Svět opery

Co všechno je slyšet v tramvaji

Tramvaj. Dopravní prostředek, ale také společenství lidí sdílejících společný prostor na základě potřeby přesunout se z bodu A do bodu B. Každý nastupuje s vlastními myšlenkami, únavou, zkušenostmi. Za okny jim ubíhá krajina, někdo z cestujících ji zná nazpaměť, jiný je tu nováčkem. Sledování věcí venku vzbuzuje v lidech uvnitř vzpomínky, stesk, rozhořčení a další emoce. Tramvaj je tedy z hlediska dramatického zajímavým materiálem. Vlak nabízí něco podobného, ovšem ve srovnání s ním je cesta tramvají zhuštěnější, což ocení dramaturgie. Linka spojující od počátku 50. let Liberec s Jabloncem nad Nisou v sobě spojuje kvality městské hromadné dopravy a vlaku, protože během necelé půlhodiny projede poměrně různorodým prostředím. Právě tam se před lety zrodila myšlenka básníka Pavla Novotného zachytit zážitek z jízdy touto tramvajovou linkou a myšlenky jejích cestujících. Vybaven nahrávacím zařízením a společností lidí ochotných vyprávět o nejrůznějších věcech, pořídil množství materiálu, který pak porůznu předčítal, vydal tiskem a v roce 2011 proměnil v radiofonickou koláž Tramvestie. V ní se hlasy vypravěčů reflektujících ubíhající krajinu a neřízeně vzpomínajících, co se jim na kterém rohu přihodilo, mísí s hluky vozu, vrzáním dveří a ohlašováním stanic.

Martinů Julietta okouzlila Ostravu

12. duben 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Martinů Julietta okouzlila Ostravu

V lednu 2020 to bude deset let, co do funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského nastoupil Jiří Nekvasil. Za takřka deset let Nekvasilova působení v čele první ostravské scény se ostravská opera sebevědomě postavila po bok operních domů v Brně a Praze, kterým s každou další Nekvasilovou sezónou udílí novou lekci dramaturgické progresivity. Bude-li se ostravské opeře dařit jako dosud, v jubilejním smetanovském roce 2024 bude mít na repertoáru všechny Smetanovy opery. A podobně ambiciózním plánem ostravského operního souboru je být prvním operním domem na světě, který ve svých dějinách souborně nastudoval operní dílo Bohuslava Martinů. Čtvrteční premiérou (11. 4. 2019) Martinů tříaktové lyrické opery Julietta aneb Snář v českém libretu Bohuslava Martinů podle hry Georgese Neveuxe se ostravská opera tomuto ambicióznímu plánu o další krok přiblížila. Přesto to bylo překvapivě poprvé, kdy byla v Ostravě Martinů Julietta nastudována. Nejenže to byla premiéra povedená a zdařilá, ale troufal bych si říci, že dokonce přelomová, a to především díky jevištnímu ztvárnění inscenačního kvarteta SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, režie), Martin Chocholoušek (scéna) a Simona Rybáková (kostýmy).

Nová Káťa uchvátila publikum i kritiku: americká sopranistka Amanda Majeski ve své první janáčkovské roli, s Pavlem Černochem jako rovnocenným partnerem

Novou, z větší části přesvědčivou, a hudebně bezchybnou inscenaci opery režíroval v Královské opeře v Covent Garden v únoru renomovaný Brit Richard Jones; scénu navrhl další Brit, Antony McDonald, a osvětlení navrhla Britka Lucy Carter. Obsazení se skládalo převážně z britských zpěváků, s výjimkou jedné Američanky, jedné Australanky a jedné zpěvačky ze Severního Irska; v inscenaci vystoupil pouze jeden český zpěvák, tenorista Pavel Černoch.

Dva Tannhäuserové na jevišti a jiné dojmy z Drážďan

Tannhäuser v drážďanské Semperově opeře? Sen operního fanouška. Lazebník sevillský tamtéž? No dobře, když je čas… Takhle odhadovat předem však není radno. Divadlo umí být nevyzpytatelné.

Emotivní Idomeneo v Plzni

13. březen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Emotivní Idomeneo v Plzni

Mozartova opera seria z roku 1781, kdy bylo skladateli pětadvacet let, patří pro své nesporné kvality k těm operám, které se i u nás opakovaně hrají. Vzpomeňme například inscenaci ve Stavovském divadle před devíti lety, v níž jako Ilia účinkovala Martina Janková. V Plzni se tato opera hrála poprvé a získali pro její inscenování velmi zajímavý inscenační tým včetně dobrých představitelů hlavních rolí. Režisérka Arila Siegert a její výtvarní spolupracovníci scénograf Hans Dieter Schaal a kostýmní výtvarnice Marie-Luise Strandt jsou spojeni se jménem vynikající německé operní režisérky Ruth Berghaus, s níž svého času všichni spolupracovali. Podařilo se jim spolu s dirigentem Norbertem Baxou vytvořit neobyčejně čistou a stylově jednotnou inscenaci. Režisérka Arila Sieger je zároveň choreografkou a dokázala vést operní herce k mimořádně soustředěným kreacím. Jejich pohybově herecké výkony byly neoddělitelně propojeny s hudební linkou a s pěveckým frázováním a přitom režisérka zřetelně propracovávala charaktery postav, vztahy mezi nimi a situace, v nichž se ocitají. Neustálá oscilace mezi napětím a uvolněním v jejich pohybu byla fascinující. Scénograf Hans Dieter Schaal vytvořil velmi případnou prostou, ale dokonale funkční scénu, na niž jako připomínku toho, co formovalo osudy zúčastněných promítal pulzování moře. Marie-Luise Strandt si pohrála s velmi kontrastními akčními kostýmy - Idomeneus v šedém oděvu poutníka s sebou nese královský zlatý plášť, Ilia má na sobě vrstvený kostým, který v jejích akcích spoluhraje.

