Svět opery

Veselá vdova v pohybu

6. únor 2023 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Veselá vdova v pohybu

Klasické operety, jež jsou jedním ze symbolů jisté dobové atmosféry zejména střední Evropy, patří dodnes k titulům, které příjemně osvěží sezónu zejména operních scén. Jejich současná jevištní podoba je nicméně velmi často tvrdým oříškem, při čemž ryze historizující pojetí na jedné straně ani provokativní popření dobových kořenů na opačném pólu nejsou zřejmě přijatelným řešením.

Dvořákova Armida okouzlila plzeňské publikum

O jednoruční klavírní tvorbě Antonína Dvořáka se traduje, že je nehratelná, hodí se snad pro amatéry a její místo je někde hluboko na dně zásuvky. A vida, dnes ji na světových koncertních podiích uvádějí Leif Ove Andsnes, Elena Bashkirova nebo Michail Pletnev. O Dvořákových operách kromě Rusalky se zase dočteme, že nejsou dostatečně dramatické, vykazují dramaturgické slabiny a vhodné jsou snad jen pro operní fajnšmekry a skladatelovy nekritické ctitele. A podívejme, Dvořákova poslední čtyřaktová fantastická opera Armida op. 115, B. 206 (1902–1903) si znovu klestí cestu na domácí, a dokonce i na světová operní podia. Koncem října loňského roku byla nejprve uvedena na prestižním irském operním festivalu ve Wexfordu a poslední lednovou sobotu byla v koprodukci premiérována ve Velkém divadle Divadla J. K. Tyla v Plzni, a to jako společná inscenace wexfordského hudebního festivalu a přední české operní scény, na níž Armida zazněla naposledy před dlouhými osmdesáti lety. Vydat se na plzeňskou premiéru o vypjatém volebním víkendu byl sice risk, zápas o život a životnost Dvořákova posledního jevištního díla si však nelze nechat ujít.

Pohádkový Jakobín v živých barvách

Krátce před Vánocemi 2022 mělo na scéně Slezského divadla v Opavě premiéru nové nastudování Dvořákovy opery Jakobín op. 84 (premiéra 1. verze 1889, 2. verze 1898) na libreto Marie Červinkové-Riegrové (18. 12. 2022). Opavské jeviště ve Dvořákově nejosobnějším hudebně dramatickém díle ovládla úsporná scénografie Milana Popelky s dvoudílnou rampou nahrazující schodiště a s realistickou maketou jabloně, kterou stihnou obyvatelé českého maloměsta 18. století mezi I. a II. dějstvím očesat. Nad scénou se už jen vznáší velké několikadílné okno (I. a III. akt) a školní tabule ve venkovské jednotřídce (II. akt). Jednoduchou scénu prolamuje v pozadí projekční plátno, na němž se ve všech třech dějstvích promítají vzpomínky titulního páru (I. a II. akt) a Bohušova dětství (III. akt). Barevná scénografie je velkou předností opavské inscenace: nenudí, zaujme diváka všech generací, vytváří čistý prostoj jevištnímu ději.

Olomoucká Rusalka ve virtuální realitě

Je až dojemné, jak se někteří lidé brání všemu, co se dotýká tzv. posvátných jistot. Většina z nich se brání dokonce dřív, než se s tou danou věcí seznámí. „Srdce (jim) krvácí“ na potkání. Dominik Duka žaloval brněnské divadlo kvůli představení, které vůbec neviděl, tzv. „Slušní lidé“ v bleděmodrých tričkách na svých ctihodných pupcích blokovali jeviště, aby představení hostujícího souboru nepokračovalo. Soudně stíhaný šantala kandiduje na prezidenta. Obrací se vám z toho žaludek? Je proč. Tak jsem v Olomouci viděla novou Rusalku, která měla premiéru v pátek 16. prosince. Události v kultuře ČT art uvedly z inscenace pár nesouvislých a necitlivě vybraných ukázek – někteří televizní diváci propadali zděšení. Jak někdo může!? Hrůza, děs. Jak si to vůbec někdo může dovolit?

