V plné scénické podobě uvidíme novou pražskou inscenaci Smetanovy Libuše až při premiéře v Národním divadle v polovině září, ale i její předběžné slavnostní uvedení na festivalu Smetanova Litomyšl – jakýsi náhled, preview – naznačuje, že se toto dílo dá inscenovat, aniž by z něho trčela jen pověstná sošnost a zdlouhavost.

Světová premiéra komorní jednoaktové opery A Woman Such as Myself hongkongského skladatele Daniela Lo na objednávku festivalu Dny nové opery Ostrava proběhla 27. června v tradičním festivalovém prostoru Starých koupelen vítkovického Provozu Hlubina. V hlavní roli se představila sopranistka, skladatelka a herečka Kamala Sankaram. Prakticky sólovou operu nesla po celou dobu bez zaváhání, s nevídanou energií. Podobně suverénním výkonem se ve světě opery představila mladá mezzosopranistka Eliška Zajícová v roli tety, která zaujala především svým rozvinutým hlasovým fondem. Muže hrál a zpíval Vojtěch Šembera. Svoji dvojroli zvládl bez zjevných intonačních problémů, avšak se spornou anglickou výslovností.

Barokní programy se konají v rámci festivalu Smetanova Litomyšl jako „Večer na zámku v Nových Hradech“ již sedm let. Hlavním obsahem, smyslem a vrcholem je komorní operní představení, ale k návštěvě v historickém objektu manželů Kučerových patří i prohlídka interiérů a zahrady, spojená s pohoštěním a se skutečnou Tafelmusik, hudbou k tabuli, k hostině.

V Hudebním divadle Karlín proběhla 28. 6. 2018 premiéra Verdiho Nabucca. Soubor Státní opery Národního divadla v Praze představil nové nastudování oblíbeného titulu, kterým nahradil „dosluhující“ inscenaci z roku 1993 režiséra Karla Němce. Pro nastudování aktuální inscenace byl osloven úspěšný argentinský tenorista José Cura, který se v posledních letech rozhodl zúročit léta své pěvecké praxe jako režisér. Snad právě 

Opera Flandry uvádí pravidelně ruské opery, po Čajkovském (Čarodějka, Evžen Oněgin a Mazepa) Šostakovičovi (Lady Macbeth Mcenského újezdu), Musorgském (Chovanština) a Rimskij-Korsakovovi (Sadko), uzavřela opera v Gentu a Antwerpách současnou sezónu málo hraným Hráčem Sergeje Prokofjeva. Nepočítáme-li jednoaktovku Magdalenu, je Hráč první skutečná Prokofjevova opera a po jistých obtížích přestavená ve světové premiéře v bruselské opeře v roce 1929, tehdy ještě ve francouzštině.

Napsat o současném operním díle, že se vzpírá klasickým operním klišé, je již docela klišé. Záhada tyče slovenského skladatele Miroslava Tótha, která zazněla 21. června v Národním divadle v rámci přehlídky Opera nova, ovšem v tomto směru jde skutečně daleko a ne nadarmo se její autor v doprovodném textu hlásí k žánru „antiopery“. Jde o mysteriózní hudebně scénickou akci s minimem textu i zpěvu v klasické podobě. Jsou tu postavy, které vydávají zvuky, je tu náznak děje, jenž je ovšem skryt v husté mlze a ponechán domýšlení diváků. Ve třinácti scénách se odehrávají výjevy, které si každý z diváků může interpretovat po svém. Autor zmiňuje „podivně povědomý svět nočních můr, beznadějných návštěv v institucích a na úřadech, mazání paměti…“ a výjevy rámuje příběhem o základně na Plutu, odkud lidstvo chtělo expandovat do další galaxie.

Hlavním lákadlem 25. představení současné inscenace Verdiho Rigoletta ve Vídeňské státní opeře měl být Juan Diego Flórez, který ale pro nemoc odřekl. Ale i tak to nebyl marný večer. Současná produkce měla premiéru v prosinci 2014 a byla to premiéra značně dramatická, neboť v jejím průběhu odešel z jeviště představitel titulní role Simon Keenlyside, jenž kvůli indispozici nebyl schopen pokračovat. Představení dozpíval italský barytonista Paolo Rumetz, který dostal příležitost i v nynější sérii.

Donizettiho Don Pasquale (1843) je opera buffa klasického střihu inspirovaná commedií dell'arte. Komický stařík Pasquale (bas), mladá zamilovaná dvojice Norina (soprán) a Ernesto (tenor), intrikán Dottore – Doktor Malatesta (baryton). Nestor české operní režie Václav Věžník se svou nejnovější inscenací vrátil do dob svých začátků, kdy před 63 lety, v roce 1955, režíroval tuto komickou operu v Brně a vzápětí potom v Olomouci.

Nevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…