Svět opery

Růžový kavalír ve Státní

30. listopad 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Růžový kavalír ve Státní

Růžový kavalír je jednou ze šesti oper, k nimž Richardu Straussovi vytvořil libreto Hugo von Hofmannsthal. Jeho světová premiéra byla v Drážďanech na začátku roku 1911 a o pět týdnů později, už 4. března, ji hrálo pražské Národní divadlo. Tehdy bývala dramaturgie operních divadel nějaká pružnější, než je tomu teď. Na operu tohoto typu si mohou troufnout pouze velká operní divadla, před třemi lety uvedlo Růžového kavalíra Národní divadlo Brno, v pražském Národním divadle jej v listopadu 1996 úspěšně dirigoval Jiří Kout za režie Juraje Herze.

Věc Makropulos s láskou a pochopením

Málokterá Janáčkova opera je tak interpretačně obtížná jako Věc Makropulos. Skladatel ji zkomponoval ve zralém věku svých sedmdesáti let. Svět této opery přináší nezvykle věcnou hudební řeč, která zprostředkovává filozoficky zaměřenou sazbu tohoto díla, jehož libreto si skladatel upravil podle stejnojmenné hry Karla Čapka. Má-li být hudební složka opery divadelně sdělná, měl by se dirigent i ostatní interpreti této racionalitě do značné míry podřídit – pokud k tomu mají chuť a vidí dílo z tohoto hlediska. Pak by ovšem mohla hrozit až ledově chladná inscenace, s níž málokterý divák souzní. Soubor Welšské národní opery se dokázal k této Janáčkově opeře přiblížit až neuvěřitelně. Není divu, když se Janáčkovým operám věnoval už celá desetiletí pod vedením dirigenta Charlese Mackerrase a režiséra Davida Pountneyho, který divadlo ještě nedávno vedl. Právě Pountney, který má ve svém osobním repertoáru na čtrnáct českých oper, angažoval před šesti lety Tomáše Hanuse jako hudebního ředitele. Welšská národní opera uvádí Věc Makropulos v edici Tomáše Hanuse, Jonáše Hájka a Annette Thein, kterou vydalo vydavatelství Bärenreiter Praha. V koprodukci se Scottish Opera měla inscenace premiéru v Cardiffu nedávno, 16. září tohoto roku. 18. listopadu ji pak v Brně uvedl festival Janáček Brno.

Káťa Kabanová ze Ženevy

24. listopad 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Káťa Kabanová ze Ženevy

Druhou Janáčkovou operou, kterou uvedl letošní Festival Janáček Brno, byla jeho Káťa Kabanová. Po představení inscenace pražského Národního divadla v režii Calixta Bieita, které dirigoval 9. listopadu Jaroslav Kyzlink, se s ní o čtyři dny později představil také operní soubor Grand Théâtre de Genève a Orchestre de la Suisse Romande řízený dirigentem Tomášem Netopilem. Operu režírovala Tatjana Gürbaca ve scénografii Henrika Ahra a s kostýmy Barbary Drosihn se světelným designem Stefana Bolligera.

