Studie

Digitální poslech není svatokrádež: Jak se dnes streamuje klasika?

Některou z aplikací pro on-line poslech neboli streamování hudby má dnes v telefonu snad každý druhý teenager. Mají tyto služby co nabídnout i milovníkům klasické hudby? Rozhodně ano.

Hudba z Eddy, ság a vulkánů zrozená

Island se čím dál víc stává oblíbenou turistickou destinací a v kurzu je i jeho současná kultura včetně hudební: Jóhann Jóhannsson, který proslul zejména filmovou hudbou, Anna Thorvaldsdóttir, mezinárodně renomovaná skladatelka, čerstvě Hildur Gudnadóttir, autorka zvukové stopy k seriálu Černobyl, nebo Víkingur Ólafsson, klavírista koncertující na prestižních pódiích; z populární hudby rockové kapely Sigur Rós či Múm, o dlouhodobé globální popularitě osobité popové ikony Björk ani nemluvě… To vše jsou jména, která hýbají současným hudebním světem a rezonují i u nás, přitom je to jen špička ledovce nesmírně bohatého hudebního dění. Zajímavý je ale i pohled do (nedávné) historie islandské hudby, ve které ční tvorba Jóna Leifse.

Fenomén dotyku hudby

7. červenec 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Studie
Fenomén dotyku hudby

Považuji za vhodné uvést fejeton o fenoménu dotyku hudby obecnou úvahou o fenoménu dotyku, protože běžně užívaný význam slova dotyk, dotyk ruky někoho nebo něčeho je nesmírně omezený. Význam slova dotyk tuto představu neuvěřitelně přesahuje. Proto jsem rozšířil význam dotyku na fenomén dotyku, to jest z filosofického pohledu na pojem zahrnující veškeré smyslové vnímání a jeho prostřednictvím získávané skutečnosti a zkušenosti. Dotyk je všemi smysly – zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí – vnímaný pocit přenesený do vědomí. To znamená, že veškeré vztahy člověka jsou utvářeny smyslovými dotyky. Nepřetržitě se svými smysly někoho nebo něčeho dotýkáme, aniž bychom si to většinou uvědomovali, nebo jsme někým nebo něčím dotýkáni. Vyřazením kteréhokoliv z těchto dotyků se stává život více nebo méně hodnotný.

Hudba z konfliktu Dobra a Zla zrozená

Alfred Schnittke je jedním z nejvýraznějších a nejnaléhavějších „hlasů své epochy“. V tom bývá oprávněně pokládán za přímého pokračovatele Dmitrije Šostakoviče. Však se také oba tvůrci již za života dočkali až nebývalé slávy (vykoupené ovšem strastmi) a v jistých obdobích svými premiérami vyvolávali podobnou atmosféru elektrizujícího očekávání a magického podtextu. U nás zní Šostakovič z koncertních pódií celkem pravidelně, Schnittke méně, ale zdá se, že se to v poslední době zlepšuje – nachází si stále širší publikum i okruh interpretů (včetně orchestrů), což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti dramaturga i posluchače.

Uprchlíci vysílají pro Čechy

17. duben 2018 Napsal(a)
Zveřejněno v Studie
Uprchlíci vysílají pro Čechy

Nahrávky plné pozoruhodných průsečíků. Snad tak bychom mohli označit snímky, jejichž síla nespočívá jen v uměleckém posvěcení, ale je umocněna příběhy interpretů a zvláštní naléhavostí doby, ve které vznikly. České 20. století není na takové nahrávky vůbec chudé.

Barbirolli – Beecham – Boult. Tři velká B britské dirigentské scény 20. století

Vilém Tauský, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Kdo z hudbymilovné české veřejnosti by neznal jejich jména a nevěděl o jejich dirigentské službě u britských orchestrů v Londýně a Liverpoolu? O britské dirigentské tradici a reprezentativních postavách ostrovních dirigentů 20. století toho víme již podstatně méně, snad jen z biografií Antonína Dvořáka, jistě i vinou politické situace ve druhé třetině minulého století. Náklonnost ostrovních dirigentů k hudební tradici středoevropských národů, včetně českého, si však pozornost zaslouží. Připomeňme si ji alespoň v životních osudech a díle tří z nejvýznamnějších anglických dirigentů 20. století – Thomase Beechama, Adriana Boulta a Johna Barbirolliho, tří velkých B britské dirigentské scény minulého věku.

