Nebo ano? Když jsem poprvé slyšela nahrávku Janáčkova Osudu, nedokázala jsem pochopit, proč se tahle šťavnatá, uhrančivě nervní hudba nehraje stejně často jako Její pastorkyňa. Po zhlédnutí první inscenace a přečtení libreta o pár let později mi leccos došlo. Janáčkova silně autobiografická opera, na jejímž začátku bylo vzplanutí k osmadvacetileté Kamile Urválkové, „slanici luhačovské“, vznikala v letech 1903 – 1907. Několikrát přepracovávané libreto, soudně vymáhané uvedení v pražském Městském divadle na Královských Vinohradech a děj na pomezí reality a halucinace, taková je bilance Osudu, jehož premiéry se Janáček nikdy nedočkal.

Ach, ta Smetanova Libuše… Severočeskému divadlu v Ústí nad Labem nechyběla odvaha k  uvedení slavnostního národního tableau, ač má jeho operní soubor v dramaturgickém plánu této sezóny pouze dvě operní premiéry (následovat bude Bizetova Carmen). Libuši pečlivě nastudoval Milan Kaňák (řídil premiéru 12. října) a za dirigentským pultem se bude střídat s Milošem Formáčkem. Sbormistrem byl Jan Snítil, který velmi dobře připravil nepříliš početný sbor. Titulní roli ztvárnila Eva Urbanová, její alternantka Eliška Weissová ji vystřídá až 27. října. Libuše bývala jednou z parádních rolí Evy Urbanové, dnes je už spíše odleskem jejích tehdejších úspěchů. Pěvkyně modeluje každý tón svého partu, takže její výkon je jakousi mozaikou různých přístupů pěvecko-technických. Potíže jí dělají souvislejší celky, s námahou a bez patřičně pružné hladkosti pracuje s dynamikou. Závěrečné proroctví jí naštěstí vyšlo bez větších problémů, takže vlastně uspěla. Divadla ji obsazují do rolí, které jsou v této chvíli už na hranici jejích pěveckých možností a ona se tomu nebrání.

Začátek předehry k Rossiniho Popelce zazněl pomalu a zatěžkaně, následující kontrastní část však už byla svižná a tak tomu bylo i nadále. Nebylo pochybnosti o tom, že pěvci i orchestr mají uvážlivě volená tempa zažitá a pokud došlo k menším nedostatkům v souhře, způsobila je jistě především premiérová nervozita.

Skladatel Erich Wolfgang Korngold (1897-1957), brněnský rodák, byl zázračným dítětem. Jeho otec Julius Korngold, který byl známým hudebním kritikem, si byl jeho talentu vědom a cílevědomě jej podporoval. Předlohou skladatelovy první opery Mrtvé město se stal román belgického autora Georga Rodenbacha Bruges-la-Morte (Das tote Brügge), který vyšel ve francouzštině roku 1892. Skladatel se setkal s jeho německým překladem ve svých devatenácti letech a spolu s otcem vytvořili libreto k opeře pod pseudonymem Paul Schott. Dvacátá léta, doba velkolepého rozkvětu moderního umění mezi dvěma světovými válkami, s sebou nesla mnoho inspiračních podnětů a mladý skladatel se vcelku pochopitelně zhlédl především v díle Richarda Strausse. Poučil se i u jiných mistrů operní literatury, v lecčem je jistě následoval, ale přesto se mu podařilo vytvořit mimořádně svébytné dílo plné žánrových kontrastů, které oživovaly prazvláštní námět na pomezí symbolismu a jisté morbidity končícího devatenáctého století. Zkomponoval hořkosladkou operu plnou psychologického napětí, jejímž středem je muž jménem Paul.