Prodaná nevěsta v Ostravě aneb nevkročíš znovu do téže řeky

„Naše Prodanka bude veselá, barevná a potěší všechny generace diváků!“ zve režisér.“ Ano, je veselá a barevná.

Pozoruhodná inscenace Věci Makropulos Welšské národní opery

Věc Makropulos je příběh dívky, která přežila pokus svého otce alchymisty vyzkoušet na ní elixír mládí, původně určený pro císaře Rudolfa II. Její absurdní život, během jehož 337 let Elina Makropulos několikrát změní svou identitu, ale vždy si ponechá iniciály E. M., má z počátku za následek všeobecný zmatek: další postavy příběhu nejprve nemohou zpěvačku pochopit, a neustále se proto pokouší vyzvědět různé detaily její existence. Janáčkova osmá, předposlední opera je tedy svým způsobem i historická detektivka.

Bellini versus Konwitschny

3. prosinec 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Bellini versus Konwitschny

Výborné výkony představitelů hlavních rolí, mezi nimiž byla i Štěpánka Pučálková, vynahradily v drážďanské Semperově opeře nepovedený pokus Petera Konwitschneho o ironizující režijní výklad Belliniho Normy.

Růžový kavalír ve Státní

30. listopad 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Růžový kavalír ve Státní

Růžový kavalír je jednou ze šesti oper, k nimž Richardu Straussovi vytvořil libreto Hugo von Hofmannsthal. Jeho světová premiéra byla v Drážďanech na začátku roku 1911 a o pět týdnů později, už 4. března, ji hrálo pražské Národní divadlo. Tehdy bývala dramaturgie operních divadel nějaká pružnější, než je tomu teď. Na operu tohoto typu si mohou troufnout pouze velká operní divadla, před třemi lety uvedlo Růžového kavalíra Národní divadlo Brno, v pražském Národním divadle jej v listopadu 1996 úspěšně dirigoval Jiří Kout za režie Juraje Herze.

Věc Makropulos s láskou a pochopením

Málokterá Janáčkova opera je tak interpretačně obtížná jako Věc Makropulos. Skladatel ji zkomponoval ve zralém věku svých sedmdesáti let. Svět této opery přináší nezvykle věcnou hudební řeč, která zprostředkovává filozoficky zaměřenou sazbu tohoto díla, jehož libreto si skladatel upravil podle stejnojmenné hry Karla Čapka. Má-li být hudební složka opery divadelně sdělná, měl by se dirigent i ostatní interpreti této racionalitě do značné míry podřídit – pokud k tomu mají chuť a vidí dílo z tohoto hlediska. Pak by ovšem mohla hrozit až ledově chladná inscenace, s níž málokterý divák souzní. Soubor Welšské národní opery se dokázal k této Janáčkově opeře přiblížit až neuvěřitelně. Není divu, když se Janáčkovým operám věnoval už celá desetiletí pod vedením dirigenta Charlese Mackerrase a režiséra Davida Pountneyho, který divadlo ještě nedávno vedl. Právě Pountney, který má ve svém osobním repertoáru na čtrnáct českých oper, angažoval před šesti lety Tomáše Hanuse jako hudebního ředitele. Welšská národní opera uvádí Věc Makropulos v edici Tomáše Hanuse, Jonáše Hájka a Annette Thein, kterou vydalo vydavatelství Bärenreiter Praha. V koprodukci se Scottish Opera měla inscenace premiéru v Cardiffu nedávno, 16. září tohoto roku. 18. listopadu ji pak v Brně uvedl festival Janáček Brno.

Káťa Kabanová ze Ženevy

24. listopad 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Káťa Kabanová ze Ženevy

Druhou Janáčkovou operou, kterou uvedl letošní Festival Janáček Brno, byla jeho Káťa Kabanová. Po představení inscenace pražského Národního divadla v režii Calixta Bieita, které dirigoval 9. listopadu Jaroslav Kyzlink, se s ní o čtyři dny později představil také operní soubor Grand Théâtre de Genève a Orchestre de la Suisse Romande řízený dirigentem Tomášem Netopilem. Operu režírovala Tatjana Gürbaca ve scénografii Henrika Ahra a s kostýmy Barbary Drosihn se světelným designem Stefana Bolligera.

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.