Jestliže může být nynější koncertní sezóna Collegia 1704 ve zkratce a s jistou nadsázkou charakterizována jako oratorní, pak je pochopitelné, že dvě ze tří zařazených oratorií jsou spjaty s Římem, tedy kolébkou tohoto hudebního druhu. Na podzim jsme si připomněli slavné La Resurrezione Georga Friedricha Händela, nyní je na řadě neméně proslulý Alessandro Stradella (1639–1682) a jeho San Giovanni Battista (Svatý Jan Křtitel).

Projekt „Gido se vrací domů“, realizovaný od července do konce letošního roku v Holešově, Přerově, Brně, Praze a Terezíně a v jehož rámci se ke čtenářům dostane český překlad nové monografie britského muzikologa Davida Fligga, je věnován památce zmarněných životů a všem, jejichž dílo zůstalo jako svědectví – a memento.

Island se čím dál víc stává oblíbenou turistickou destinací a v kurzu je i jeho současná kultura včetně hudební: Jóhann Jóhannsson, který proslul zejména filmovou hudbou, Anna Thorvaldsdóttir, mezinárodně renomovaná skladatelka, čerstvě Hildur Gudnadóttir, autorka zvukové stopy k seriálu Černobyl, nebo Víkingur Ólafsson, klavírista koncertující na prestižních pódiích; z populární hudby rockové kapely Sigur Rós či Múm, o dlouhodobé globální popularitě osobité popové ikony Björk ani nemluvě… To vše jsou jména, která hýbají současným hudebním světem a rezonují i u nás, přitom je to jen špička ledovce nesmírně bohatého hudebního dění. Zajímavý je ale i pohled do (nedávné) historie islandské hudby, ve které ční tvorba Jóna Leifse.

Nahrávky plné pozoruhodných průsečíků. Snad tak bychom mohli označit snímky, jejichž síla nespočívá jen v uměleckém posvěcení, ale je umocněna příběhy interpretů a zvláštní naléhavostí doby, ve které vznikly. České 20. století není na takové nahrávky vůbec chudé.

Vilém Tauský, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Kdo z hudbymilovné české veřejnosti by neznal jejich jména a nevěděl o jejich dirigentské službě u britských orchestrů v Londýně a Liverpoolu? O britské dirigentské tradici a reprezentativních postavách ostrovních dirigentů 20. století toho víme již podstatně méně, snad jen z biografií Antonína Dvořáka, jistě i vinou politické situace ve druhé třetině minulého století. Náklonnost ostrovních dirigentů k hudební tradici středoevropských národů, včetně českého, si však pozornost zaslouží. Připomeňme si ji alespoň v životních osudech a díle tří z nejvýznamnějších anglických dirigentů 20. století – Thomase Beechama, Adriana Boulta a Johna Barbirolliho, tří velkých B britské dirigentské scény minulého věku.

Čtyřiadvacetiletá temperamentní Italka zčeřila poprvé klavírní vody na 14. ročníku prestižní Mezinárodní Van Cliburnovy soutěže, v níž coby dvacetiletý „žabec“ s přehledem dosáhla na stříbrnou medaili, získala cenu publika a během několika dnů vyvolala doslova Rano-mánii. V současné době má natočeny dva pozoruhodné snímky, za sebou bachovské turné, cenu Gramophone za rok 2017 v kategorii Mladý umělec, spolupráci s předními dirigenty a vystupování v top koncertních sálech. Píše se o její mimořádné zralosti, eleganci na pódiu i mimo něj, originalitě, dokonce bývá označována za geniální až zázračnou. Podíváme-li se na její dosavadní profesní život v celé šíři, nejsou tyto superlativy zas tak překvapivé. Ptáme-li se, co stálo za prudkým vzestupem této umělkyně, pak je to kromě nadání hojnost soutěžních zkušeností, inteligence a v neposlední řadě, přesněji řečeno v první řadě, tvrdá práce.

Jméno česko-maďarského dirigenta Ference Fricsaye (1914–1962) obvykle neza­znívá jedním dechem v sousedství těch nejvýznam­nějších dirigentských legend dvacátého století. Nemilosrdným osudem, jemuž jako workoholik kráčel bezhlavě vstříc, mu byl vyměřen krátký lidský a ještě kratší umělecký život na přelomu historických a politických epoch, v době přechodu od monaurální ke stereofonní éře. Kubelíkova vrstevníka, hvězdu nahrávací společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, po brzkém úmrtí z katalogu německé spo­lečnosti vytlačili pánové Böhm a Karajan. Přesto však zůstalo několik legendárních snímků, které katalog