Vídeňská Bystrouška jako Janáčkův hororový sen

V hledišti se před představením objevil podivný malý pán v bílém obleku a klobouku. Vypadal přízračně a popleteně – namaskován nabílo (tenorista Ya-Chung Huang). Chvílemi si něco zapisoval, asi nápěvky mluvy, zkrátka Janáček. Domotal se na jeviště, kde očividně překážel mezi techniky, kteří sestrojovali obří vážku. Místo zvířátek tu vidíme postavy ze všech možných pohádek a divadelních kusů včetně Otella a Desdemony, Odetty a Prince z Labutího jezera, všecko všecičko, králové a královny, Orient, zlato, pestrost. Janáček na sebe bere náznak kostýmu Rechtora, Komára, Kohouta, Lapáka, Datla a zpívá za ně, naznačí i chuť stát se Lišákem Zlatohřbítkem. Ten sice zůstal kalhotkovou rolí, ale Jana Kurucová jej dělá mužně, tvrdě, halasně. Zpívá dobře. Kupodivu mají s Bystrouškou pod civilním oblečením přiléhavý „liščí“ kostým – trikot, uši, ocasy. Svléknou se do nich, jakmile se sblíží. Bystrouška viditelně otěhotní (bříško se jí vzedme), Lišák jí pomáhá rodit liščata. Kluci Frantík a Pepík mají velké kulaté papírové hlavy, na Faráře se vrhne stádo protestujících feministek, všechny mají na tričkách zezadu český nápis „Nový svět“, zepředu jsem nestačila přečíst. Harašta (Marcell Bakonyi) přiveze jakousi dřevěnou bednu, vyklube se z ní rakev. Nasedá do jakéhosi kombajnu s lopatkami vytvořenými z notové osnovy plné not a přejede ležící pohádkové postavy. Po nich pak sbírá nevelké zkrvavené zvířecí mrtvolky zbavené kůže, které navléká na provázek. Vyrábí tvar ženské postavy, která obývá tu rakev. Náhrada za mrtvého zajíce, možná i za Terinku. Janáček k sobě přitiskne nějaké to zvířátko a už má své bílé sáčko od krve.

Jenůfa nebyla jakživa ve Vídni…

29. říjen 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Jenůfa nebyla jakživa ve Vídni…

...říká Kostelnička Lacovi ve druhém jednání Janáčkovy Její pastorkyně, která však začala svou strhující světovou pouť právě díky vídeňské inscenaci v roce 1918. Jenůfku tehdy hrála Mařenka Jedličková, neboli Maria Jeritza. Zahraniční inscenace bývají pod názvem Jenůfa. Ale hlavní postavy jsou přece v opeře dvě, Kostelnička a její pastorkyňa Jenůfka, jak správně připomíná dirigent současné série představení Tomáš Hanus. Tato obnovená premiéra inscenace režiséra Davida Pountneyho, se scénografií Roberta Israela a v kostýmech Marie-Jeanne Leccy měla premiéru v roce 2002, tedy před dvaceti lety. Tehdy pod taktovkou Seiji Oszawy nabývala podoby antické tragédie, teď ji dirigoval Tomáš Hanus, Moravák tělem i duší, navíc po několik let blízký spolupracovník, hudební ředitel, Davida Pountneyho, ještě nedávno intendanta a uměleckého ředitele Welsh National Opera v Cardiffu. Nové bylo samozřejmě také sólistické obsazení. Jenůfka v podání Asmik Grigorian, Kostelnička Elišky Weissové, Laca Davida Butta Philipa, Stařenka Buryjovka Margarity Nekrasovy.

Švanda dudák jako rodinné představení?

V rámci cyklu Musica non grata uvedl operní soubor Národního divadla operu Jaromíra Weinbergera (1896–1967) Švanda dudák, která v době svého vzniku prošla mnoha světovými divadly se značným ohlasem. Dramaturg Ondřej Hučín v bohatě vybaveném programu cituje článek Miloše Kareše, autora libreta opery, v němž píše: „Jisto je, že „Švanda dudák“ byl hrán na 120 evropských operních scénách s největším úspěchem, že úspěšně zakotvil i v repertoiru Metropolitan Opery v Novém Yorku, že byl přeložen do němčiny, srbochorvatštiny, polštiny, francouzštiny, angličtiny, do jazyka dánského, švédského, maďarského atd.“ Max Brod poupravil koncepci opery a její libreto a přeložil je do němčiny po svém charakteristickém způsobu poněkud volněji. Nepříznivé světové poměry přerušily úspěšné tažení Weibergerovy opery po světě, roli tehdy hrálo to, že byl autor židovského původu.

