Svět opery

Přízračný Holanďan ve Státní

Wagnerovy opery jsou v Praze vzácnými hosty a stěží můžeme očekávat, že jejich interpretace bude souboru Státní opery (součásti Národního divadla) vlastní a že bude vyzrále wagnerovská. Nebylo tedy překvapením, že premiéra Bludného Holanďana 20. ledna nedosahovala hvězdných kvalit zejména v orchestru vedeném Karl-Heinzem Steffensem, hudebním ředitelem Státní opery. Patrně nezbyl čas na detailnější propracování hudební složky jako celku, tedy jak její architektonické stavby, tak proporcí instrumentačních, tempových a agogických, občas také souhry s jevištěm. Sbor působil ve své ženské složce zpočátku nesezpívaně (kolovrátky!) – sbormistr Adolf Melichar. Inscenační tým vedl norský režisér Ole Anders Tandberg, též autor technicky značně složitého scénického návrhu, který odborně zpracoval a přivedl k životu (vyrobil model a se svými spolupracovníky také scénu) scénograf Martin Černý, takto umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla. Režisér Tandberg se také podílel na světelném designu inscenace spolu se Švédkou Åsou Frankenberg, autorkou kostýmů je rovněž Švédka Maria Gerber.

Apoteóza koloběhu života? Festival Opera 2022 zahájily liberecké Příhody Lišky Bystroušky

Nastal nám velký operní obročník, lépe řečeno bienále, a jeho prvním představením v historické budově Národního divadla byly v neděli 16. ledna Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Mám v živé paměti jejich libereckou premiéru v prosinci roku 2019. Neztratily nic ze své svébytnosti a znovu se snažím je lépe pochopit než tenkrát. Tak úplně se mi to nedaří, to podstatné zůstává. Režisérka Linda Keprtová je mimořádná operní režisérka, dirigent Martin Doubravský je jedním z našich nejlepších operních dirigentů. Pracovali-li spolu (Bystrouška byla jejich devátou spoluprací), tak se jim dílo velmi dařilo.

Ušlechtilá a emotivní Gluckova Alceste v Plzni

Opery Christopha Willibalda Glucka (1714–1787), kterých složil přes třicet, vidíme u nás opravdu málokdy. Nejčastěji hrají naše i zahraniční divadla jeho Orfea a Eurydiku, vzácně také Ifigenii v Aulidě nebo Ifigenii v Tauridě. Operu Alceste, tehdy Alcestu (v českém překladu Evy Bezděkové) uvedl u nás pouze operní soubor tehdejšího Státního divadla Brno.

Tristan a Isolda v Ústí nad Labem

V Severočeském divadle Ústí nad Labem měla premiéru opera Richarda Wagnera Tristan a Isolda 14. ledna, její předpremiéra proběhla však už 4. řijna roku 2020 – inu covid. Ústecké divadlo se trochu vrátilo do téže řeky, zvolilo stejnou zkrácenou verzi této opery jako před padesáti lety, kdy ji uvedlo pod taktovkou Františka Vajnara. Operu dirigoval Miloš Formáček, režírovala Andrea Hlinková se svou stálou spolupracovnicí Miriam Struhárovou, výtvarnicí scény a kostýmů, choreografem Vladimirem Gončarovem, sbormistrem a asistentem dirigenta Janem Snítilem. Pro hlavní role Tristana a Isoldy získali ústečtí velmi kvalitní obsazení – Elišku Weissovou a Jakuba Pustinu.

Mozartovy Così ve Stavovském divadle

Trojice Mozartových oper na kvalitní libreta Lorenza da Ponte chodívá v dramaturgických plánech operních divadel často ruku v ruce. Také v Národním divadle tomu tak je a ještě bude, až doplní do svého repertoáru Figarovu svatbu. Po novém Donu Giovannim následovala v sobotu 8. ledna opera Così fan tutte, opět s dirigentem Karstenem Januschkem, který se představil už při premiéře Dona Giovanniho (2021). Ukázalo se však, že jak pro něho, tak i pro orchestr je příběh nevěrných dvojic milenců, Così fan tutte, složitějším oříškem. Považuje-li režisérka Tatjana Gürbaca tuto operu za ze všech tří oper nejhlubší, nejpravdivější, oscilující mezi komedií a tragédií, pak by se patrně slušelo chovat se k jeho hudbě podobně. A to se nestalo. Stěží můžeme zjistit, zda režisérka a dirigent pracovali v propojení nebo paralelně, výsledkem byly dva samostatně plynoucí artefakty, jejichž provázanost nebyla zřetelná. Dirigent si hleděl své muziky a řídil s až pedantskou důsledností výrazně pomalá tempa s ostrými střihy do temp velmi svižných. Orchestr se mu podřizoval poslušně, avšak muzice, již společně produkovali, postupně víc a víc scházela svěžest, vtip, dramatičnost, cit pro divadlo.

