Zatímco na vrcholu měšťanské éry chtěly moudré hlavy vypěstovat v lidech smysl pro „dlouhou přítomnost“ (longue durée), aby s nimi pokaždé necloumal jejich pouhý „teděk“ (řečeno slovem Voskovce a Wericha), média naší doby si vytvořila nový úzus: prostor, vyhrazovaný kulturní tématice, je vyplňován obrázky a propagačně obdivnými chvalozpěvy o současných interpretech, zatímco samotní tvůrci

20. března 2015 si připomeneme sté výročí narození Svjatoslava Richtera, jednoho z nejslavnějších pianistů všech dob. Jeho umění fascinuje dnešní posluchače neméně, než fascinovalo Richterovy současníky, a jeho pohnuté životní osudy by mohly být námětem pro román. Richter se narodil 20. 3. 1915 na Ukrajině nedaleko Žitomiru v rusko-německé rodině. Jeho otec byl profesionální hudebník. Občanská válka oddělila roku 1918 rodiče od syna, a malého Sjvatoslava vychovávala

Velká Bachova Mše h moll vždycky zůstane pro Václava Lukse skladbou všech skladeb. To ale není jediným důvodem, proč právě jejím uvedením hodlá kapelník zanedlouho oslavit kulaté výročí existence svých ansámblů. K ustavení Collegia 1704 v jeho dnešní podobě totiž před deseti lety napomohl cyklus koncertů, v němž soubor v průběhu jednoho roku uvedl čtyři velké Bachovy vokálně-instrumentální skladby. Úspěšný projekt „Bach – Praha – 2005“ byl významný nejen pro hudebníky, ale i pro pražské publikum. Vedle obou Pašijí

Na samém počátku letošního roku oslavíme důležité jubileum: stoleté výročí naro­zení významné představitelky české hudební moderny – Vítězslavy Kaprálové (24. 1. 1915 – 16. 6. 1940). Dnes, z odstupu třičtvrtě století, již není sporu o tom, že Kaprálová byla jednou z nejslibnějších osobností skladatelské generace vyrůstající v období první republiky, jak to už v roce 1936 konstatoval přední hudební vědec Vladimír Helfert, když ji vyzdvihl ve své studii o české hudební tvořivosti Česká hudební moderna. Kaprálová ovšem nezůstala pouze

Cyklus pořadů věnovaných liturgickému roku v hudbě různých epoch a stylů vysílá stanice Vltava od roku 1992. Z větší části se tvůrci jednotlivých ročníků spolehli na existující nahrávky, které doprovodili více či méně odborným komentářem. Asi největší odezvu u posluchačů nalezl seriál věnovaný duchovním kantátám a další chrámové hudbě Johanna Sebastiana Bacha. Že mohla Bachova duchovní hudba vyplnit několik ročníků liturgického roku, je dáno samozřejmě tím, že existuje kompletně ve stále nových nahrávkách a stále znovu se o ní píše. Když začal David Eben připravoval Liturgický rok v gregoriánském chorálu, těžko se mohl na něco podobného spolehnout.

Hned na úvodním koncertě k Roku české hudby 2014 - 1. ledna v Rudolfinu, byla do programu zařazena jedna z nejznámějších skladeb letošního jubilanta, Oskara Nedbala (1874 – 1930). Hrál se Valse triste, a jeho tóny jako by připomněly noblesu a zároveň i tragiku skladatelova života. V průběhu roku, kdy bylo připomenuto tolik „čtyřkových“ výročí, Nedbalova hudba ale mnoho slyšet nebyla. Jeden z nejtalentovanějších a nejvýznamnějších absolventů kompoziční třídy Antonína Dvořáka si však právem zaslouží být

Pred 70 rokmi, 17. 10. 1944, dorazil na rampu koncentračného táboru Osvienčim transport z mesta Terezín. Všetci čo vystúpili, boli vzápätí podrobený selekcii. Viac než 90% všetkých transportovaných bolo ešte ten istý deň, nedlho po selekcii, poslaných do plynu. Medzi nimi i skladateľ Pavel Haas. Medzi tými čo prežili bol dirigent Karel Ančerl, ktorý uviedol 13. 09. 1944, necelý mesiac pred transportom a smrťou komponistu v Terezíne Haasovu skladbu, Štúdia pre sláčikový orchester. To bola neoficiálna premiéra...

Hudba je reprezentativní součástí české kulturní identity. Jména Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Josef Suk, Jan Dismas Zelenka a další, jsou spolehlivými markanty, které lidé rozpoznávají ve světě jako „české“. Tenhle slogan o dvou větách ze záhlaví velkorysého projektu Roku české hudby 2014 je stejně tak sebevědomě nadnesený, jako v jistém smyslu povážlivě prázdný. S jeho první větou jsem ještě ochoten se iden­tifikovat, ale co s tou druhou? O čem je vlastně řeč: o jménech...

Jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů dějin hudby, který fascinuje milovníky opery i dnes, je rozkvět kultu kastrátů v 17. a 18. století. Obdiv k vysokým mužským hlasům zažívá v poslední době svoji renesanci ve stále rostoucí oblibě kontratenorů, kteří dnes nahrazují kastráty především v mužských rolích operních produkcí a nahrávek. Do jaké míry je však hlas dnešního kontratenoristy blízký hlasu kastráta? Jaké je historické pozadí vzniku kultu kastrátů, který se stal symbolem světa barokní opery? K jakým fyziologickým změnám docházelo u kastrátů...