Monotematický mnichovský Peter Grimes

Mnichovská inscenace Brittenovy první opery Peter Grimes překvapuje svou monotematičností. Takovou monotematičností, která skladatelově opeře jednoznačně prospívá. Režisér Stefan Herheim a jeho spolupracovníci se dokázali ponořit do Brittenova díla neobyčejně hluboko a soustředěně vyslovili mnoho skladatelových myšlenek. Za úzké součinnosti se scénografkou Silke Bauer zvolil režisér jednotné prostředí, v němž se střetávají obyvatelé malého rybářského městečka (zástupci většiny) a rybář Peter Grimes podporovaný svými dvěma přáteli – bývalou učitelkou Ellen Orford a vysloužilým kapitánem Balstrodem. Petera Grimese ztělesnil tenorista Jonas Kaufmann, před nedávnem představitel téže role ve Vídeňské státní opeře. Byl perfektně připraven jak po stránce pěvecké (až neuvěřitelné barevné výrazové proměny hlasu, dynamické kontrasty včetně znělých pianissim, detailní výslovnost, dokonalé frázování). Jeho Grimes vstupuje na jeviště ve výrazné tenzi – je zlostný, prchlivý a není ochoten se jednolitému šiku svých protivníků jakkoli přizpůsobit. Ačkoli soudce Swallow (Wolfgang Bankl) prohlásí, že Grimesův malý učedník zemřel nešťastnou náhodou, ostatní vesničané jsou skálopevně přesvědčeni, že Grimes svého chlapce zabil.

Dialogy karmelitek v Liberci

30. září 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Dialogy karmelitek v Liberci

Operu Dialogy karmelitek od Francise Poulenca uvedlo u nás v české premiéře Slezské divadlo Opava (2000) a o šest let později Moravské divadlo Olomouc – první z nich v režii Františka Preislera staršího a v jeho překladu do češtiny, druhé také v této české verzi a v režii Karly Štaubertové. Obě premiéry dirigoval Petr Šumník. Potřetí jsem se s touto sugestivní operou setkala ve Štátnom divadle v Košicích, režírovala ji Linda Keprtová a dirigoval Ondrej Olos (2013) stejně jako v současné chvíli v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (premiéra 23. září). Ve francouzštině (jazykový poradce Martin Buchta). Tuto operu nemůže divák sledovat, aniž by dobrovolně nepodléhal jejímu silnému emotivnímu náporu.

Efektní Ples v hotelu Savoy

22. září 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Efektní Ples v hotelu Savoy

Cyklus Musica non grata pokračoval na scéně Státní opery, svého času Nového německého divadla, další inscenací, revuální operetou maďarského skladatele Paula Abrahama (1892–1960) Ples v hotelu Savoy, kterou zmíněné německé divadlo uvedlo v září roku 1933. Je první inscenací tohoto cyklu, která se zařadí do repertoáru Státní opery, tedy i Národního divadla. V této sezóně ji čeká dalších osmnáct repríz. Libreto k ní vytvořili Alfred Grünwald a Fritz Löhner-Beda, český překlad pořídila Vlasta Reittererová.

Rusalka Roberta Jindry podruhé

16. září 2022 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Rusalka Roberta Jindry podruhé

Ve druhém představení Dvořákovy Rusalky od nástupu dirigenta Roberta Jindry do funkce hudebního ředitele operního souboru Národního divadla se 9. září změnilo obsazení tří rolí. Prince již představoval předem ohlášený hostující tenorista Pavel Černoch a ve dvojroli Ježibaba–Cizí kněžna se představila mezzosopranistka Kateřina Jalovcová. Z pohledu člověka, který je jen svátečním divadelním divákem, by se mohlo by se zdát, že dva představitelé nemohou na podobě představení mnoho změnit, ale dobře víme, každé jednotlivé představení je vždycky jiné, má nesčetně odlišností, je závislé na momentálním rozpoložení mnoha účinkujících a v setkání s obecenstvem vytváří vždy osobitou atmosféru.

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.