Svět opery

Turandot z Met na památku Franca Zeffirelliho a taky trochu Jessye Norman

Tato sezona přímých přenosů představení Metropolitní opery v New Yorku do kin je pečlivě namíchána z pěti starších inscenací, které už viděli i diváci v kinech - Turandot, Massenetova Manon, Madama Butterfly, Tosca a Donizettiho Marie Stuartovna - a z pěti nových produkcí, Achnaton Philipa  Glasse, Vojcek, Porgy a Bess, Händelova Agrippina a Wagnerův Bludný Holanďan. U dvou z nich, u Achnatona a u Agrippiny budeme dokonce přítomni premiéře.

Lolita anebo příběh zoufalství

Ruský spisovatel Vladimir Nabokov měl k hudbě komplikovaný vztah. Podle svých vlastních slov pro ni neměl „ten správný sluch“ a některé druhy hudby mu vyloženě vadily (navzdory tomu se jeho syn stal operním pěvcem). Také nebyl příznivcem adaptací literárních děl, alespoň těch vlastních, protože z nich cítil nebezpečí rozmělnění jazykových a myšlenkových jemností, na jejichž propracovanosti si zakládal. Na filmové zpracování svého románu Lolita režisérem Stanleym Kubrickem přistoupil jen proto, že v Kubrickovi viděl tvůrce stejně perfekcionistického a posedlého detaily, jako byl on sám. Navzdory tomu se Nabokovovo nejslavnější dílo dočkalo ještě druhého filmového zpracování, několika divadelních úprav i verze muzikálové. Žádné z těchto zpracování s výjimkou toho Kubrickova nebylo příliš úspěšné komerčně, ani pokud jde o kritické přijetí. Román Lolita, vydaný poprvé v roce 1955, je skutečně těžkým oříškem. V podstatě jednoduchá zápletka, o které něco tuší i to, kdo knihu nečetli, a z níž se zrodil termín „lolita“ coby označení nedospělé dívky viděné jako sexuální objekt, je předložena ve spletitém textu plném jazykových fines, slovních hrátek, více či méně skrytých odkazů a pohrávání si se vztahem mezi čtenářem a vypravěčem.  Přesto, či právě proto láká kniha další umělce, aby se ji pokusili zkrotit.

Brněnská opera potvrdila prim: Sezonu otevřel Hoffmann se svým alter egem

Nedokončená Offenbachova opera Hoffmannovy povídky (1880) je vždy znovu dramaturgickým oříškem. Po celých desetiletích nejistot, různých úprav i  nových nálezů vydal konečně roku 1993  Jean-Christophe Keck souhrn všeho, co bylo k této opeře dosud nalezeno. Na tomto základě si mohou inscenátoři vytvořit svou vlastní dramaturgickou verzi.

Ščedrinova Lolita v Praze: Zapomněli jsme na dívku, která v noci pláče do polštáře

Divadelní sezonu 2019/2020 zahájí Opera Národního divadla a Státní opery dvouaktovou operou Lolita současného ruského skladatele Rodiona Ščedrina. Hudebně-dramatické dílo, jehož děj vychází ze slavné literární předlohy Vladimira Nabokova o vztahu vzdělaného čtyřicátníka, literárního vědce a spisovatele Humberta ke dvanáctileté Lolitě, bude uvedeno v české premiéře.

Čech ve Vídni Josef Bárta a jeho Dobrá rada drahá v jihlavském Horáckém divadle

Česká hudební kultura doby baroka a klasicismu je zcela unikátním jevem, kterému v naší kultuře náleží čestné místo. Hudba se v pobělohorské době následkem společenských změn stala významným nástrojem probíhající rekatolizace a na hudební vzdělanost nejširších vrstev obyvatelstva byl kladen mimořádný důraz. V návaznosti na bohatou hymnickou tradici předbělohorskou tak v barokních Čechách vznikalo ojedinělé hudebnické podhoubí, z něhož vzešlo neobyčejné množství nadprůměrných skladatelských a interpretačních osobností, které přirozeně nenacházely doma dostatek místa k uplatnění svých dovedností. Vznikl tak ojedinělý jev české muzikantské emigrace vrcholící ve 2. pol. 18. stol. Jen těžko bychom tehdy hledali v Evropě významnější hudební centrum, v němž bychom se nesetkali s hudebníky z Českých zemí. Je rovněž pozoruhodné, že se převážně jednalo  o fenomén nacionálně český, ačkoli k obrazu hudební kultury této země patří nepochybně i produkce jiných národních etnik, zvláště pak českých Němců. Zmíněný nacionálně český charakter fenoménu zdejší hudební emigrace rezonoval ve vlasteneckých kruzích 19. stol., kdy se v národně-buditelské atmosféře rozšířil oslavný étos bodrých českých muzikantů, kteří v cizině šířili slávu české hudby. Zájmu se dočkali především Josef Mysliveček působící v Itálii, bratři František a Jiří Antonín Bendové na dvoře pruského krále, či jejich starší současníci: drážďanský Jan Dismas Zelenka (aniž by byly známy skutečné kvality jeho díla), minorita Bohuslav Matěj Černohorský, speciálního ocenění se dostalo reformnímu tvůrci Manheimské školy Janu Václavu Stamicovi. Dále byla známa jména klavírního virtuosa Jana Ladislava Dusíka, či v Paříži působícího Antonína Reichy, ačkoli v jeho tvorbě nejsou patrny výraznější české kořeny.

