Studie
V dnešní době je Antonio Salieri proslulý jako Mozartův soupeř a možná i vrah. Hra a film Amadeus oživily starou legendu. Jen málo lidí také zná Salieriho díla, která se začala v posledních letech znovu uvádět na operních podiích. Salieri byl jedním z nejvýznamnějších operních skladatelů své doby; úspěch několika z jeho více než čtyřiceti oper byl velkolepý. Ve Vídni, kde byli mezi jeho žáky Beethoven, Schubert a Liszt, byl nejvlivnější osobností hudebního světa a byl oslavován v celé Evropě – od Neapole po Kodaň a od Lisabonu po Moskvu.
Počátkem dubna roku 1944 se ve vyhlazovacím táboře Osvětim odehrála podivuhodná scéna. V tomto moderním pekle a místě smrti neuvěřitelného množství lidí se odehrál pohřeb, během kterého se i důstojníci SS se zármutkem poklonili zesnulé Židovce. Ta žena se jmenovala Alma Rosé, slavná houslová virtuoska, ale především člověk, kterému na konci války vděčily za svůj život desítky lidí.
Kolik žáků, tolik metod. Před 250 lety se narodil Antonín Rejcha
26. únor 2020 Napsal(a) Vlasta ReittererováŽivotní dráha Antonína Rejchy začíná jako poutavý příběh vzpurného chlapce, polovičního sirotka, který doma nenacházel porozumění pro svou touhu po vědění a proto z domova utekl. Vydal se k dědečkovi do Chuděnic u Klatov a odtud za strýcem Josefem Rejchou do Wallersteinu, kde začala jeho hudební dráha v knížecí kapele a pokračovala službou v kurfiřtské kapele v Bonnu, kde se dal zapsat na univerzitu. Následovaly další odchody a návraty (Vídeň, Hamburk, Lipsko – s jedinou krátkou zastávkou v Praze u matky –, a znovu Vídeň), až se propracoval k profesorskému místu na pařížské konzervatoři, k Řádu čestné legie a členství v Akademii krásných umění. K oněm odchodům se vztahuje epizoda, kterou Rejchovy životopisy neuvádějí, svědčí však o poměrech doby. V prosinci 1810 byl Rejcha – tehdy už žil dva roky v Paříži – uveden spolu s dalšími deseti osobami, které překročily lhůtu povolenou pro cestu do zahraničí, ve výzvě, „aby se během roku hlásily u c. k. dolnorakouské zemské vlády, jinak s nimi bude naloženo podle §27 vystěhovaleckého patentu“. Rejcha se nehlásil a v období politických zmatků napoleonské doby to ani nepotřeboval. V Paříži zůstal až do smrti a roku 1829 obdržel francouzské občanství.
Kdo je Stradellův Svatý Jan Křtitel? Ukáže se na příštím koncertě Collegia 1704
21. leden 2020 Napsal(a) Václav KapsaJestliže může být nynější koncertní sezóna Collegia 1704 ve zkratce a s jistou nadsázkou charakterizována jako oratorní, pak je pochopitelné, že dvě ze tří zařazených oratorií jsou spjaty s Římem, tedy kolébkou tohoto hudebního druhu. Na podzim jsme si připomněli slavné La Resurrezione Georga Friedricha Händela, nyní je na řadě neméně proslulý Alessandro Stradella (1639–1682) a jeho San Giovanni Battista (Svatý Jan Křtitel).
Gideon Klein: Nezapomeňte na mne
10. prosinec 2019 Napsal(a) Vlasta ReittererováProjekt „Gido se vrací domů“, realizovaný od července do konce letošního roku v Holešově, Přerově, Brně, Praze a Terezíně a v jehož rámci se ke čtenářům dostane český překlad nové monografie britského muzikologa Davida Fligga, je věnován památce zmarněných životů a všem, jejichž dílo zůstalo jako svědectví – a memento.
Digitální poslech není svatokrádež: Jak se dnes streamuje klasika?
19. listopad 2019 Napsal(a) Aleš TůmaIsland se čím dál víc stává oblíbenou turistickou destinací a v kurzu je i jeho současná kultura včetně hudební: Jóhann Jóhannsson, který proslul zejména filmovou hudbou, Anna Thorvaldsdóttir, mezinárodně renomovaná skladatelka, čerstvě Hildur Gudnadóttir, autorka zvukové stopy k seriálu Černobyl, nebo Víkingur Ólafsson, klavírista koncertující na prestižních pódiích; z populární hudby rockové kapely Sigur Rós či Múm, o dlouhodobé globální popularitě osobité popové ikony Björk ani nemluvě… To vše jsou jména, která hýbají současným hudebním světem a rezonují i u nás, přitom je to jen špička ledovce nesmírně bohatého hudebního dění. Zajímavý je ale i pohled do (nedávné) historie islandské hudby, ve které ční tvorba Jóna Leifse.
Považuji za vhodné uvést fejeton o fenoménu dotyku hudby obecnou úvahou o fenoménu dotyku, protože běžně užívaný význam slova dotyk, dotyk ruky někoho nebo něčeho je nesmírně omezený. Význam slova dotyk tuto představu neuvěřitelně přesahuje. Proto jsem rozšířil význam dotyku na fenomén dotyku, to jest z filosofického pohledu na pojem zahrnující veškeré smyslové vnímání a jeho prostřednictvím získávané skutečnosti a zkušenosti. Dotyk je všemi smysly – zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí – vnímaný pocit přenesený do vědomí. To znamená, že veškeré vztahy člověka jsou utvářeny smyslovými dotyky. Nepřetržitě se svými smysly někoho nebo něčeho dotýkáme, aniž bychom si to většinou uvědomovali, nebo jsme někým nebo něčím dotýkáni. Vyřazením kteréhokoliv z těchto dotyků se stává život více nebo méně hodnotný.
Alfred Schnittke je jedním z nejvýraznějších a nejnaléhavějších „hlasů své epochy“. V tom bývá oprávněně pokládán za přímého pokračovatele Dmitrije Šostakoviče. Však se také oba tvůrci již za života dočkali až nebývalé slávy (vykoupené ovšem strastmi) a v jistých obdobích svými premiérami vyvolávali podobnou atmosféru elektrizujícího očekávání a magického podtextu. U nás zní Šostakovič z koncertních pódií celkem pravidelně, Schnittke méně, ale zdá se, že se to v poslední době zlepšuje – nachází si stále širší publikum i okruh interpretů (včetně orchestrů), což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti dramaturga i posluchače.