolu se skladatelkou spoluautorem libreta inspirovaného románem Henryka Sienkiewicze. Dějištěm je antický Řím za vlády císaře Nerona, je to doba pronásledování prvních křesťanů.

Nové brněnské inscenaci Verdiho Otella není co vytknout, jistě vydrží na jevišti dlouho a obecenstvo mu nebude chybět. Režisér Martin Glaser šel po divadelní stopě spíše zaměřené na monumentalitu vojenského a mocenského prostředí s jedinou kontrastní bytostí, jíž je čistá a milující Desdemona. Scénografie Pavla Boráka vsadila na technické danosti jeviště Janáčkova divadla, na možnost zanořovat scénografické objekty do bočního jeviště nebo horizontálně pohybovat jevištními stoly. Základním scénografickým objektem je monumentální do dáli se táhnoucí kovově patinovaná hradba, od níž se mohou dotvářet další menší prostory i drobné kóje se schody uzavřenými stěnou, která nepustí Otella ani o krok dál. Otellova a Desdemonina ložnice se nápaditě vynoří z podjevištního zázemí. Lůžko potažené rudou textilií s mnoha polštáři se odráží od zlaté stěny. Je to uzavřený intimní prostor určený pouze pro Desdemonu a Otella. Před ním je na ploše jeviště po celé jeho šířce osvětlovací rošt, který dramatizuje dění. Na něm umírá Desdemona, ložnice se ponořuje a prostor kovové pevnosti propouští svými spárami paprsky světla. Velmi působivý konec.

Součástí dramaturgických směřování Národního divadla (Státní opery) je projekt nazvaný Musica non grata věnovaný uměleckým počinům umělců tvořících mezi oběma světovými válkami, které byly pronásledovány německými fašisty pod názvem Entartete Kunst. Uvedení jediné opery Erwina Schulhoffa Plameny je mimořádným dramaturgickým činem Národního divadla, přesněji řečeno Státní opery, premiéra byla 12. června. Samotné dílo, které v žádném případě není operou v tradičním smyslu toho slova, je tak svérázné, jako byl jeho autor sám. Musíme si vybavit dobu, kdy opera vznikala i skladatelův osud, jenž k ní neodmyslitelně patří. Erwin Schulhoff (1894–1942) byl zázračným dítětem z rodiny dobře situovaného pražského německého obchodníka, jehož talent se projevil už ve třech letech. Jeho matka hrála na violu a malovala a také mezi dalšími příbuznými měl hudebníky. Před první světovou válkou si společně se svými přáteli užíval neobyčejně plodnou dobu pražských uměleckých kontaktů mezi německými a českými souputníky. Mnozí z Němců dokonce uměli i česky, jako ostatně i sám Schulhoff. Jeho čeština, pravda, nebyla perfektní, ale víme, že i řada Čechů se v letech obrození teprve učila správně česky. Erwin Schulhoff měl podle svědectví současníků „absolutní sluch, fenomenální paměť a výjimečné virtuózní schopnosti, mistrovsky hrál z listu, respekt si získal také jako obratný improvizátor a byl vyhledávaným komorním hráčem“. Byl zcestovalý, což ostatně tehdy bylo běžné, učil na konzervatoři, psal i kritiky do německých novin a časopisů, byl v kontaktu mimo jiné také s Aloisem Hábou a jako jeden z prvních interpretoval jeho čtvrttónové klavírní skladby.

Národní divadlo moravskoslezské chystá na Smetanův rok 2024 cyklus skladatelových oper. Sláva mu – je totiž jediné. Další položkou jeho cyklu jsou Dvě vdovy, jejichž premiéra se odehrála 9. června. Režií byl pověřen slovinský režisér Rocc, který je také autorem prosté scénografie, Belinda Radulović navrhla nepříliš nápadité kostýmy a operu hudebně nastudoval dirigent Marek Šedivý.

Dvořákovu Rusalku inscenoval Christof Loy před necelými dvěma lety v Teatro Real Madrid v koprodukci se Semperovou operou v Drážďanech, Teatro Comunale di Bologna, Gran Teatre del Liceu Barcelona a Palau de les Arts Reina Sofía ve Valencii. Kopii madridského inscenačního řešení Rusalky v režii Christofa Loye se scénografií Johannese Leiackera, s kostýmy Ursuly Renzenbrink a choreografií Klevise Elmazaje uvedla ve scénickém nastudování Johannese Stepaneka drážďanská Semperoper poprvé 7. května 2022. Viděla jsem 4. června její čtvrtou reprízu a byla to repríza značně atypická. Za dirigentským pultem stál zcela výjimečně pro toto jediné představení pan Christoph Gedschold (od sezóny 2021/2022 hudební ředitel Oper Leipzig), autorkou drážďanského hudebního nastudování a dirigentkou ostatních představení do konce této sezóny je totiž mladá dirigentka Joana Mallwitz (bude od sezóny 2023/2024 šéfdirigentkou a uměleckou šéfkou Konzerthausorchestru Berlín). Na podzim, při další sérii uvedení této Rusalky, se v Drážďanech změní dirigent a také obsazení hlavních rolí.

Smetanova Prodaná nevěsta – naše národní stříbro – je operní dílo jako každé jiné. Může být vyloženo na bezpočet různých způsobů a vždy záleží především na invenci tvůrčího týmu a na konkrétních interpretech všeho druhu. Také šéfdramaturg Národního divadla Ondřej Hučín ve svém (jako vždy) pečlivě připraveném úvodním článku v programu k inscenaci se touto otázkou dopodrobna zabýval a došel k podobnému závěru. Rozkročenost Prodané nevěsty mezi komickými situacemi a lyrickými vstupy hlavních postav je příčinou zvláštní obtížnosti jejího inscenačního řešení. Tu dává někdo přednost spíše komice, onde se jiný věnuje spíše lyrice a citovosti.