Vilém Tauský, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Kdo z hudbymilovné české veřejnosti by neznal jejich jména a nevěděl o jejich dirigentské službě u britských orchestrů v Londýně a Liverpoolu? O britské dirigentské tradici a reprezentativních postavách ostrovních dirigentů 20. století toho víme již podstatně méně, snad jen z biografií Antonína Dvořáka, jistě i vinou politické situace ve druhé třetině minulého století. Náklonnost ostrovních dirigentů k hudební tradici středoevropských národů, včetně českého, si však pozornost zaslouží. Připomeňme si ji alespoň v životních osudech a díle tří z nejvýznamnějších anglických dirigentů 20. století – Thomase Beechama, Adriana Boulta a Johna Barbirolliho, tří velkých B britské dirigentské scény minulého věku.

Čtyřiadvacetiletá temperamentní Italka zčeřila poprvé klavírní vody na 14. ročníku prestižní Mezinárodní Van Cliburnovy soutěže, v níž coby dvacetiletý „žabec“ s přehledem dosáhla na stříbrnou medaili, získala cenu publika a během několika dnů vyvolala doslova Rano-mánii. V současné době má natočeny dva pozoruhodné snímky, za sebou bachovské turné, cenu Gramophone za rok 2017 v kategorii Mladý umělec, spolupráci s předními dirigenty a vystupování v top koncertních sálech. Píše se o její mimořádné zralosti, eleganci na pódiu i mimo něj, originalitě, dokonce bývá označována za geniální až zázračnou. Podíváme-li se na její dosavadní profesní život v celé šíři, nejsou tyto superlativy zas tak překvapivé. Ptáme-li se, co stálo za prudkým vzestupem této umělkyně, pak je to kromě nadání hojnost soutěžních zkušeností, inteligence a v neposlední řadě, přesněji řečeno v první řadě, tvrdá práce.

Jméno česko-maďarského dirigenta Ference Fricsaye (1914–1962) obvykle neza­znívá jedním dechem v sousedství těch nejvýznam­nějších dirigentských legend dvacátého století. Nemilosrdným osudem, jemuž jako workoholik kráčel bezhlavě vstříc, mu byl vyměřen krátký lidský a ještě kratší umělecký život na přelomu historických a politických epoch, v době přechodu od monaurální ke stereofonní éře. Kubelíkova vrstevníka, hvězdu nahrávací společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, po brzkém úmrtí z katalogu německé spo­lečnosti vytlačili pánové Böhm a Karajan. Přesto však zůstalo několik legendárních snímků, které katalog

Interpretace klasicistního hudebního díla je otázkou filosofického postoje. To je konstatování znějící jako ohraná fráze, kterou lze aplikovat obecně na provádění jakékoli umělecké hudby. Pro hudební klasicismus se však jedná o specifický požadavek, který tuto epochu činí přelomovou. Autor od druhé poloviny 18. století hledá řád na pouti k periodické formě, cizeluje harmonii do průzračnosti, až by se mohlo zdát, že klasicismus je svým odmítáním komplikovaných hudebních struktur vývojovým krokem zpět. Tato hudební epocha se však vydala jiným směrem a z hlediska dobové estetiky, která tehdy pozvolna zaujímala pozice samostatného

Během své neuvěřitelně dlouhé a plodné kariéry zůstal Yehudi Menuhin po celou dobu věrný jediné nahrávací společnosti. Od roku 1928, kdy se jeho jméno poprvé objevilo na etiketě šelakové desky, až do posledního projektu v lednu 1998, realizovaného na sklonku života, bylo jeho jméno spojeno s labelem His Master’s Voice, či alespoň s kontinuitou tohoto subjektu. Že se samotný název labelu měnil – nejprve jej spolkla EMI, od roku 2011 je součástí Warner Classics – podle toho, jak se měnil jeho právní status, to je jiný příběh. Tónu stradivárek Yehudiho Menuhina linoucímu se z proslulé trouby však mohl, obrazně řečeno,

Básníkův verš žil mnohem déle, než jeho autor doufal, žije dodnes a jistě bude žít i po nás. Letos si připomínáme čtyři sta let od úmrtí Williama Shakespeara bez ohledu na to, zda všechna dramata a básně, která spojujeme s jeho jménem, skutečně napsal herec narozený někdy v dubnu 1564 ve Stratfordu nad Avonou, nebo snad 17. hrabě z Oxfordu Edward de Vere, filozof Francis Bacon, Shakespearův

Josef Ferdinand Norbert Seger se narodil v Řepíně u Mělníka a byl pokřtěn 21. března 1716. Jeho rodiče byli poddaní majitele řepínského panství Jana Jiřího Walderode z Eckhausenu. Nevíme, zda nadaný chlapec byl poslán na studia prostřednictvím hraběte nebo osvíceného administrátora řepínské farnosti Jiřího Karase. Seger absolvoval jezuitské gymnázium v Praze a v roce 1729 vystoupil jako altista