Svět opery

Jak v Brně vařili Kněžnu bláznů

18. listopad 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Jak v Brně vařili Kněžnu bláznů

V pátek 17. listopadu 2017 zazněla v Mozartově sálu brněnského divadla Reduta premiéra opery Jsem kněžna bláznů skladatelky Lenky Noty. Autorkou libreta je dokumentaristka Olga Sommerová. Dílo provedl soubor Ensemble Opera Diversa, režírovala nová kmenová režisérka tělesa Kristiana Belcredi. O scénu a kostýmy se postarala dlouholetá členka ansámblu Sylva Marková. Postavu Boženy Němcové ztvárnila Jarmila Balážová, jejího manžela Josefa Němce Lukáš Rieger a postavy komentátorů, hostů, udavačů, dětí, historiků a milenců ztvárnili Tereza Maličkayová, Pavla Radostová, Martin Javorský, Aleš Janiga.

Londýnské předměstí uprostřed Paříže aneb Všechno na světě je fraška

Friedrich Nietzsche (1844–1900) – kdyby jen byl při smyslech – by jistě zajásal. Zatímco se stalo poslední jevištní dílo jeho (ne)milovaného bayreuthského idolu Richarda Wagnera (1813–1883) Parsifal (1877–1882) přitakáním onomu světu a věčnému koloběhu životů, nejmladší opera Giuseppe Verdiho (1810–1901) Falstaff (1889–1893) na libreto komponujícího spisovatele či libretisty-skladatele Arriga Boita je dionýským přitakáním tomuto světu, jeho radostem, krátkosti, šalbám a hře. Může nás jen těšit, že Verdiho a Boitovo tříaktové dílo na motivy Veselých paniček windsorských a Monologu o cti z Jindřicha IV. z dílny stratfordského klasika slyšelo pražské publikum díky Terezii Stolzové již 16. listopadu 1893, tedy jen devět měsíců po milánské premiéře v operním svatostánku La Scala. „Až“ 18. dubna 1894 Verdiho Falstaff poprvé zazněl v Paříži na jevišti Komické opery a teprve v roce 1922 vstoupil skrze oponu Palais Garnier do repertoáru Pařížské opery. V roce 1999 měla na scéně Opery Bastille premiéru inscenace režiséra Dominique Pitoiseta, kterou se Pařížská opera rozhodla v letošním roce v obnovené premiéře a novém hudebním nastudování osmapadesátiletého maestra Fabia Luisiho vrátit publiku Národní opery v Paříži. Obnovená premiéra se uskutečnila 26. října 2017 a kdo by se za pařížským Falstaffem v letošní sezoně rozhodl putovat, příležitost má do 16. listopadu (recenzuji nastudování v sobotu 4. listopadu 2017).

Tragédie bezradnosti – ostravský Hamlet

Vyvrcholením letošního festivalu Opera 2017 se mělo stát pražské uvedení Thomasova Hamleta v nastudování Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Inscenaci se při premiéře 2016 dostalo mimořádně vřelého přijetí kritikou a představitel titulní role, Thomas Weinhappel, byl za svůj výkon oceněn Cenou Thálie 2016. To samo o sobě bylo důvodem, nenechat si toto představení ujít.

Sedm smrtelných hříchů Davida Radoka a další příběhy z Göteborgu

Weill napsal svůj balet chanté Die sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů, 1933) až po populárních Die Dreigroschenoper (1928) a Austieg und Fall der Stadt Mahagonny (1930). Řada režisérů (a zpěvaček) miluje tento příběh dvou sester, které opustily rodnou Louisianu a vydaly se do sedmi velkých amerických měst v naději, že si za sedm let vydělají tolik, aby si mohly koupit domek na Missisippi. Možnost zpodobnit na jevišti sedm smrtelných hříchů, s nimiž se sestry na své cestě setkají - pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost - je pochopitelně neodolatelná.

Pražané Domingovi rozumějí

28. říjen 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Pražané Domingovi rozumějí

Pompézní komerční projekty spojené s vystoupením velké osobnosti světové kulturní scény mohou při svém oznámení snadno vyvolávat určitou nedůvěru. Podobně tomu mohlo být při oznámení dvou slavnostních provedení Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle pod taktovkou Plácida Dominga u příležitosti 230. výroční světové premiéry tohoto díla (ve zrekonstruované inscenaci Václava Kašlíka a Josefa Svobody). Předně, Plácido Domingo je znám jako možná nejvýznamnější operní pěvec naší doby, ale už méně jako dirigent. Plakáty a billboardy, které letos v létě zaplavily metropoli, proto mohly vyvolávat otázku, jak se vlastně Plácido Domingo bude na představení podílet. V poslední dekádě totiž rozšířil svůj pěvecký repertoár o řadu barytonových rolí (zejména o Verdiho), takže leckoho mohlo napadnout, zda maestro nebude zpívat přímo titulní úlohu. Plácido Domingo je nicméně hudebník vskutku všestranný a má za sebou stovky oddirigovaných operních představení. Jeho účast v pozici dirigenta však otevírala další otázky – například kolik bude mít ve svém nabitém harmonogramu času na zkoušky. Poněkud prvoplánově působily i akcenty v marketingové kampani a na tiskových konferencích na zamýšlenou propagaci Prahy jako města W. A. Mozarta, F. Kafky a A. Muchy – toto spojení (možná nezaslouženě) navozovalo atmosféru komerce 90. let v její ne zrovna nejjemnější podobě. Celkový dojem v období před prvním slavnostním představením 27. 10. 2017 příliš nepodpořily ani tiskové konference, na kterých se veškerá pozornost soustředila na maestra jako osobnost a propagační floskule ostatních přítomných snad ani nikdo nevnímal.

