Studie
Kdo je Stradellův Svatý Jan Křtitel? Ukáže se na příštím koncertě Collegia 1704
21. leden 2020 Napsal(a) Václav KapsaJestliže může být nynější koncertní sezóna Collegia 1704 ve zkratce a s jistou nadsázkou charakterizována jako oratorní, pak je pochopitelné, že dvě ze tří zařazených oratorií jsou spjaty s Římem, tedy kolébkou tohoto hudebního druhu. Na podzim jsme si připomněli slavné La Resurrezione Georga Friedricha Händela, nyní je na řadě neméně proslulý Alessandro Stradella (1639–1682) a jeho San Giovanni Battista (Svatý Jan Křtitel).
Gideon Klein: Nezapomeňte na mne
10. prosinec 2019 Napsal(a) Vlasta ReittererováProjekt „Gido se vrací domů“, realizovaný od července do konce letošního roku v Holešově, Přerově, Brně, Praze a Terezíně a v jehož rámci se ke čtenářům dostane český překlad nové monografie britského muzikologa Davida Fligga, je věnován památce zmarněných životů a všem, jejichž dílo zůstalo jako svědectví – a memento.
Digitální poslech není svatokrádež: Jak se dnes streamuje klasika?
19. listopad 2019 Napsal(a) Aleš TůmaIsland se čím dál víc stává oblíbenou turistickou destinací a v kurzu je i jeho současná kultura včetně hudební: Jóhann Jóhannsson, který proslul zejména filmovou hudbou, Anna Thorvaldsdóttir, mezinárodně renomovaná skladatelka, čerstvě Hildur Gudnadóttir, autorka zvukové stopy k seriálu Černobyl, nebo Víkingur Ólafsson, klavírista koncertující na prestižních pódiích; z populární hudby rockové kapely Sigur Rós či Múm, o dlouhodobé globální popularitě osobité popové ikony Björk ani nemluvě… To vše jsou jména, která hýbají současným hudebním světem a rezonují i u nás, přitom je to jen špička ledovce nesmírně bohatého hudebního dění. Zajímavý je ale i pohled do (nedávné) historie islandské hudby, ve které ční tvorba Jóna Leifse.
Považuji za vhodné uvést fejeton o fenoménu dotyku hudby obecnou úvahou o fenoménu dotyku, protože běžně užívaný význam slova dotyk, dotyk ruky někoho nebo něčeho je nesmírně omezený. Význam slova dotyk tuto představu neuvěřitelně přesahuje. Proto jsem rozšířil význam dotyku na fenomén dotyku, to jest z filosofického pohledu na pojem zahrnující veškeré smyslové vnímání a jeho prostřednictvím získávané skutečnosti a zkušenosti. Dotyk je všemi smysly – zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí – vnímaný pocit přenesený do vědomí. To znamená, že veškeré vztahy člověka jsou utvářeny smyslovými dotyky. Nepřetržitě se svými smysly někoho nebo něčeho dotýkáme, aniž bychom si to většinou uvědomovali, nebo jsme někým nebo něčím dotýkáni. Vyřazením kteréhokoliv z těchto dotyků se stává život více nebo méně hodnotný.
Alfred Schnittke je jedním z nejvýraznějších a nejnaléhavějších „hlasů své epochy“. V tom bývá oprávněně pokládán za přímého pokračovatele Dmitrije Šostakoviče. Však se také oba tvůrci již za života dočkali až nebývalé slávy (vykoupené ovšem strastmi) a v jistých obdobích svými premiérami vyvolávali podobnou atmosféru elektrizujícího očekávání a magického podtextu. U nás zní Šostakovič z koncertních pódií celkem pravidelně, Schnittke méně, ale zdá se, že se to v poslední době zlepšuje – nachází si stále širší publikum i okruh interpretů (včetně orchestrů), což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti dramaturga i posluchače.
Barbirolli – Beecham – Boult. Tři velká B britské dirigentské scény 20. století
1. únor 2018 Napsal(a) Martin JemelkaVilém Tauský, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Kdo z hudbymilovné české veřejnosti by neznal jejich jména a nevěděl o jejich dirigentské službě u britských orchestrů v Londýně a Liverpoolu? O britské dirigentské tradici a reprezentativních postavách ostrovních dirigentů 20. století toho víme již podstatně méně, snad jen z biografií Antonína Dvořáka, jistě i vinou politické situace ve druhé třetině minulého století. Náklonnost ostrovních dirigentů k hudební tradici středoevropských národů, včetně českého, si však pozornost zaslouží. Připomeňme si ji alespoň v životních osudech a díle tří z nejvýznamnějších anglických dirigentů 20. století – Thomase Beechama, Adriana Boulta a Johna Barbirolliho, tří velkých B britské dirigentské scény minulého věku.
Beatrice Rana miluje Bacha, vesmír a dobrodružství
10. leden 2018 Napsal(a) Dina ŠnejdarováČtyřiadvacetiletá temperamentní Italka zčeřila poprvé klavírní vody na 14. ročníku prestižní Mezinárodní Van Cliburnovy soutěže, v níž coby dvacetiletý „žabec“ s přehledem dosáhla na stříbrnou medaili, získala cenu publika a během několika dnů vyvolala doslova Rano-mánii. V současné době má natočeny dva pozoruhodné snímky, za sebou bachovské turné, cenu Gramophone za rok 2017 v kategorii Mladý umělec, spolupráci s předními dirigenty a vystupování v top koncertních sálech. Píše se o její mimořádné zralosti, eleganci na pódiu i mimo něj, originalitě, dokonce bývá označována za geniální až zázračnou. Podíváme-li se na její dosavadní profesní život v celé šíři, nejsou tyto superlativy zas tak překvapivé. Ptáme-li se, co stálo za prudkým vzestupem této umělkyně, pak je to kromě nadání hojnost soutěžních zkušeností, inteligence a v neposlední řadě, přesněji řečeno v první řadě, tvrdá práce.
Jméno česko-maďarského dirigenta Ference Fricsaye (1914–1962) obvykle nezaznívá jedním dechem v sousedství těch nejvýznamnějších dirigentských legend dvacátého století. Nemilosrdným osudem, jemuž jako workoholik kráčel bezhlavě vstříc, mu byl vyměřen krátký lidský a ještě kratší umělecký život na přelomu historických a politických epoch, v době přechodu od monaurální ke stereofonní éře. Kubelíkova vrstevníka, hvězdu nahrávací společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, po brzkém úmrtí z katalogu německé společnosti vytlačili pánové Böhm a Karajan. Přesto však zůstalo několik legendárních snímků, které katalog