Připravit v Národním divadle inscenaci Smetanovy Libuše je vždy úkol z nejnáročnějších už jenom proto, že je tato opera uváděna v průběhu sezóny vzácně, zejména ke slavnostním příležitostem a drží na na repertoáru velmi dlouho. Tentokrát byla příprava Libuše ztížena ještě i závaznou povinnosti oslavit sté výročí existence Československé republiky. Dosavadní inscenace měly bez výjimky slavnostní charakter, majestátnost a vznešenost byly jejich základní vlastností. V současné Libuši si tyto vlastnosti bezesporu zachovává hudební nastudování dirigenta Jaroslava Kyzlinka, který rozezněl orchestr v jeho bohaté barevnosti hutně a masivně až do mnoha fortissim. Téměř bombastičnost hudebního nastudování byla v prudkém kontrastu k tomu, co se odehrávalo na jevišti.

„Svět je jedno velké divadlo, stačí jen najít správné místo a začít hrát. Herci nepotřebují jeviště ani oponu, publikum se obejde bez smokingů a večerních šatů. Místo pro novou operu je možná zrovna tam, kde pravidelně nakupujete, pracujete, venčíte psa, hrajete fotbal nebo pijete pivo.“ Tak popisuje svůj program Hausopera, brněnský spolek, jehož ambicí je uvádění nových komorních oper komponovaných na míru různorodým místům města Brna, která jsou pozoruhodná architektonicky, svým příběhem nebo geniem loci. 

Z dětství se mi vybavuje kreslený vtip Vladimíra Renčína, kdy Libušino poselstvo přichází oznámit vyvolenému českému knížeti radostnou zvěst a bezradně se ptá páru volů zapřažených do pluhu, který z nich je Přemysl. Během premiéry Smetanovy slavnostní opery v Národním divadle Brno jsem měl podobné pocity. Režisér Jiří Heřman a jeho inscenační tým přikročil k Libuši obdobným způsobem, tedy primárně kritickým. Dokonce bychom mohli říci, že přes Wenzigovu 

Od září 2019 povede Operu ND Per Boye Hansen, norský divadelní režisér a hudební manažer. Výběr vhodných kandidátů probíhal od listopadu 2017. Hansen byl vybrán na základě doporučení výkonného ředitele mezinárodní organizace Opera Europa a dalších osobností evropského divadla a po konzultaci s Garanční radou ND.

Rakousko je zemí hudebních festivalů a slavností, kromě Salzburgu, Vídně a Bregenze patří ke čtveřici velkých festivalů také hlavní město Tyrolska Innsbruck. Jeho ‚Innsbrucker Festwochen der Alten Musik‘ trval tři poslední týdny v srpnu a 21 koncertů, tří operních inscenací a dalších aktivit se tento rok zúčastnil rekordní počet návštěvníků, kolem 28.000. Na festivalovém programu byla zejména stará hudba z různých období a různých forem. Největší pozornost byla věnována inscenacím barokních oper v Tyrolském zemském divadle, v posledních létech se jedná o tři nové produkce. Tentokrát byly uvedeny opery z téměř dvou století: Didone Saveria Mercadante, Apollo e Dafne Francesca Cavalliho a Semele Johanna Adolfa Hasse.

Šestý ročník Olomouckých barokních slavností zahájila serenáta La Gloria e Himeneo Antonia Vivaldiho určená k provozu při příležitosti svatby Ludvíka XV. s polskou princeznou Marií Leszczyńskou. Ze samotné skladby se nedochovala předehra ani původní název skladby, hudebníci tělesa Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka tedy k nastudování použili dvou samostatně dochovaných sinfonií RV 137 a RV 140. Kromě sopranisty Leandra Lafonta, jenž ztvárnil roli hrdinného mladíka Hyména, a altistky Moniky Jägerové v roli Glorie, vystupovali v představení také členové Divadla Facka Sergej Sanža, Pavel Doucek a orientální tanečnice Zuzana Velická a Zuzana Kolářová z uskupení El Zaffa. Režijní ztvárnění, scénu a kostýmy navrhl a zpracoval Tomáš Hanzlík. Autor navštívil závěrečné provedení inscenace, které se odehrálo v Olomouckém konviktu ve středu 11. července.