Belgičtí příznivci Richarda Wagnera si určitě nemohou stěžovat na malou nabídku jeho oper. Nejdříve uvedla Opera Flandry v Antverpách Parsifala a aby Brusel nezůstal pozadu představila královská opera téměř současně Lohengrina. Ten byl sice plánován na mnohem dřívější dobu, ale vzhledem k velkému skluzu při renovaci opery se dostal na program až teď. Tím také došlo k nechtěné situaci, Opera Flandry otevírá novou sezonu v září právě Lohengrinem.

Už třináct sezon slouží Theater an der Wien opeře. A každý rok předvádí vynalézavou dramaturgii. Nedávno uvedlo Brittenův Sen noci svatojanské, operní fantasmagorii podle Shakespearovy divadelní hry. Světovou premiéru měla v červnu 1960 v Aldeburghu pod taktovkou autora. Libreto zpracoval Britten s tenoristou Peterem Pearsem, jenž v této opeře výjimečně nezpíval hlavní roli, nýbrž jednoho z řemeslníků. Velkou příležitost naopak dostal v roli Oberona kontratenorista Alfred Deller.

Die Walküre nabízí hudební drama v nastudování s dominancí abstrakce, geometrie, stylizace, symbolismu a tzv. čisté scény, kterou reflektujeme jako tradiční od dob Neubayreuthu a uvedení francouzského Prstene století. Inscenace se nese v duchu schopenhauerovském, není z ní cítit touha po uspokojení režisérovy osobní tužby „svobodného jednotlivce“. Doslova se zříká radostného řeckého pohledu na svět a dokládá pocity nicotnosti světa. Kvalita orchestru narůstá s každým dějstvím. Po rozpačitém úvodu a pěvecky velmi slabém výkonu Christophera Ventrise v roli Siegmunda přichází postupný sukces, na jehož konci stojí vítězně Wagnerovo drama.

Operní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla uvedl 7. dubna premiéru Nevěsty messinské, třetí ze osmi oper Zdeňka Fibicha na libreto Otakara Hostinského podle stejnojmenné tragédie Friedricha Schillera. V Českých zemích byla opera naposledy uvedena v Ostravě roku 1984, na plzeňském jevišti ještě o osm let dříve. K dosud poslednímu nastudování však došlo poměrně nedávno, v roce 2015 a to zahraničním souborem v Theater Magdeburg. Je to snad důsledek vzrůstajícího zájmu o Fibichovo dílo, jemuž je opakovaně a často s překvapením přiznávána osobitá kvalita.

Národní divadlo pokračuje ve chvályhodném objednávání nových oper u současných českých skladatelů ve snaze udělat z Nové scény místo, kde vzniká progresivní soudobé divadlo. Nová opera Ivana Achera Sternenhoch, která měla premiéru 7. dubna, přichází v roce trojitě kulatého výročí spisovatele, filozofa a inspiračního zdroje nezávislé kultury Ladislava Klímy: Letos slavíme sto čtyřicet let od jeho narození, devadesát let od úmrtí a stejný počet od vydání literární předlohy opery, románu Utrpení knížete Sternenhocha. Libreto si sepsal skladatel sám, režie se ujal Michal Dočekal, Acherův dlouholetý souputník, mimo jiné z Divadla Komedie.

Bruselská opera se po dvou létech vyhnanství v obrovském stanu opět vrátila do své původní renovované budovy, jen před vchodem přibyla jakási maringotka, která kvůli bezpečnosti kontroluje všechny návštěvníky. Její třetí inscenací v sezóně je opera Francise Poulenca Dialogy karmelitek. Poulenc není považován za typického operního skladatele, vlastně se programují jen dvě jeho opery a to jen zřídka, Lidský hlas a Dialogy karmelitek. Bruselská opera uvedla Dialogy karmelitek již v roce 1959, tedy jen dva roky po světových premiérách v milánské Scale (italská verze) a v pařížské opeře (původní francouzská verze). Antverpská opera uvedla ‚Dialogy‘ v režii Roberta Carsena před deseti léty a úspěch byl tak velký, že výrazně přispěl k jeho světové kariéře. Tentokrát se ujal režie Francouz Olivier Py a jeho vize je téměř stejně úspěšná. Jedná se o produkci z roku 2013 v pařížském Théâtre des Champs-Élysées.

