Svět opery
Záhada tyče: mysteriózní antiopera s připáleným chlebem
22. červen 2018 Napsal(a) Matěj KratochvílNapsat o současném operním díle, že se vzpírá klasickým operním klišé, je již docela klišé. Záhada tyče slovenského skladatele Miroslava Tótha, která zazněla 21. června v Národním divadle v rámci přehlídky Opera nova, ovšem v tomto směru jde skutečně daleko a ne nadarmo se její autor v doprovodném textu hlásí k žánru „antiopery“. Jde o mysteriózní hudebně scénickou akci s minimem textu i zpěvu v klasické podobě. Jsou tu postavy, které vydávají zvuky, je tu náznak děje, jenž je ovšem skryt v husté mlze a ponechán domýšlení diváků. Ve třinácti scénách se odehrávají výjevy, které si každý z diváků může interpretovat po svém. Autor zmiňuje „podivně povědomý svět nočních můr, beznadějných návštěv v institucích a na úřadech, mazání paměti…“ a výjevy rámuje příběhem o základně na Plutu, odkud lidstvo chtělo expandovat do další galaxie.
Hlavním lákadlem 25. představení současné inscenace Verdiho Rigoletta ve Vídeňské státní opeře měl být Juan Diego Flórez, který ale pro nemoc odřekl. Ale i tak to nebyl marný večer. Současná produkce měla premiéru v prosinci 2014 a byla to premiéra značně dramatická, neboť v jejím průběhu odešel z jeviště představitel titulní role Simon Keenlyside, jenž kvůli indispozici nebyl schopen pokračovat. Představení dozpíval italský barytonista Paolo Rumetz, který dostal příležitost i v nynější sérii.
Donizettiho Don Pasquale (1843) je opera buffa klasického střihu inspirovaná commedií dell'arte. Komický stařík Pasquale (bas), mladá zamilovaná dvojice Norina (soprán) a Ernesto (tenor), intrikán Dottore – Doktor Malatesta (baryton). Nestor české operní režie Václav Věžník se svou nejnovější inscenací vrátil do dob svých začátků, kdy před 63 lety, v roce 1955, režíroval tuto komickou operu v Brně a vzápětí potom v Olomouci.
Deckerův Werther v Národním divadle
11. červen 2018 Napsal(a) Olga JanáčkováNevím, zda je znovuoživování starých inscenací tou správnou cestou, ale sama bych o některých, které by za oživení stály, věděla. Občas se stává, že inscenace žijí v koprodukcích svým vlastním životem bez dalšího zásahu svých tvůrců. Někdy je to jejich povstání z mrtvých spíše záležitostí muzeální (jako například „rekonstrukce“ Lohengrina z roku 1967 od Kathariny Wagner v Národním divadle před rokem, inscenace jejího otce Wolfganga Wagnera, který byl v Bayreuthu vždy spíše osobností organizátorskou než skutečným tvůrčím umělcem), jindy letitá inscenace cestuje od divadla k divadlu a zachovávajíc si své nesporné umělecké kvality, tiše stárne. Pokud její život neprobudí neuvěřitelně věrný tlumočník režisérova rukopisu a účinkující ji nenaplní svou vlastní krví, je premiéra jen smutnou vzpomínkou na to, co už není. Příkladem může být mimořádná inscenace Verdiho Otella, kterou režíroval roku 1991 ve Smetanově divadle Dominik Neuner, již ve Státní opeře velmi povrchně kopíroval Lubor Cukr (2009). Národní divadlo tentokrát koupilo inscenaci Werthera z roku 1996 od slavného režiséra Willyho Deckera, kterou rekonstruoval Stefan Heinrichs. Ten na tiskové konferenci potvrdil, že byl Deckerovým asistentem v době první premiéry Werthera v Het Muziektheater v Amsterodamu a inscenaci provází dosud (Frankfurt, Lyon, Řím, Barcelona …). Že jsou s režisérem v úzkém kontaktu, ale že nemůže vyloučit, že by Willy Decker v současné době nerežíroval Werthera jinak…
Záhada tyče a další současné opery na novém festivalu Národního divadla
8. červen 2018 Napsal(a) RedakceBarokní opera u nás není častým hostem, setkáváme se s ní na jevištích kamenných divadel opravdu jen velmi vzácně. V Národním divadle jsme měli možnost vidět dvě její inscenace v době, kdy opeře šéfoval Jiří Heřman (2006-2011), který měl barokní operu ve svém dramaturgickém programu. Nejprve sám režíroval Monteverdiho Orfea (2007) a o dva roky později operní soubor uvedl Händelova Rinalda. Teprve v minulém roce se k baroknímu repertoáru Národní divadlo málem vrátilo, ale nakonec převzalo plánovanou Radokovu a Luksovu inscenaci Vivaldiho Arsildy Slovenské národné divadlo Bratislava. Letošek přinesl hned dvě premiéry, které hudebně připravil a dirigoval specialista (mimo jiné) na starou hudbu Vojtěch Spurný. První z nich, raně klasickou Gluckovu Ifigenii v Aulidě nastudoval v Opavě, tou druhou je plzeňská inscenace Monteverdiho raně barokní opery Orfeo, kterou skladatel složil pod názvem favola in musica roku 1607 pro modenský karneval. Vojtěch Spurný nediriguje barokní operu na jevišti historické budovy plzeňského Velkého divadla poprvé. Máme v dobré paměti kouzelné provedení Purcellovy opery Dido a Aeneas režírovanou Janem Antonínem Pitínským ve scénografii a kostýmech Tomáše Rusína a Zuzany Štefunkové, které se tu však hrálo, pravda, už před dvaceti lety.
Plzeňský Orfeo po premiéře odcestuje do Bayreuthu
30. květen 2018 Napsal(a) RedakceCosì fan tutte v Brně aneb Všechny nás pohřbí sopečný popel
21. květen 2018 Napsal(a) Olga JanáčkováBrněnská Così fan tutte podle Petrželkové: Jak jsme na tom s hodnotami
11. květen 2018 Napsal(a) RedakcePoslední premiérou brněnské Janáčkovy opery bude Mozartova Così fan tutte v režii mladé činoherní režisérky Anny Petrželkové a v hudebním nastudování Jakuba Kleckera. S výjimkou hostujícího polského tenoristy Karola Kozlowského v roli Ferranda se v hlavních rolích představí především sólisté brněnského ansámblu Pavla Vykopalová, Jana Šrejma Kačírková, Václava Krejčí Housková, Roman Hoza nebo Jiří Sulženko.