Studie

Hudba z konfliktu Dobra a Zla zrozená

Alfred Schnittke je jedním z nejvýraznějších a nejnaléhavějších „hlasů své epochy“. V tom bývá oprávněně pokládán za přímého pokračovatele Dmitrije Šostakoviče. Však se také oba tvůrci již za života dočkali až nebývalé slávy (vykoupené ovšem strastmi) a v jistých obdobích svými premiérami vyvolávali podobnou atmosféru elektrizujícího očekávání a magického podtextu. U nás zní Šostakovič z koncertních pódií celkem pravidelně, Schnittke méně, ale zdá se, že se to v poslední době zlepšuje – nachází si stále širší publikum i okruh interpretů (včetně orchestrů), což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti dramaturga i posluchače.

Uprchlíci vysílají pro Čechy

17. duben 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Studie
Uprchlíci vysílají pro Čechy

Nahrávky plné pozoruhodných průsečíků. Snad tak bychom mohli označit snímky, jejichž síla nespočívá jen v uměleckém posvěcení, ale je umocněna příběhy interpretů a zvláštní naléhavostí doby, ve které vznikly. České 20. století není na takové nahrávky vůbec chudé.

Barbirolli – Beecham – Boult. Tři velká B britské dirigentské scény 20. století

Vilém Tauský, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Kdo z hudbymilovné české veřejnosti by neznal jejich jména a nevěděl o jejich dirigentské službě u britských orchestrů v Londýně a Liverpoolu? O britské dirigentské tradici a reprezentativních postavách ostrovních dirigentů 20. století toho víme již podstatně méně, snad jen z biografií Antonína Dvořáka, jistě i vinou politické situace ve druhé třetině minulého století. Náklonnost ostrovních dirigentů k hudební tradici středoevropských národů, včetně českého, si však pozornost zaslouží. Připomeňme si ji alespoň v životních osudech a díle tří z nejvýznamnějších anglických dirigentů 20. století – Thomase Beechama, Adriana Boulta a Johna Barbirolliho, tří velkých B britské dirigentské scény minulého věku.

Beatrice Rana miluje Bacha, vesmír a dobrodružství

Čtyřiadvacetiletá temperamentní Italka zčeřila poprvé klavírní vody na 14. ročníku prestižní Mezinárodní Van Cliburnovy soutěže, v níž coby dvacetiletý „žabec“ s přehledem dosáhla na stříbrnou medaili, získala cenu publika a během několika dnů vyvolala doslova Rano-mánii. V současné době má natočeny dva pozoruhodné snímky, za sebou bachovské turné, cenu Gramophone za rok 2017 v kategorii Mladý umělec, spolupráci s předními dirigenty a vystupování v top koncertních sálech. Píše se o její mimořádné zralosti, eleganci na pódiu i mimo něj, originalitě, dokonce bývá označována za geniální až zázračnou. Podíváme-li se na její dosavadní profesní život v celé šíři, nejsou tyto superlativy zas tak překvapivé. Ptáme-li se, co stálo za prudkým vzestupem této umělkyně, pak je to kromě nadání hojnost soutěžních zkušeností, inteligence a v neposlední řadě, přesněji řečeno v první řadě, tvrdá práce.

Příliš krátký život Ference Fricsaye

3. březen 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Studie
Příliš krátký život Ference Fricsaye

Jméno česko-maďarského dirigenta Ference Fricsaye (1914–1962) obvykle neza­znívá jedním dechem v sousedství těch nejvýznam­nějších dirigentských legend dvacátého století. Nemilosrdným osudem, jemuž jako workoholik kráčel bezhlavě vstříc, mu byl vyměřen krátký lidský a ještě kratší umělecký život na přelomu historických a politických epoch, v době přechodu od monaurální ke stereofonní éře. Kubelíkova vrstevníka, hvězdu nahrávací společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, po brzkém úmrtí z katalogu německé spo­lečnosti vytlačili pánové Böhm a Karajan. Přesto však zůstalo několik legendárních snímků, které katalog

Korunovační kantáta Leopolda Koželuha po 225 letech (ve světle doby a interpretace)

Interpretace klasicistního hudebního díla je otázkou filosofického postoje. To je konstatování znějící jako ohraná fráze, kterou lze aplikovat obecně na provádění jakékoli umělecké hudby. Pro hudební klasicismus se však jedná o specifický požadavek, který tuto epochu činí přelomovou. Autor od druhé poloviny 18. století hledá řád na pouti k periodické formě, cizeluje harmonii do průzračnosti, až by se mohlo zdát, že klasicismus je svým odmítáním komplikovaných hudebních struktur vývojovým krokem zpět. Tato hudební epocha se však vydala jiným směrem a z hlediska dobové estetiky, která tehdy pozvolna zaujímala pozice samostatného

András Schiff. Pianista – myslitel

9. listopad 2016 Napsal(a)
Zveřejněno v Studie
András Schiff. Pianista – myslitel

Sir András Schiff je trochu jako Hercule Poirot: muž bystrého úsudku, nadprůměrné koncentrace, vysokých nároků na sebe i své okolí, s jemným citem pro psychologii „podezřelých“, v tomto případě skladatelů. Dokáže najít souvislosti tam, kde je „obyčejní smrtelníci“ nevidí, vstřebat do sebe značné množství podnětů a ty pak s obdivuhodnou, skoro až protivnou důsledností přetavit do podoby, nad níž se posluchačům tají dech. Má rád střídmost, kultivovanost a ticho, zároveň nepostrádá smysl pro humor, okořeněný nepatrnými zrnky jízlivosti. Je označován za největšího maďarského hudebníka od dob Bély Bartóka a Zoltána Kodályho,

Vřelý pozdrav z Menuhinova století

30. srpen 2016 Napsal(a)
Zveřejněno v Studie
Vřelý pozdrav z Menuhinova století

Během své neuvěřitelně dlouhé a plodné kariéry zůstal Yehudi Menuhin po celou dobu věrný jediné nahrávací společnosti. Od roku 1928, kdy se jeho jméno poprvé objevilo na etiketě šelakové desky, až do posledního projektu v lednu 1998, realizovaného na sklonku života, bylo jeho jméno spojeno s labelem His Master’s Voice, či alespoň s kontinuitou tohoto subjektu. Že se samotný název labelu měnil – nejprve jej spolkla EMI, od roku 2011 je součástí Warner Classics – podle toho, jak se měnil jeho právní status, to je jiný příběh. Tónu stradivárek Yehudiho Menuhina linoucímu se z proslulé trouby však mohl, obrazně řečeno,

Rautavaara reflektoval anjelov, vtáčí cvrkot i Rasputina

„Nikdy sa nepokúšajte nútiť svoju hudbu, pretože hudba dokáže byť veľmi múdra a má svoju vlastnú vôľu. Vie kam má plynúť. Musíte ju počúvať a skúmať materiál, ktorý ste si zvolili. Začnite najprv s tým a potom si materiál sám bude diktovať, kam chce ísť. Netlačte seba, ale snažte sa zistiť, čím sa chce vaša hudba stať."

„Než oči oslepnou či klesne hlava, má žít můj verš...“

Básníkův verš žil mnohem déle, než jeho autor doufal, žije dodnes a jistě bude žít i po nás. Letos si připomínáme čtyři sta let od úmrtí Williama Shakespeara bez ohledu na to, zda všechna dramata a básně, která spojujeme s jeho jménem, skutečně napsal herec narozený někdy v dubnu 1564 ve Stratfordu nad Avonou, nebo snad 17. hrabě z Oxfordu Edward de Vere, filozof Francis Bacon, Shakespearův

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.