Beatrice Rana miluje Bacha, vesmír a dobrodružství

Čtyřiadvacetiletá temperamentní Italka zčeřila poprvé klavírní vody na 14. ročníku prestižní Mezinárodní Van Cliburnovy soutěže, v níž coby dvacetiletý „žabec“ s přehledem dosáhla na stříbrnou medaili, získala cenu publika a během několika dnů vyvolala doslova Rano-mánii. V současné době má natočeny dva pozoruhodné snímky, za sebou bachovské turné, cenu Gramophone za rok 2017 v kategorii Mladý umělec, spolupráci s předními dirigenty a vystupování v top koncertních sálech. Píše se o její mimořádné zralosti, eleganci na pódiu i mimo něj, originalitě, dokonce bývá označována za geniální až zázračnou. Podíváme-li se na její dosavadní profesní život v celé šíři, nejsou tyto superlativy zas tak překvapivé. Ptáme-li se, co stálo za prudkým vzestupem této umělkyně, pak je to kromě nadání hojnost soutěžních zkušeností, inteligence a v neposlední řadě, přesněji řečeno v první řadě, tvrdá práce.

Příliš krátký život Ference Fricsaye

3. březen 2017 Napsal(a)
Zveřejněno v Studie
Příliš krátký život Ference Fricsaye

Jméno česko-maďarského dirigenta Ference Fricsaye (1914–1962) obvykle neza­znívá jedním dechem v sousedství těch nejvýznam­nějších dirigentských legend dvacátého století. Nemilosrdným osudem, jemuž jako workoholik kráčel bezhlavě vstříc, mu byl vyměřen krátký lidský a ještě kratší umělecký život na přelomu historických a politických epoch, v době přechodu od monaurální ke stereofonní éře. Kubelíkova vrstevníka, hvězdu nahrávací společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, po brzkém úmrtí z katalogu německé spo­lečnosti vytlačili pánové Böhm a Karajan. Přesto však zůstalo několik legendárních snímků, které katalog

Korunovační kantáta Leopolda Koželuha po 225 letech (ve světle doby a interpretace)

Interpretace klasicistního hudebního díla je otázkou filosofického postoje. To je konstatování znějící jako ohraná fráze, kterou lze aplikovat obecně na provádění jakékoli umělecké hudby. Pro hudební klasicismus se však jedná o specifický požadavek, který tuto epochu činí přelomovou. Autor od druhé poloviny 18. století hledá řád na pouti k periodické formě, cizeluje harmonii do průzračnosti, až by se mohlo zdát, že klasicismus je svým odmítáním komplikovaných hudebních struktur vývojovým krokem zpět. Tato hudební epocha se však vydala jiným směrem a z hlediska dobové estetiky, která tehdy pozvolna zaujímala pozice samostatného

András Schiff. Pianista – myslitel

9. listopad 2016 Napsal(a)
Zveřejněno v Studie
András Schiff. Pianista – myslitel

Sir András Schiff je trochu jako Hercule Poirot: muž bystrého úsudku, nadprůměrné koncentrace, vysokých nároků na sebe i své okolí, s jemným citem pro psychologii „podezřelých“, v tomto případě skladatelů. Dokáže najít souvislosti tam, kde je „obyčejní smrtelníci“ nevidí, vstřebat do sebe značné množství podnětů a ty pak s obdivuhodnou, skoro až protivnou důsledností přetavit do podoby, nad níž se posluchačům tají dech. Má rád střídmost, kultivovanost a ticho, zároveň nepostrádá smysl pro humor, okořeněný nepatrnými zrnky jízlivosti. Je označován za největšího maďarského hudebníka od dob Bély Bartóka a Zoltána Kodályho,

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.