Základnou operní inscenace je hudební realizace její partitury, avšak ničím víc než jen její pouhou základnou. V Národním divadle, přesněji řečeno ve Státní opeře, se rozhodli, že koncertně provedou Donizettiho Luciu di Lammermoor. Nový hudební ředitel Státní opery Andrij Jurkevyč tedy nastudoval operu s orchestrem, sborem (sbormistr Adolf Melichar) a vybranými sólisty. V titulní roli se představila Lucie Kaňková, která po svých někdejších úspěších v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech se postupně zúčastnila dalších mezinárodních soutěží a nastoupila slibně se rozvíjející divadelní a koncertní kariéru.

Je sobota 10. března a v Liberci začíná premiéra Pucciniho opery Madama Butterfly. Orchestr zní zpočátku pod vedením italského dirigenta Paola Gatta hodně razantně, jako by v celoorchestrálním zvuku postrádal hierarchizaci nástrojů, později se během prvního jednání srovná a zklidní a působí jako přesvědčivá složka operního představení, která respektuje řád divadelní inscenace. Stejně razantně vstupuje na proscénium Ital Paolo Lardizzone, jehož hlas zní v typickém italském modu – s naplno otevřeným krkem a v téměř neutuchajícím forte.

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské se už podruhé připojilo k programu Musica non grata, který pořádá pražské Národní divadlo za finanční podpory Velvyslanectví Německé spolkové republiky. Svůj ostravský cyklus pojmenovalo Opery terezínských skladatelů a v jeho rámci již uvedlo Zásnuby ve snu od Hanse Krásy (premiéra 17. 2. 2022), které představilo 20. listopadu 2022 také na jevišti pražské Státní opery, kde měla tato opera v květnu roku 1933 svou světovou premiéru. V rámci tohoto programu už ostravská opera inscenovala trojici oper dvou terezínských skladatelů, po Krásových Zásnubách ve snu uvedlo dvojici jednoaktovek Viktora Ullmanna Rozbitý džbán (1942) a Císař Atlantidy aneb Odepření smrti (1944), chystají také operu Šarlatán od Pavla Haase. Všechny tyto skladatele potkal týž osud – jejich pobyt v Terezíně ukončil transport do Osvětimi, kde byli popraveni…

Další operou sledovaného Mezinárodního hudebního a kulturního projektu Musica non grata, který organizuje Národní divadlo v Praze s finanční podporou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo Praha, je komická opera Alexandra Zemlinského (1871–1942) Šaty dělají člověka, Kleider machen Leute. Skladatel ji vytvořil na libreto Leo Felda podle povídky Gottfrieda Kellera. Premiéra první verze opery byla ve vídeňské Volksoper 2. října 1910, finální verze měla premiéru v pražském Novém německém divadle, nynější Státní opeře, kde Zemlinsky působil v letech 1911–1927 jako dirigent.

Operní soubor Moravského divadla Olomouc pokračuje pod svým novým vedením v předem oznámeném trendu směřujícím k osobitému inscenačnímu řešení jednotlivých oper. Po lehce kontroverzním výkladu Dvořákovy Rusalky bratry Cabanovými uvedlo Bartókovu operu Modrovousův hrad na sugestivní libreto Bély Balázse. Uvedlo ji v jazyce originálu, tedy v maďarštině, s českými a anglickými titulky a přizvalo režisérku Danielu Špinar, v letech 2015–2022 ředitelku, tedy tehdy ještě ředitele Činohry Národního divadla.

Klasické operety, jež jsou jedním ze symbolů jisté dobové atmosféry zejména střední Evropy, patří dodnes k titulům, které příjemně osvěží sezónu zejména operních scén. Jejich současná jevištní podoba je nicméně velmi často tvrdým oříškem, při čemž ryze historizující pojetí na jedné straně ani provokativní popření dobových kořenů na opačném pólu nejsou zřejmě přijatelným řešením.

O jednoruční klavírní tvorbě Antonína Dvořáka se traduje, že je nehratelná, hodí se snad pro amatéry a její místo je někde hluboko na dně zásuvky. A vida, dnes ji na světových koncertních podiích uvádějí Leif Ove Andsnes, Elena Bashkirova nebo Michail Pletnev. O Dvořákových operách kromě Rusalky se zase dočteme, že nejsou dostatečně dramatické, vykazují dramaturgické slabiny a vhodné jsou snad jen pro operní fajnšmekry a skladatelovy nekritické ctitele. A podívejme, Dvořákova poslední čtyřaktová fantastická opera Armida op. 115, B. 206 (1902–1903) si znovu klestí cestu na domácí, a dokonce i na světová operní podia. Koncem října loňského roku byla nejprve uvedena na prestižním irském operním festivalu ve Wexfordu a poslední lednovou sobotu byla v koprodukci premiérována ve Velkém divadle Divadla J. K. Tyla v Plzni, a to jako společná inscenace wexfordského hudebního festivalu a přední české operní scény, na níž Armida zazněla naposledy před dlouhými osmdesáti lety. Vydat se na plzeňskou premiéru o vypjatém volebním víkendu byl sice risk, zápas o život a životnost Dvořákova posledního jevištního díla si však nelze nechat ujít.

Krátce před Vánocemi 2022 mělo na scéně Slezského divadla v Opavě premiéru nové nastudování Dvořákovy opery Jakobín op. 84 (premiéra 1. verze 1889, 2. verze 1898) na libreto Marie Červinkové-Riegrové (18. 12. 2022). Opavské jeviště ve Dvořákově nejosobnějším hudebně dramatickém díle ovládla úsporná scénografie Milana Popelky s dvoudílnou rampou nahrazující schodiště a s realistickou maketou jabloně, kterou stihnou obyvatelé českého maloměsta 18. století mezi I. a II. dějstvím očesat. Nad scénou se už jen vznáší velké několikadílné okno (I. a III. akt) a školní tabule ve venkovské jednotřídce (II. akt). Jednoduchou scénu prolamuje v pozadí projekční plátno, na němž se ve všech třech dějstvích promítají vzpomínky titulního páru (I. a II. akt) a Bohušova dětství (III. akt). Barevná scénografie je velkou předností opavské inscenace: nenudí, zaujme diváka všech generací, vytváří čistý prostoj jevištnímu ději.

Je až dojemné, jak se někteří lidé brání všemu, co se dotýká tzv. posvátných jistot. Většina z nich se brání dokonce dřív, než se s tou danou věcí seznámí. „Srdce (jim) krvácí“ na potkání. Dominik Duka žaloval brněnské divadlo kvůli představení, které vůbec neviděl, tzv. „Slušní lidé“ v bleděmodrých tričkách na svých ctihodných pupcích blokovali jeviště, aby představení hostujícího souboru nepokračovalo. Soudně stíhaný šantala kandiduje na prezidenta. Obrací se vám z toho žaludek? Je proč. Tak jsem v Olomouci viděla novou Rusalku, která měla premiéru v pátek 16. prosince. Události v kultuře ČT art uvedly z inscenace pár nesouvislých a necitlivě vybraných ukázek – někteří televizní diváci propadali zděšení. Jak někdo může!? Hrůza, děs. Jak si to vůbec někdo může dovolit?

„Naše Prodanka bude veselá, barevná a potěší všechny generace diváků!“ zve režisér.“ Ano, je veselá a barevná.