Velikonoční festival v Baden-Badenu letos přinesl poslední vystoupení Simona Rattla ve spolupráci s Berlínskými filharmoniky. Jedno velké a umělecky zdařilé období se uzavírá a rok 2019 již do překrásného lázeňského městě na okraji Černého lesa před legendární symfonické těleso přivede Kirilla Petrenka, Riccardo Mutiho a Daniella Gattiho. Uveden bude mj. Verdiho Otello. Festival, který je vzrušujícím protipólem k Velikonočnímu festivalu v Salcburku a který stejně jako rakouské město disponuje festivalovým domem obrovitých rozměrů a mimořádných akustických kvalit, se čerstvě s orchestrem rozhodl prodloužit spolupráci do roku 2022.

V nové inscenaci Z mrtvého domu, kterou uvedla Royal Opera House Covent Garden v březnu (poprvé za 90 let od vzniku opery), se děj odehrával v tělocvičně věznice amerického typu. Na jevišti se objevil už před předehrou mladý vězeň, patrně afrického původu; krátil si dlouhou chvíli hraním basketbalu a opakovaně se snažil strefit se do koše, umístěného vzadu. Vlevo byla jednopodlažní zasklená budova pro vedení, vpravo několik řad sedadel pro přihlížející vězně; scénický návrh nijak nenaznačoval sibiřskou trestnici Janáčkova libreta, popřípadě sovětský gulag minulého století nebo soudobou ruskou věznici. Polský režisér Krzystof Warlikowski, který inscenací v ROH debutoval, umístil příběh záměrně mimo Rusko, do jakéhosi univerzálního vězení (transponovat jevištní díla z původního prostředí do současného je dnes módní).

Že opera nemusí být zábava pouze pro dospělé, se snaží dokázat nová hra Národního divadla Brno Kocour v Botách. Příběh o prohnaném kocourovi, který nešťastnému ševcovskému učedníkovi obstará hrad i ruku královské dcery, opatřil hudbou Jiří Teml. Nejedná se o skladatelovu jedinou dětskou operu, v současné době má na svém kontě již tři – Císařovy nové šaty, Čert a Káča a právě Kocoura v botách. Ačkoliv opera vznikla již roku 2008, byla autorem přepracována a roku 2016 uvedena v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Libreto sepsali Jan Tůma a Eliška Hrubá Toperczerová. Pohádkovou operu na motivy známého příběhu uvedli inscenátoři poprvé v pátek 23. března v divadle Reduta.

Honza hrdina, Duše zvonů, Paní mincmistrová nebo Anna Karenina. I tak by se za hypotetické souhry jistých historických okolností mohla jmenovat jedna z oper Leoše Janáčka. Období hledání nového operního námětu během práce na Janáčkově Osudu v letech 1904 – 1907 rozhodně pro zpětného pozorovatele nenese známky rozhodnosti nebo jasné vize. Janáček se naopak v této době pohyboval ve velkém námětovém rozptylu a zvažoval zhudebnění děl dnes neznámých autorů (K. D. Lutinov, Q. M. Vyskočil), Paní mincmistrovou podle Stroupežnického a Annu Kareninu dokonce rozpracoval, ale zůstalo pouze u skic. Zato následovala dlouhá léta „bojů o Broučka“, jak by se dala nazvat urputná cesta Janáčka k libretu o dvou fantaskních výletech prospěchářského Matěje Broučka, hlavní postavy dvou satirických próz Svatopluka Čecha. Na konci této cesty v roce 1917 byly stohy korespondence s ne méně než sedmi libretisty a partitura dvoutaktových Výletů páně Broučkových, které mají v rámci Janáčkových oper díky několika položkám výsadní postavení.