Sedm smrtelných hříchů ve Státní opeře Praha

V rámci Mezinárodního hudebního a kulturního projektu Musica non grata organizovaného Národním divadlem a finančně podporovaného Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo uvedla Státní opera 26. listopadu dvojpremiéru Sedmi smrtelných hříchů, baletu se zpěvem od Kurta Weilla na text Bertolta Brechta (1933) a Schönbergovy opery Očekávání (1909). Obě díla s dominantní rolí ženy, avšak stylově naprosto odlišná. Očekávání je bezprostředně spjato s historickým předchůdcem Státní opery, Novým německým divadlem v Praze, kde bylo to zvláštní, první operní monodrama v roce 1924 provedeno Schönbergovým švagrem Alexandrem Zemlinskym.

Řecké pašije a žluté ptáče – několik poznámek k inscenaci

Brno má k Řeckým pašijím Bohuslava Martinů výjimečný vztah. Jejich první provedení u nás, československá premiéra, bylo právě tady na jaře roku 1962 v Divadle na Hradbách (nyní Mahenovo divadlo). Tehdy operu dirigoval František Jílek v režii Oskara Linharta, Manoliem byl charismatický Vilém Přibyl, vynikající Kateřinou Naděžda Kniplová, Knězem Grigorisem Václav Halíř, Knězem Fotisem Zdeněk Kroupa. Další premiéru měly Pašije v Brně po sedmnácti letech roku 1979, dirigoval je Jiří Pinkas, režíroval Ilja Hylas, st., Manoliosem byl znovu Vilém Přibyl v alternaci s Jiřím Olejníčkem, Richard Novák a Jan Hladík ztělesnili Kněze Fotise. Premiéru v roce 2000 režíroval Václav Věžník – Knězem Grigorisem byl Richard Novák, Manolia zpívali a hráli Miroslav Kopp nebo Leo Marian Vodička, Kněze Fotise Jan Hladík a Ladislav Mlejnek.

Bílý pán straší v Ostravě

2. listopad 2021 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Bílý pán straší v Ostravě

Svou třetí operu Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší zkomponoval skladatel Jaroslav Křička (1882–1969) na libreto Jana Löwenbacha-Budína podle povídky Oscara Wildea Strašidlo cantervillské (1887). Původní verze opery (1929) měla jedenáct obrazů a uvedlo ji brněnské Národní divadlo v režii Oty Zítka na scéně Františka Muziky a pod taktovkou Antonína Balatky. Po revizi Maxe Broda a skladatelových korekturách bylo o rok později obrazů pouze šest. V této podobě uvádí Bílého pána Národní divadlo moravskoslezské Ostrava (premiéra 28. října 2021).

Asmik Grigorian a Karita Mattila triumfovaly v hudebně uspokojivé, ale režijně problematické londýnské inscenaci

Inscenace Její pastorkyně v londýnské Royal Opera House Covent Garden (28. září–12. října, pod názvem Jenůfa, dnes obvykle používaném mimo Českou republiku) byla třetím dílem v současném cyklu Janáčkových oper na této scéně, jemuž předcházely Z mrtvého domu (2018) a Káťa Kabanová (2019; inscenace získala prestižní cenu Olivier Award). Letošní inscenace Jenůfy (v takzvané brněnské verzi z roku 1908) byla také první nová inscenace této opery v ROH po dvaceti letech: na podzim 2001 zde vystoupila v hlavních rolích, v neuspokojivé režii Oliviera Tambosiho, čtveřice skvělých zpěváků: Anja Silja (Kostelnička), Karita Mattila (Jenůfa), Jerry Hadley (Števa) a Jorma Silvesti (Laca).

Politický Peter Grimes v Brně

14. říjen 2021 Napsal(a)
Zveřejněno v Svět opery
Politický Peter Grimes v Brně

Peter Grimes patří ve světě mezi nejhranější opery Benjamina Brittena, u nás však se repertoárovou operou dosud nestal. Ta bilance je opravdu chudá: poprvé byl na českém jevišti uveden v Brně, a to již v roce 1947, tedy dva roky po své londýnské premiéře (7. června 1945 v Sadler’s Wells Opera). Tento soubor (v roce 1974 přejmenovaný na English National Opera) pak pod taktovkou Charlese Mackerrase provedl toto Brittenovo stěžejní dílo v rámci Pražského jara v roce 1965. V roce 1979 následovala inscenace pražského Národního divadla (r. Ladislav Štros, d. Josef Kuchinka) a to bylo, pokud jde o pražskou scénu, až dosud vše.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.