Drážďanská Prodaná nevěsta aneb Když v báru houstne dým

Po pravdě řečeno, donekonečna se opakující retroinscenace vložené do druhé poloviny minulého století mi připadají už poněkud stereotypní. Prodanka s Jeníkem v džínovém oblečku a s Mařenkou v džínových lacláčích – no proč ne, kdyby to bylo k něčemu dobré. Prý jde o osmdesátá-devadesátá léta zřejmě v postkomunistické zemi. Drážďanská Die verkaufte Braut je hraná s jednou pauzou v baru nazvaném Kezals Village. Mařenka je tam servírkou ve stylizovaném lidovém kroji s barevnými teniskami na nohou, Kezal šéfuje v bleděmodrém obleku s černou košilí a žlutými brýlemi, balet v barevných krojích vystupuje na malém barovém jevišti. Paní režisérka Mariame Clément udělala všechno pro to, aby Prodance vytvořila pevné zázemí. Někdy trochu proti logice příběhu pravda, ale jde přece o komedii. Kromě barového koutku na pravé straně proscénia hraje svou nezastupitelnou roli vstup pro barový personál (dveře vlevo) a v pozadí čitelně označené WC pro dámy a pro pány, přičemž mnohá legrace spočívá v tom, že některý pán vstupuje omylem do dámských dveří. Je žádoucí, aby divák sledoval, jak dlouho se ta která postava na toaletě zdrží a s jakou vychází. Na jevišti nechybí uklízečka (bez koštěte a kbelíku není, jak známo, „moderní“ operní režie a zde přibyl i fungující vysavač).

Když opeře stačí čtyři noty

21. únor 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Když opeře stačí čtyři noty

Operní akademie Ostrava (OAO) - společný projekt opery Národního divadla moravskoslezského a Fakulty umění Ostravské univerzity- se poprvé představila v novém Divadle „12“, které vzniklo při rekonstrukci Divadla Jiřího Myrona. OAO dává studentům možnost vystupovat po boku svých pedagogů, letos v komorním prostředí, v příštím roce však plánuje inscenaci Salieriho Školy žárlivých v Divadle Antonína Dvořáka. Nad malým jevištěm Divadla „12“ se zaskvěl bombastický „operní“ zlatý nápis Grand teatro dodici (Velké divadlo dvanáct), aby se pod ním mohla odehrát jednoaktová opera amerického skladatele Toma Johnsona The Four Note Opera (Čtyřnotová opera). Zkomponoval ji už v roce 1972 a u nás byla poprvé předvedena v pražském Divadle Kolowrat v únoru roku 2005 pod taktovkou dirigenta Přemysla Charváta, který přeložil její libreto. V jeho překladu hrají Čtyřnotovou operu také v Ostravě.

Wallis Giunta jako senzační Carmen v lipské opeře

Je to již dva a půl roku od doby, kdy mezzosopranistka Wallis Giunta okouzlila návštěvníky operního domu v Lipsku svým nastudováním Rossiniho Popelky. Pro rok 2018 byla zvolena mladou umělkyní roku v rámci International Opera Awards a v právě probíhajícím měsíci se z ní v Oper Leipzig stala Carmen, po které šílí i stánkaři, nabízející nezbytné předvánoční produkty v prostoru mezi Gewandhausem a budovou opery. Augustusplatz je v těchto dnech opravdu těžko průchozí, únik do útrob divadla, v němž se měl odehrát zážitek v podobě Bizetovy Carmen, tak byl logickým a nezbytným krokem.

Nová Ariadna na Naxu v drážďanské Semperoper s Christianem Thielemannem

Konec roku starého a začátek nového přináší Christianu Thielemannovi dvě zásadní události. Vedle premiérového vystoupení na Novoročním koncertě 2019 s Vídeňskými filharmoniky, který jistě mnoho z nás bude rádo sledovat, je to právě prosincové hudební nastudování Ariadny na Naxu pro drážďanskou Semperoper. Velice rozličné, avšak celkově malé nástrojové obsazení této opery dokázal Thielemann prostřednictvím Staatskapelle Dresden využít do nejmenšího detailu. Snažit se rozebrat hudební provedení jiným způsobem než jednoduchým, ale o to výstižnějším patetickým konstatováním, že to byla zvuková paráda, by bylo zbytečné, a tak pojďme plnou parou k pěvcům. Pro jeden večer se sešlo excelentních hlasů více než dost.

Její pastorkyňa v secesním rámu

3. prosinec 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Její pastorkyňa v secesním rámu

Pokud bychom měli z Janáčkových oper vybrat tu, která stála na počátku jeho tuzemského i světového úspěchu a která dodnes představuje jedno z nejhranějších operních děl 20. století, byla by to bezesporu Její pastorkyňa. Světové měřítko opery zachovává také mezinárodní festival Janáček Brno 2018, který uvedl Janáčkovu Jenůfu v nastudování poznaňského souboru z operního divadla Teatr Wielki im. Stanisława Moniuszki w Poznaniu v koprodukci s Théâtre Royal de la Monnaie, pro které byla inscenace původně vytvořena, a s Teatro Comunale di Bologna. Výsledný tvar tak vznikl spoluprací operních souborů z Polska, Belgie a Itálie. Režie i scénografie se chopil lotyšský režisér a dramatik Alvis Hermanis, kostýmy navrhla Anna Watkins, choreografii nacvičila Alla Sigalova, sbor řídil Mariusz Otto a představení dirigoval umělecký ředitel poznaňské opery Gabriel Chmura.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.