Svět opery

Plynutí času v Růžovém kavalírovi

Růžový kavalír, přepůvabná, sršatá i sentimentální komická opera Richarda Strausse, patří k těm dílům, která se na našich jevištích objevují opravdu velmi zřídka. V Brně jej viděli před šestatřiceti lety pod taktovkou Jiřího Pinkase a za režie Ilji Hylase. V hledišti jsem zahlédla pana Richarda Nováka, který byl tenkrát svérázným baronem Ochsem a tehdejší Žofii Jaroslavu Janskou, která se střídala s Natálií Romanovou. Hráli tehdy v českém překladu režiséra Karla Jerneka. Růžový kavalír je  konverzační opera a velmi u ní záleží na srozumitelnosti replik, které jsou neskonale trefné. Přesto, že chápu tendenci k téměř výlučnému uvádění oper v originálním jazyce libreta, nemohu se ubránit pocitu, že kdyby čeští diváci více rozuměli těm vtipným jemnostem úžasného Hofmannsthalova textu, cítili by se jistě mnohem lépe. Opera je to velmi dlouhá a titulky nad jevištěm obecenstvu přece jenom značně omezují jeho bezprostřední divadelní vnímání. Musím se přiznat, že v tomto případě bych se přikláněla k paličskému řešení a použila bych ve prospěch konciznější divadelnosti večera odlehčující „elegantní škrty“. Ano, myslím to naprosto vážně.

V Brně uvedou Růžového kavalíra: Na cestě k nadčasovému obrazu našeho bytí

Tříaktovou operu Richarda Strausse na libreto Huga von Hofmannsthala uvede na konci příštího týdne Janáčkova opera. Jedno z nejobdivovanějších Straussových hudebně-dramatických děl se na jeviště brněnské opery vrátí po třiceti pěti letech. V hlavních rolích nové inscenace se představí sólisté ansámblu Janáčkovy opery NdB Jan Šťáva jako baron Ochs, Václava Krejčí Housková v roli Octaviána a Jana Šrejma Kačírková jako Sophie spolu s hostující Alžbětou Poláčkovou, která ztvární postavu Maršálky. Režijně se Růžového kavalíra ujal Jiří Heřman, dirigovat bude Robert Kružík.

Achnaton Philipa Glasse v MET: Otevřené politické otázky a debut dirigentky Karen Kamensek

Podzimní část přenosů z Metropolitní opery uzavře v sobotu 23. listopadu Achnaton, inscenace, která měla letos v New Yorku svou premiéru. Glassova opera v režii Phelima McDermotta sklízela zasloužené ovace už v Anglické národní opeře, nyní tento vizuálně vytříbený kus zapůsobí na publikum ve více než 70 zemích světa najednou.

Festival Opera opět představí to nejzajímavější z českých i slovenských operních scén

Celkem sedmnáct operních inscenací nabídne další ročník festivalu hudebního divadla Opera. Od 4. ledna do 2. března 2020 představí v Praze své nejlepší inscenace soubory z celé České republiky i ze Slovenska, představení stálých operních domů i tentokráte doplní produkce vzniklé nezávisle na tradiční operní síti divadel. Většina představení se opět odehraje na scénách Národního divadla, festival ale expanduje i do dalších divadelních i nedivadelních prostor.

Lipusova ostravská Rusalka

21. říjen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Lipusova ostravská Rusalka

Ostravskou Rusalku  očekávali mnozí z nás s oprávněnou nadějí. Režisér Radovan Lipus debutoval jako operní režisér v Národním divadle moravskoslezském před třemi lety neobyčejně působivou inscenací Thomasova Hamleta. Dvořákova Rusalka je dalším  postupným krokem v jeho operní kariéře. Režisér Lipus vstoupil do své druhé operní inscenace s týmž již osvědčeným scénografem Davidem Bazikou (šéf výpravy ostravského divadla), jako autorku kostýmů si vybral Ha Thanh Špetlíkovou, choreografickou spolupracovnicí mu byla Jana Hanušová. Inscenaci hudebně nastudoval a premiéru 17. října 2019 také dirigoval Jakub Klecker. Jak víme, volba spolupracovníků bývá  klíčem k budoucí podobě inscenace a režisér má v průběhu jejího vytváření nepominutelné právo veta.

Turandot z Met na památku Franca Zeffirelliho a taky trochu Jessye Norman

Tato sezona přímých přenosů představení Metropolitní opery v New Yorku do kin je pečlivě namíchána z pěti starších inscenací, které už viděli i diváci v kinech - Turandot, Massenetova Manon, Madama Butterfly, Tosca a Donizettiho Marie Stuartovna - a z pěti nových produkcí, Achnaton Philipa  Glasse, Vojcek, Porgy a Bess, Händelova Agrippina a Wagnerův Bludný Holanďan. U dvou z nich, u Achnatona a u Agrippiny budeme dokonce přítomni premiéře.