Odbíjení hodin pro Jakuba Jana Rybu na plzeňském operním jevišti

Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu 14. 10. světovou premiéru první a dosud jediné opery skladatele Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba. Z dramaturgického hlediska se jedná o chvályhodný počin, protože operní žánr se v posledních desetiletích točil v podivném kruhu uvádění téměř výhradně osvědčených titulů, nejčastěji z předminulého století. Tu a tam se sice sáhlo k dílům méně známým, ale rozhodně ne po kompozicích autorů současných, k nim se dosud přistupuje s nedůvěrou a předsudky. Tuto bariéru se daří jen stěží prorážet, protože ztracená kontinuita vývoje se obtížně hledá tam, kde nenachází dostatečnou podporu diváků ani interpretů.

Inscenačně skromný, leč poctivě provedený Don Carlo v Lipsku

Hned v úvodu tohoto pojednání o nové inscenaci Verdiho velkolepé opery Don Carlo se přiznám, že jsem vždy velmi roztrpčen, jedná-li se o uvedení tzv. milánské verze o čtyřech dějstvích z roku 1884. Ta je bohužel uváděna velice často a je vcelku politováníhodné, že je zřejmě jen z čistě praktických důvodů preferována před mnohem zajímavěji vystavěnou pětiaktovou verzí. Historie vzniku Verdiho vrcholného díla nepatří k nejjednodušším, jako nejsnazší cestu k poznání jeho plné krásy lze proto doporučit i nahrávky. Jedná se jak o legendární snímek Soltiho (Decca – 1965 – Ghjaurov, Bergonzi, Bumbry, Tebaldi, Fischer-Dieskau), tak o prakticky v pravém slova smyslu dokonalou nahrávku Giuliniho (Warner Classics – 1970 - Raimondi, Domingo, Verrett, Caballé, Milnes). Oba jsou to studiové záznamy, které shodně využily sil Královské opery Covent Garden.

Rej maškar aneb Verdiho drama v šatně

10. říjen 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Rej maškar aneb Verdiho drama v šatně

Premiérou Maškarního plesu v pražském Národním divadle se dostalo nekonečnému seriálu s názvem „Jak v Čechách nerozumíme Verdimu“ dalšího pokračování, a kritikům této veskrze smutné, více než stopadesátileté historie dalšího mocného argumentu. V čem se míjí tato inscenace s Verdiho autorskou představou, s jeho dobovou poetikou „pláště a dýky“, jejímž typickým zástupcem je Trubadúr, ale leccos z tohoto stylu najdeme i v Maškarním plesu? Hned zkraje třeba říci, že to není ani tak hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, které je zvláště v orchestrálním základu, tempové dramaturgii a stylovém uchopení zcela uspokojivé, ale v režijním uchopení Dominika Beneše, který inscenuje sám sebe spíše než cokoliv z Verdiho autorské instrukce.

Orchestrálně a vokálně strhující Trójané v Semperoper v Drážďanech

Hned ve dvou německých městech oplývajících nebývalou hudební historií a krásou lze právě v tento podzim zhlédnout představení opery Trójané Hectora Berlioze. V Norimberku se do práce pustil dirigent Marcus Bosch spolu s kontroverzním režisérem Calixtem Bieitem, operní dům v Drážďanech vsadil na nám známého dirigenta Johna Fioreho a na ve Spojených státech amerických narozenou režisérku Lydii Steier. Co může divák očekávat při návštěvě Semperoper, to si povězme nyní.

O spáse, z níž jde strach – liberecká Thaïs

Massenetova Thaïs není v žádném případě „repertoárová“ opera, a to u nás ani v zahraničí. Čeští diváci měli příležitost ji vidět naposledy v roce 1924 v Plzni. V tomto směru je třeba rozhodně ocenit dramaturgii opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci, která na konci minulé sezóny zařadila Thaïs do svého programu a prostřednictvím festivalu Opera 2017 nabídla svoji inscenaci i pražskému publiku. Ve spojení s premiérou Werthera plánovanou v Národním divadle na příští červen tak mají pražští diváci příležitost vidět hned dvě opery tohoto často opomíjeného francouzského skladatele během jedné sezony.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.