Svět opery

Pohádkový Jakobín v živých barvách

Krátce před Vánocemi 2022 mělo na scéně Slezského divadla v Opavě premiéru nové nastudování Dvořákovy opery Jakobín op. 84 (premiéra 1. verze 1889, 2. verze 1898) na libreto Marie Červinkové-Riegrové (18. 12. 2022). Opavské jeviště ve Dvořákově nejosobnějším hudebně dramatickém díle ovládla úsporná scénografie Milana Popelky s dvoudílnou rampou nahrazující schodiště a s realistickou maketou jabloně, kterou stihnou obyvatelé českého maloměsta 18. století mezi I. a II. dějstvím očesat. Nad scénou se už jen vznáší velké několikadílné okno (I. a III. akt) a školní tabule ve venkovské jednotřídce (II. akt). Jednoduchou scénu prolamuje v pozadí projekční plátno, na němž se ve všech třech dějstvích promítají vzpomínky titulního páru (I. a II. akt) a Bohušova dětství (III. akt). Barevná scénografie je velkou předností opavské inscenace: nenudí, zaujme diváka všech generací, vytváří čistý prostoj jevištnímu ději.

Olomoucká Rusalka ve virtuální realitě

Je až dojemné, jak se někteří lidé brání všemu, co se dotýká tzv. posvátných jistot. Většina z nich se brání dokonce dřív, než se s tou danou věcí seznámí. „Srdce (jim) krvácí“ na potkání. Dominik Duka žaloval brněnské divadlo kvůli představení, které vůbec neviděl, tzv. „Slušní lidé“ v bleděmodrých tričkách na svých ctihodných pupcích blokovali jeviště, aby představení hostujícího souboru nepokračovalo. Soudně stíhaný šantala kandiduje na prezidenta. Obrací se vám z toho žaludek? Je proč. Tak jsem v Olomouci viděla novou Rusalku, která měla premiéru v pátek 16. prosince. Události v kultuře ČT art uvedly z inscenace pár nesouvislých a necitlivě vybraných ukázek – někteří televizní diváci propadali zděšení. Jak někdo může!? Hrůza, děs. Jak si to vůbec někdo může dovolit?

Prodaná nevěsta v Ostravě aneb nevkročíš znovu do téže řeky

„Naše Prodanka bude veselá, barevná a potěší všechny generace diváků!“ zve režisér.“ Ano, je veselá a barevná.

Pozoruhodná inscenace Věci Makropulos Welšské národní opery

Věc Makropulos je příběh dívky, která přežila pokus svého otce alchymisty vyzkoušet na ní elixír mládí, původně určený pro císaře Rudolfa II. Její absurdní život, během jehož 337 let Elina Makropulos několikrát změní svou identitu, ale vždy si ponechá iniciály E. M., má z počátku za následek všeobecný zmatek: další postavy příběhu nejprve nemohou zpěvačku pochopit, a neustále se proto pokouší vyzvědět různé detaily její existence. Janáčkova osmá, předposlední opera je tedy svým způsobem i historická detektivka.

Bellini versus Konwitschny

3. prosinec 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Bellini versus Konwitschny

Výborné výkony představitelů hlavních rolí, mezi nimiž byla i Štěpánka Pučálková, vynahradily v drážďanské Semperově opeře nepovedený pokus Petera Konwitschneho o ironizující režijní výklad Belliniho Normy.

Růžový kavalír ve Státní

30. listopad 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Růžový kavalír ve Státní

Růžový kavalír je jednou ze šesti oper, k nimž Richardu Straussovi vytvořil libreto Hugo von Hofmannsthal. Jeho světová premiéra byla v Drážďanech na začátku roku 1911 a o pět týdnů později, už 4. března, ji hrálo pražské Národní divadlo. Tehdy bývala dramaturgie operních divadel nějaká pružnější, než je tomu teď. Na operu tohoto typu si mohou troufnout pouze velká operní divadla, před třemi lety uvedlo Růžového kavalíra Národní divadlo Brno, v pražském Národním divadle jej v listopadu 1996 úspěšně dirigoval Jiří Kout za režie Juraje Herze.

Věc Makropulos s láskou a pochopením

Málokterá Janáčkova opera je tak interpretačně obtížná jako Věc Makropulos. Skladatel ji zkomponoval ve zralém věku svých sedmdesáti let. Svět této opery přináší nezvykle věcnou hudební řeč, která zprostředkovává filozoficky zaměřenou sazbu tohoto díla, jehož libreto si skladatel upravil podle stejnojmenné hry Karla Čapka. Má-li být hudební složka opery divadelně sdělná, měl by se dirigent i ostatní interpreti této racionalitě do značné míry podřídit – pokud k tomu mají chuť a vidí dílo z tohoto hlediska. Pak by ovšem mohla hrozit až ledově chladná inscenace, s níž málokterý divák souzní. Soubor Welšské národní opery se dokázal k této Janáčkově opeře přiblížit až neuvěřitelně. Není divu, když se Janáčkovým operám věnoval už celá desetiletí pod vedením dirigenta Charlese Mackerrase a režiséra Davida Pountneyho, který divadlo ještě nedávno vedl. Právě Pountney, který má ve svém osobním repertoáru na čtrnáct českých oper, angažoval před šesti lety Tomáše Hanuse jako hudebního ředitele. Welšská národní opera uvádí Věc Makropulos v edici Tomáše Hanuse, Jonáše Hájka a Annette Thein, kterou vydalo vydavatelství Bärenreiter Praha. V koprodukci se Scottish Opera měla inscenace premiéru v Cardiffu nedávno, 16. září tohoto roku. 18. listopadu ji pak v Brně uvedl festival Janáček Brno.

