Svět opery

Drážďanské Mrtvé město

9. leden 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Drážďanské Mrtvé město

Korngoldova opera Die tote Stadt dodává zajímavý hudební kontext Puccinimu, Straussovi, Wagnerovi a Janáčkovi. V Semperoper v Drážďanech se její nová inscenace, hraná od prosince, povedla. Hudební divadlo, jak má být – silná hudba, intenzivní, zdařile vizualizovaný příběh, vynikající pěvecké výkony, skvělý orchestr.

Páté patro Dona Hrabala

22. prosinec 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Páté patro Dona Hrabala

Bohumil Hrabal, piják piva a filosof života, se stal námětem nové opery Miloše Orsona Štědroně, nazvané Don Hrabal, kterou právě uvedlo pražské Národní divadlo v nastudování režisérky Lindy Keprtové. Je to pokračování Štědroňova úspěšného seriálu o zajímavých osobnostech české kultury minulosti, tentokráte trochu jinak, formou moderní opery. Jedna základní Štědroňova ambice však zůstává: touha pojednat život a dílo zobrazované osoby v celistvosti, takříkajíc od kolébky až po hrob. Jako slovníkové heslo. Propracoval 

Berlínský Prorok se samopaly a maskáči

Nová inscenace Meyerbeerova Proroka, kterou uvedla berlínská Deutsche Oper, je přehlídkou všech možných klišé současného režisérismu. K vidění jsou například samopaly nebo auto. Opery Giacoma Meyerbeera svého času ovládaly evropská jeviště, kult tohoto autora vydržel ještě začátkem 20. století, pak ale začal ustupovat. Za příčinu bývá někdy vydáván rostoucí antisemitismus, nedostatek pěvců schopných se vyrovnat s obtížnými party a vůbec problém s architekturou velké francouzské opery, kterou tento berlínský rodák dovedl k dokonalosti.

Reformovaná opera s otazníkem na konci: Ifigenie v Aulidě

Oběť v pojetí antického dramatu jako téma, barokní divadelní hra jako předloha, reformní styl libreta jako základ, klasicistní hudba jako východisko a romantická úprava jako výsledný tvar, to jsou základní atributy Gluckovy opery Ifigenie v Aulidě, jak se od poloviny prosince hraje v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Vysvětlující podtitul inscenace zní takto: Tragická opera o třech dějstvích z roku 1774 v hudební a textové úpravě Richarda Wagnera z roku 1847.

Brněnský Faust a Markéta pro pokročilé

Budova Janáčkovy opery se v této sezóně opravuje a na její představení chodí diváci především do Mahenova divadla. Pro uvedení Fausta a Markéty Charlese Gounoda na libreto Julese Barbiera a Michela Carré nicméně inscenační tým pod vedením uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zvolil zcela netradiční zasazení. Sobotní premiéra proběhla v obří prostoře Pavilonu P brněnského výstaviště. V gigantické kovové hale vybudovali organizátoři stupňovitou tribunu, před kterou se do všech stran otevíral nezměrný potemnělý prostor soustředěný kolem světelného kruhu. Prostor děje (scénograf Pavel Svoboda) sice po většinu času vymezovaly jednoduché pohyblivé kulisy (stěna s okny Markétina domku, stěna se zrcadlem, portál či věžové „tubusy“ s točitými schodišti), nicméně režie využívala celý prostor haly a doplňovala děj v popředí postavami či sborem pohybujícím se kdesi v dálce, takřka na hranici dohledu diváků. Orchestr byl umístěn v dřevotřískové „ohradě“ napravo od a v úrovni „scény“, takže diváci v pravé části tribuny mohli kromě dramatu doktora Fausta sledovat též celý orchestr i s dirigentem jako na koncertě. Již na úvod je třeba vyzdvihnout, že inscenačnímu týmu se skvěle podařilo rozbít tradiční rozdělení divadelního prostoru na hlediště a jeviště kukátkového typu. Prostor vymezený ději nebyl jasně oddělen od hlediště portálem ani oponou a zrovna tak postrádal ohraničení na bocích, kde se ztrácel ve stínech, z nichž přicházeli účinkující, jako by z nezměrných dálek. Prospekt scény tvořila až kovová vrata výstavního pavilonu. I ta však byla v takové vzdálenosti, že postavy pohybující se v jejich blízkosti působily, jako by se nacházely v jiném světě či rovině existence. Světelný kruh a prostor před tribunou pak nepůsobil jako tradiční jeviště, ale spíše jako jeden akcentovaný bod v doširoka se otevírajícím světě, zahrnujícím i tribunu s diváky.

