Je fascinující sledovat, jak hlubokou stopu zanechal houslista a pedagog Otakar Ševčík v zahraničí. Když jsem před šesti lety spolu s přáteli inicioval založení Ševčíkova institutu, jedním z vytyčených cílů bylo postupné mapování Ševčíkova bohatého života. Díky stipendiu Fulbright-Masaryk mi bylo umožněno na půl roku se přestěhovat s rodinou do USA a ponořit se do studia tří cest, které Ševčík za oceán podnikl.

V červnu se na česká pódia vrátí v rámci cyklu Musica non grata po mnoha letech monumentální kantáta Arnolda Schönberga Písně z Gurre, dílo tak obrovského obsazení, že příležitost slyšet ho živě se běžnému smrtelníkovi dostane mnohdy jednou za život. Následující řádky nabízí nejen vhled do pohnuté historie této skladby, ale osvětlí i důvod Schönbergových intenzivní vazeb na českou metropoli.

Hudební svět si připomněl 310. výročí úmrtí jednoho z nejuznávanějších skladatelů italského vrcholného baroka 17. století.

Jan Kubelík (1880–1940) zůstává v povědomí hudební veřejnosti především světovým houslistou.

Čas zahlazuje to, co bychom rádi zapomněli, ale také to, co bychom zapomenout neměli. Čím víc nacházím materiály, které se týkají mého táty, tím víc zjišťuji, jak košatá osobnost to byla a jak málo jsem ho vlastně znal. A také, jak krutě si s ním osud zahrál, vždyť jeho životní dráha je docela věrným odrazem proměn české společnosti 20. století.

Podnětem ke psaní těchto řádek o mém praprastrýci je jeho kulaté výročí narození. To je bezesporu silnou výzvou k připomenutí jednoho pražského „zapomenutého hudebníka“, jak o něm napsal už v jeho nekrologu Jan Branberger (časopis Čas 27. 12. 1908). Slovo „zapomenutý“, jak si uvědomuji, se bude asi opakovat, protože jeho život se často vázal na osoby, na které se dnes už málo pamatuje, jako bylo několik jeho kolegů hudebníků, nebo excísař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý, se kterým se Smita pravidelně stýkal přes tři roky. Expresivní je i událost, bez níž by Václav Smita ani jeho četní sourozenci (a tudíž i my, jejich potomci) nebyli na světě.

Zazní-li jméno Karlheinz Stockhausen, dochází mezi konzervativními členy hudebního publika zpravidla buď ke vzedmutí negativních a odmítavých vášní, nebo jen k suše odměřenému vyjádření intelektuálně motivovaného uznání. Lidé buď otáčí oči v sloup, jejich mysl se přeplní představami o cílené nesrozumitelnosti moderny a povrchnosti novátorských výstřelků, anebo jen smířlivě pokyvují hlavou a německého avantgardistu přecházejí jako nutný, avšak již dávno odbytý úsek hudební historie. Je to ale se Stockhausenem tak jednoduché? Opravdu se lze spokojit s jeho obrazem jakožto vzorem hudební nesrozumitelnosti? A jak vůbec posluchačsky přistoupit ke Stockhausenovým kompozicím?

Postřeh, že na hudební skladatele se po jejich smrti – obvykle na jednu až dvě dekády – nevyhnutelně pozapomene, může znít jako otřepaná pravda. V případě Jana Nováka (1921–1984) to však bylo ještě výraznější, protože posledních 15 let svého života prožil v cizině.

Pořádání dvorských slavností ve formě organizované dvorské zábavy dosáhlo svého vrcholu, co do pompéznosti i finanční nákladnosti, nepochybně za vlády barokních panovníků Leopolda I. a Ludvíka XIV. Z pohledu současníků představoval dvůr francouzského krále Ludvíka XIV. vzor hodný následování. Svou okázalostí však nezůstával pozadu ani vídeňský dvůr Leopolda I., který neváhal na pořádání okázalých slavností a performancí vynaložit nemalé prostředky.

Vysokou hodnotu díla německého muzikologa, estetika, filosofa a sociologa Theodora W. Adorna (1903–1969) a vliv, jakou měla jeho celoživotní práce na rozvoj hudební či obecně umělecké teorie, lze jen stěží přecenit. Za svou dlouhou kariéru politického filosofa a neúnavného propagátora moderního umění sepsal Adorno nepřeberné množství studií, článků a knih, jež lze bez většího zaváhání zařadit do zlatého fondu světového myšlení. Pomineme-li rozsáhlou sumu spisů politicko-filosofických, je důležité říci, že zvláště pro muzikology a hudební estetiky je Adornovo dílo, přes svou dobovou poplatnost a mnohdy i jistou schematičnost, studnicí pro poznávání a seznamování se s filosofií moderní hudby. Právě tato houževnatá obhajoba filosofických kořenů moderny, jdoucí tváří v tvář neochotě posluchačova ucha přijmout nové kompoziční techniky, činí z Adorna neopomenutelnou osobnost hudebního světa.