Káťa Kabanová ze Ženevy

24. listopad 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Káťa Kabanová ze Ženevy

Druhou Janáčkovou operou, kterou uvedl letošní Festival Janáček Brno, byla jeho Káťa Kabanová. Po představení inscenace pražského Národního divadla v režii Calixta Bieita, které dirigoval 9. listopadu Jaroslav Kyzlink, se s ní o čtyři dny později představil také operní soubor Grand Théâtre de Genève a Orchestre de la Suisse Romande řízený dirigentem Tomášem Netopilem. Operu režírovala Tatjana Gürbaca ve scénografii Henrika Ahra a s kostýmy Barbary Drosihn se světelným designem Stefana Bolligera.

Vídeňská Bystrouška jako Janáčkův hororový sen

V hledišti se před představením objevil podivný malý pán v bílém obleku a klobouku. Vypadal přízračně a popleteně – namaskován nabílo (tenorista Ya-Chung Huang). Chvílemi si něco zapisoval, asi nápěvky mluvy, zkrátka Janáček. Domotal se na jeviště, kde očividně překážel mezi techniky, kteří sestrojovali obří vážku. Místo zvířátek tu vidíme postavy ze všech možných pohádek a divadelních kusů včetně Otella a Desdemony, Odetty a Prince z Labutího jezera, všecko všecičko, králové a královny, Orient, zlato, pestrost. Janáček na sebe bere náznak kostýmu Rechtora, Komára, Kohouta, Lapáka, Datla a zpívá za ně, naznačí i chuť stát se Lišákem Zlatohřbítkem. Ten sice zůstal kalhotkovou rolí, ale Jana Kurucová jej dělá mužně, tvrdě, halasně. Zpívá dobře. Kupodivu mají s Bystrouškou pod civilním oblečením přiléhavý „liščí“ kostým – trikot, uši, ocasy. Svléknou se do nich, jakmile se sblíží. Bystrouška viditelně otěhotní (bříško se jí vzedme), Lišák jí pomáhá rodit liščata. Kluci Frantík a Pepík mají velké kulaté papírové hlavy, na Faráře se vrhne stádo protestujících feministek, všechny mají na tričkách zezadu český nápis „Nový svět“, zepředu jsem nestačila přečíst. Harašta (Marcell Bakonyi) přiveze jakousi dřevěnou bednu, vyklube se z ní rakev. Nasedá do jakéhosi kombajnu s lopatkami vytvořenými z notové osnovy plné not a přejede ležící pohádkové postavy. Po nich pak sbírá nevelké zkrvavené zvířecí mrtvolky zbavené kůže, které navléká na provázek. Vyrábí tvar ženské postavy, která obývá tu rakev. Náhrada za mrtvého zajíce, možná i za Terinku. Janáček k sobě přitiskne nějaké to zvířátko a už má své bílé sáčko od krve.

Jenůfa nebyla jakživa ve Vídni…

29. říjen 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Jenůfa nebyla jakživa ve Vídni…

...říká Kostelnička Lacovi ve druhém jednání Janáčkovy Její pastorkyně, která však začala svou strhující světovou pouť právě díky vídeňské inscenaci v roce 1918. Jenůfku tehdy hrála Mařenka Jedličková, neboli Maria Jeritza. Zahraniční inscenace bývají pod názvem Jenůfa. Ale hlavní postavy jsou přece v opeře dvě, Kostelnička a její pastorkyňa Jenůfka, jak správně připomíná dirigent současné série představení Tomáš Hanus. Tato obnovená premiéra inscenace režiséra Davida Pountneyho, se scénografií Roberta Israela a v kostýmech Marie-Jeanne Leccy měla premiéru v roce 2002, tedy před dvaceti lety. Tehdy pod taktovkou Seiji Oszawy nabývala podoby antické tragédie, teď ji dirigoval Tomáš Hanus, Moravák tělem i duší, navíc po několik let blízký spolupracovník, hudební ředitel, Davida Pountneyho, ještě nedávno intendanta a uměleckého ředitele Welsh National Opera v Cardiffu. Nové bylo samozřejmě také sólistické obsazení. Jenůfka v podání Asmik Grigorian, Kostelnička Elišky Weissové, Laca Davida Butta Philipa, Stařenka Buryjovka Margarity Nekrasovy.

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.