Nenávistné Straussově Elektrě ve Vídni vévodila Waltraud Meier

Elektra ve Vídeňské státní opeře se prezentuje precizně znějícím orchestrem podpořeným dirigentskou osobností Ingo Metzmachera spolu s vyrovnanými pěveckými výkony, v jejichž čele pro tento večer stála Waltraud Meier. Protikladná k hudební je úroveň scénického nastudování. Tu sráží zejména často násilné a nelogické zásahy do straussovsko-hofmannsthalovských výkladů a nedůsledné vykreslení psychologických profilů postav a jejich proměn. Představení jako celek funguje, avšak výsostnému provedení je příliš vzdálené.

Jak v Brně vařili Kněžnu bláznů

18. listopad 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Jak v Brně vařili Kněžnu bláznů

V pátek 17. listopadu 2017 zazněla v Mozartově sálu brněnského divadla Reduta premiéra opery Jsem kněžna bláznů skladatelky Lenky Noty. Autorkou libreta je dokumentaristka Olga Sommerová. Dílo provedl soubor Ensemble Opera Diversa, režírovala nová kmenová režisérka tělesa Kristiana Belcredi. O scénu a kostýmy se postarala dlouholetá členka ansámblu Sylva Marková. Postavu Boženy Němcové ztvárnila Jarmila Balážová, jejího manžela Josefa Němce Lukáš Rieger a postavy komentátorů, hostů, udavačů, dětí, historiků a milenců ztvárnili Tereza Maličkayová, Pavla Radostová, Martin Javorský, Aleš Janiga.

Londýnské předměstí uprostřed Paříže aneb Všechno na světě je fraška

Friedrich Nietzsche (1844–1900) – kdyby jen byl při smyslech – by jistě zajásal. Zatímco se stalo poslední jevištní dílo jeho (ne)milovaného bayreuthského idolu Richarda Wagnera (1813–1883) Parsifal (1877–1882) přitakáním onomu světu a věčnému koloběhu životů, nejmladší opera Giuseppe Verdiho (1810–1901) Falstaff (1889–1893) na libreto komponujícího spisovatele či libretisty-skladatele Arriga Boita je dionýským přitakáním tomuto světu, jeho radostem, krátkosti, šalbám a hře. Může nás jen těšit, že Verdiho a Boitovo tříaktové dílo na motivy Veselých paniček windsorských a Monologu o cti z Jindřicha IV. z dílny stratfordského klasika slyšelo pražské publikum díky Terezii Stolzové již 16. listopadu 1893, tedy jen devět měsíců po milánské premiéře v operním svatostánku La Scala. „Až“ 18. dubna 1894 Verdiho Falstaff poprvé zazněl v Paříži na jevišti Komické opery a teprve v roce 1922 vstoupil skrze oponu Palais Garnier do repertoáru Pařížské opery. V roce 1999 měla na scéně Opery Bastille premiéru inscenace režiséra Dominique Pitoiseta, kterou se Pařížská opera rozhodla v letošním roce v obnovené premiéře a novém hudebním nastudování osmapadesátiletého maestra Fabia Luisiho vrátit publiku Národní opery v Paříži. Obnovená premiéra se uskutečnila 26. října 2017 a kdo by se za pařížským Falstaffem v letošní sezoně rozhodl putovat, příležitost má do 16. listopadu (recenzuji nastudování v sobotu 4. listopadu 2017).

Tragédie bezradnosti – ostravský Hamlet

Vyvrcholením letošního festivalu Opera 2017 se mělo stát pražské uvedení Thomasova Hamleta v nastudování Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Inscenaci se při premiéře 2016 dostalo mimořádně vřelého přijetí kritikou a představitel titulní role, Thomas Weinhappel, byl za svůj výkon oceněn Cenou Thálie 2016. To samo o sobě bylo důvodem, nenechat si toto představení ujít.

Sedm smrtelných hříchů Davida Radoka a další příběhy z Göteborgu

Weill napsal svůj balet chanté Die sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů, 1933) až po populárních Die Dreigroschenoper (1928) a Austieg und Fall der Stadt Mahagonny (1930). Řada režisérů (a zpěvaček) miluje tento příběh dvou sester, které opustily rodnou Louisianu a vydaly se do sedmi velkých amerických měst v naději, že si za sedm let vydělají tolik, aby si mohly koupit domek na Missisippi. Možnost zpodobnit na jevišti sedm smrtelných hříchů, s nimiž se sestry na své cestě setkají - pýchu, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost - je pochopitelně neodolatelná.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.