Nová (nejen) barokní opera o Libuši

22. červenec 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Nová (nejen) barokní opera o Libuši

Čtenáře Harmonie pravděpodobně nepřekvapí skutečnost, že Smetanova Libuše není zdaleka první ani jedinou operou zpracovávající téma vlády mýtické pramáti rodu Přemyslovců. Do operních domů vstoupila tato látka již koncem 17. století, bezkonkurenčně nejzajímavější je ale verze, kterou napsal italský tenorista a operní impresário Antonio Denzio roku 1734 v Praze. Denzio se pokoušel touto volbou námětu nalákat publikum a zvrátit (dlužno říci marně) finanční krach svého podniku, který v divadle hraběte Sporcka provozoval již po deset sezón. Za tím účelem také sestavil libreto tak, aby v něm mohl zužitkovat řadu efektních árií z oper V ivaldiho , Albinoniho, Jacomelliho a dalších dnes již neznámých autorů a děl. Denziovým nápadem se před lety 

Vídeňský Otello, další aktualizace podle šablony

Poslední premiérou letošní sezony Vídeňské státní opery byl Verdiho Otello. Do paměti se příliš nezapíše, určitě ještě méně než loňská inscenace v Mnichově.

Dalibor podruhé a radostněji

1. červenec 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Dalibor podruhé a radostněji

Je nezbytné vidět obě premiéry, aby divák mohl korigovat své názory se znalostí kompletního obsazení sólových rolí a nejen proto. Atmosféra druhé premiéry byla v mnohém nesrovnatelně klidnější. Souhra mezi jevištěm a orchestřištěm až na drobné výjimky fungovala, sbor zněl sezpívaně, orchestr hrál vyrovnaněji a více dbal o dynamicky nižší lyrické plochy, méně kryl sólisty. Obecenstvo bylo decentní a odměňovalo potleskem výkony sólistů.

Dalibor jako loutková rytírna

28. červen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Dalibor jako loutková rytírna

Poslední inscenace Smetanova Dalibora byla v Národním divadle před osmnácti lety a měla pouze třináct repríz.  To, že se Dalibor ocitá znovu na repertoáru teprve teď vás nepřekvapí, když si uvědomíte, jak vzácně uvádí operní soubor české opery, které bývaly součástí jeho kmenového repertoáru. Domnívám se, že máme-li si najít své místo na operním slunci, bez českých oper se neobejdeme. Jen se je musíme znovu naučit chápat a interpretovat.

Lidský hlas Davida Radoka

24. červen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Lidský hlas Davida Radoka

Režisér David Radok není pohodlným spolupracovníkem žádného z divadel. Je známý perfekcionista, který se těžko smiřuje s jakýmkoli kompromisem. Svůj tvůrčí záměr vždy dotáhne až do kýženého konce. Je na divákovi, zda jeho osobité řešení přijme a nakolik se  s ním  ztotožní. Poslední dobou se Radokova osobní dramaturgie vyvinula ke třem večerům složeným vždy ze dvou krátkých oper, dvě inscenace z nich, první a třetí, teď známe z domácího provedení, obě z brněnského Janáčkova divadla. V říjnu 2016 to byl Bartókův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání,  následoval Verdiho Gianni Schicchi s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy a v pátek 14. června  na ně navázaly Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencův Lidský hlas. Všechny zmíněné dvojice měly svou premiéru v režisérově druhém domovu, jímž je švédský Göteborg, a teprve potom je David Radok  realizoval na jevišti Janáčkova divadla. Režisér inscenuje pouze díla, která jej hluboce osloví. Vybavuji si namátkou jeho Dona Giovanniho, Rossiniho Cestu do Remeše, Lady Macbeth Mcenského újezdu, Vojcka. Z poslední doby také neuvěřitelnou Vivaldiho Arsildu, kterou realizoval před dvěma lety s Collegiem 1704 vedeným Václavem Luksem  v bratislavském Slovenském národném divadle. Její videozáznam, který jsem viděla v pražském Francouzském institutu, mimochodem nedokázal, jak už to tak někdy bývá, zprostředkovat neopakovatelnou atmosféru sugestivního divadelního představení.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.