V jednom z předchozích dílů cyklu o hudební kultuře za Rudolfa II. byl věnován prostor nototiskařskému řemeslu.  Podívejme se na nejvýraznější osobnost tohoto oboru v rudolfinské Praze, Jiřího Nigrina z Nigropontu neboli Jiřího Černého z Černého Mostu. Tiskaře, který ovládl umění notosazby a který stojí na počátku tisku polyfonie u nás.

Město Hämeenlinna, ležící asi sto kilometrů severně od Helsinek, bylo v polovině devatenáctého století malé, uspěchané městečko s dřevěnými domy, známým středověkým hradem a ruskou posádkou. V něm jako městský a vojenský lékař působil Christian Gustaf Sibelius. Byl známý svým hýřivým životem a rodinu téměř přivedl na mizinu. Tuto náklonnost k radovánkám a životu nad poměry po něm zdědil i jeho syn, pozdější skladatel Jean Sibelius.

Strauß nebo Strauss? Po dlouhých debatách, zkoumání podpisů (každý člen rodiny se podepisoval jinak), matričních záznamů, dobových programů, plakátů, konzultací s odborníky na dějiny písma a ortografie, zvyklostí v přepisech kurentu do latinky ap., dospěli dědicové rodu k rozhodnutí a zároveň prosbě: Přejí si psát Johann Strauss, tudíž se toho přidržme.

Zatímco na vrcholu měšťanské éry chtěly moudré hlavy vypěstovat v lidech smysl pro „dlouhou přítomnost“ (longue durée), aby s nimi pokaždé necloumal jejich pouhý „teděk“ (řečeno slovem Voskovce a Wericha), média naší doby si vytvořila nový úzus: prostor, vyhrazovaný kulturní tématice, je vyplňován obrázky a propagačně obdivnými chvalozpěvy o současných interpretech, zatímco samotní tvůrci

20. března 2015 si připomeneme sté výročí narození Svjatoslava Richtera, jednoho z nejslavnějších pianistů všech dob. Jeho umění fascinuje dnešní posluchače neméně, než fascinovalo Richterovy současníky, a jeho pohnuté životní osudy by mohly být námětem pro román. Richter se narodil 20. 3. 1915 na Ukrajině nedaleko Žitomiru v rusko-německé rodině. Jeho otec byl profesionální hudebník. Občanská válka oddělila roku 1918 rodiče od syna, a malého Sjvatoslava vychovávala

Velká Bachova Mše h moll vždycky zůstane pro Václava Lukse skladbou všech skladeb. To ale není jediným důvodem, proč právě jejím uvedením hodlá kapelník zanedlouho oslavit kulaté výročí existence svých ansámblů. K ustavení Collegia 1704 v jeho dnešní podobě totiž před deseti lety napomohl cyklus koncertů, v němž soubor v průběhu jednoho roku uvedl čtyři velké Bachovy vokálně-instrumentální skladby. Úspěšný projekt „Bach – Praha – 2005“ byl významný nejen pro hudebníky, ale i pro pražské publikum. Vedle obou Pašijí

Na samém počátku letošního roku oslavíme důležité jubileum: stoleté výročí naro­zení významné představitelky české hudební moderny – Vítězslavy Kaprálové (24. 1. 1915 – 16. 6. 1940). Dnes, z odstupu třičtvrtě století, již není sporu o tom, že Kaprálová byla jednou z nejslibnějších osobností skladatelské generace vyrůstající v období první republiky, jak to už v roce 1936 konstatoval přední hudební vědec Vladimír Helfert, když ji vyzdvihl ve své studii o české hudební tvořivosti Česká hudební moderna. Kaprálová ovšem nezůstala pouze

Cyklus pořadů věnovaných liturgickému roku v hudbě různých epoch a stylů vysílá stanice Vltava od roku 1992. Z větší části se tvůrci jednotlivých ročníků spolehli na existující nahrávky, které doprovodili více či méně odborným komentářem. Asi největší odezvu u posluchačů nalezl seriál věnovaný duchovním kantátám a další chrámové hudbě Johanna Sebastiana Bacha. Že mohla Bachova duchovní hudba vyplnit několik ročníků liturgického roku, je dáno samozřejmě tím, že existuje kompletně ve stále nových nahrávkách a stále znovu se o ní píše. Když začal David Eben připravoval Liturgický rok v gregoriánském chorálu, těžko se mohl na něco podobného spolehnout.

Hned na úvodním koncertě k Roku české hudby 2014 - 1. ledna v Rudolfinu, byla do programu zařazena jedna z nejznámějších skladeb letošního jubilanta, Oskara Nedbala (1874 – 1930). Hrál se Valse triste, a jeho tóny jako by připomněly noblesu a zároveň i tragiku skladatelova života. V průběhu roku, kdy bylo připomenuto tolik „čtyřkových“ výročí, Nedbalova hudba ale mnoho slyšet nebyla. Jeden z nejtalentovanějších a nejvýznamnějších absolventů kompoziční třídy Antonína Dvořáka si však právem zaslouží být