Lolita anebo příběh zoufalství

Ruský spisovatel Vladimir Nabokov měl k hudbě komplikovaný vztah. Podle svých vlastních slov pro ni neměl „ten správný sluch“ a některé druhy hudby mu vyloženě vadily (navzdory tomu se jeho syn stal operním pěvcem). Také nebyl příznivcem adaptací literárních děl, alespoň těch vlastních, protože z nich cítil nebezpečí rozmělnění jazykových a myšlenkových jemností, na jejichž propracovanosti si zakládal. Na filmové zpracování svého románu Lolita režisérem Stanleym Kubrickem přistoupil jen proto, že v Kubrickovi viděl tvůrce stejně perfekcionistického a posedlého detaily, jako byl on sám. Navzdory tomu se Nabokovovo nejslavnější dílo dočkalo ještě druhého filmového zpracování, několika divadelních úprav i verze muzikálové. Žádné z těchto zpracování s výjimkou toho Kubrickova nebylo příliš úspěšné komerčně, ani pokud jde o kritické přijetí. Román Lolita, vydaný poprvé v roce 1955, je skutečně těžkým oříškem. V podstatě jednoduchá zápletka, o které něco tuší i to, kdo knihu nečetli, a z níž se zrodil termín „lolita“ coby označení nedospělé dívky viděné jako sexuální objekt, je předložena ve spletitém textu plném jazykových fines, slovních hrátek, více či méně skrytých odkazů a pohrávání si se vztahem mezi čtenářem a vypravěčem.  Přesto, či právě proto láká kniha další umělce, aby se ji pokusili zkrotit.

Brněnská opera potvrdila prim: Sezonu otevřel Hoffmann se svým alter egem

Nedokončená Offenbachova opera Hoffmannovy povídky (1880) je vždy znovu dramaturgickým oříškem. Po celých desetiletích nejistot, různých úprav i  nových nálezů vydal konečně roku 1993  Jean-Christophe Keck souhrn všeho, co bylo k této opeře dosud nalezeno. Na tomto základě si mohou inscenátoři vytvořit svou vlastní dramaturgickou verzi.

Ščedrinova Lolita v Praze: Zapomněli jsme na dívku, která v noci pláče do polštáře

Divadelní sezonu 2019/2020 zahájí Opera Národního divadla a Státní opery dvouaktovou operou Lolita současného ruského skladatele Rodiona Ščedrina. Hudebně-dramatické dílo, jehož děj vychází ze slavné literární předlohy Vladimira Nabokova o vztahu vzdělaného čtyřicátníka, literárního vědce a spisovatele Humberta ke dvanáctileté Lolitě, bude uvedeno v české premiéře.

Čech ve Vídni Josef Bárta a jeho Dobrá rada drahá v jihlavském Horáckém divadle

Česká hudební kultura doby baroka a klasicismu je zcela unikátním jevem, kterému v naší kultuře náleží čestné místo. Hudba se v pobělohorské době následkem společenských změn stala významným nástrojem probíhající rekatolizace a na hudební vzdělanost nejširších vrstev obyvatelstva byl kladen mimořádný důraz. V návaznosti na bohatou hymnickou tradici předbělohorskou tak v barokních Čechách vznikalo ojedinělé hudebnické podhoubí, z něhož vzešlo neobyčejné množství nadprůměrných skladatelských a interpretačních osobností, které přirozeně nenacházely doma dostatek místa k uplatnění svých dovedností. Vznikl tak ojedinělý jev české muzikantské emigrace vrcholící ve 2. pol. 18. stol. Jen těžko bychom tehdy hledali v Evropě významnější hudební centrum, v němž bychom se nesetkali s hudebníky z Českých zemí. Je rovněž pozoruhodné, že se převážně jednalo  o fenomén nacionálně český, ačkoli k obrazu hudební kultury této země patří nepochybně i produkce jiných národních etnik, zvláště pak českých Němců. Zmíněný nacionálně český charakter fenoménu zdejší hudební emigrace rezonoval ve vlasteneckých kruzích 19. stol., kdy se v národně-buditelské atmosféře rozšířil oslavný étos bodrých českých muzikantů, kteří v cizině šířili slávu české hudby. Zájmu se dočkali především Josef Mysliveček působící v Itálii, bratři František a Jiří Antonín Bendové na dvoře pruského krále, či jejich starší současníci: drážďanský Jan Dismas Zelenka (aniž by byly známy skutečné kvality jeho díla), minorita Bohuslav Matěj Černohorský, speciálního ocenění se dostalo reformnímu tvůrci Manheimské školy Janu Václavu Stamicovi. Dále byla známa jména klavírního virtuosa Jana Ladislava Dusíka, či v Paříži působícího Antonína Reichy, ačkoli v jeho tvorbě nejsou patrny výraznější české kořeny.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.