Muzikologové mají (mimo jiné) v popisu práce formulovat hypotézy; úkolem hudebníků je pak vdechnout těmto hypotézám život. To, jak se vědcovu domněnku podaří představit a „prodat“ posluchačům, pak závisí na tom, co se o konkrétním hudebním díle ví napříč světem hudebních fanoušků – mezi které vědci nezřídka sami patří. Kruh se tedy takto uzavírá a my všichni, od vědců přes hudebníky až po hudební producenty, jsme zodpovědní za to, jak se v současné době na starou hudbu pohlíží – s jakými hudebními centry si ji spojujeme a jaké emoce podle nás zažívali potenciální posluchači v minulosti.

Martin Crusius, profesor v Tübigenu, renomovaný historik a specialista na staré Řecko, si celý život vedl deník. Pod datem 27. srpna 1595 najdeme seznam písní (s více než sedmdesáti položkami). Odhlédneme-li čistě od rozsahu, seznam obsahuje několik zajímavých informací o způsobech zacházení s hudbou: Crusius si zpívá po probuzení, nebo aby si odpočinul; obojí je popsáno i v jiných současných pramenech, které doporučují hudbu jako prostředek rekreace, nebo radí zpívat ráno a večer duchovní písně. Ve spojení s oblékáním a česáním je hudba pro Crusia součástí jakéhosi hygienického rituálu těla a duše. Za povšimnutí také stojí, že Crusius zná kusy zpaměti a je dokonce schopen zpívat je „s ozdobami“, což naznačuje, že byl dobře vzdělaný amatérský hudebník.

V roce 1477 napsal přední hudební teoretik Johannes Tinctoris, že „neexistuje jediná skladba napsaná dříve než během posledních čtyřiceti let, kterou by vzdělanci označili za hodnou poslechu.“ O tomto výroku, obvykle považovaném za přesvědčivý důkaz toho, že lidé až do devatenáctého století neměli jakékoliv povědomí o hudebních dějinách, se napsalo mnohé. Učebnicové narativy evropských hudebních dějin upřednostňují teleologické a „progresivistické“ líčení hudebního vývoje zakořeněné v estetice devatenáctého a raného dvacátého století – estetice, kterou mnoho z nás, hudebních milovníků a konzumentů, ať již vědomě či nevědomě pravděpodobně sdílí.

Když byl Amsterdam po několikaletém obléhání v roce 1578 dobyt gézy, stranou, která podporovala Viléma I. Oranžského a jeho boj za nezávislost od nadvlády Habsburků, správa města připadla do rukou kalvínům. To zasadilo bohaté středověké náboženské kultuře města smrtelnou ránu. Stejně jako v celé zemi byly amsterdamské kostely zabrány kalvinisty, kláštery se uzavřely a kněží a mniši buď odešli do ilegality, nebo byli nuceni město opustit. 

V roce 2017 se na mapě polského města Grudziądz objevil nový název – alej Piotra z Grudziądza. Nachází se v jeho nejmalebnějším místě, probíhá podél Visly u paty gotických sýpek, jejichž cihlové stěny se tyčí nad nábřežím. Za letních večerů, kdy zapadající slunce ozařuje červeň těchto nezvyklých staveb, se po ní procházejí obyvatelé města i občasní turisté. Můžeme si tu nejlépe představit, jak mohl vypadat Grudziądz v pozdním středověku.

Německá reformace zrodila v 16. století novou křesťanskou konfesi – luteránství. Jelikož reformátor Martin Luther velmi podporoval přítomnost hudby v kostele, stala se hudba mezi luteránskými učenci velkým tématem. Luther ji považoval za vrcholné umění, které v důležitosti předčila pouze teologie. Hudba byla chápána jako dar od Boha, který má moc dotknout se lidské duše a upevnit víru. Věřilo se, že dokáže luteránskou víru šířit dál.

Nejrychlejší asociace, které dnešnímu člověku vytanou na mysli při slovech hudba, univerzita a středověk, jsou poetické vedlejší produkty nespoutané kreativity tehdejších mladých lidí, které svedla touha po vzdělání a také lepším živobytí na několik let do ekosystému středověké univerzity. Rozverné a často i kousavě ironické básně nám nabízí k nahlédnutí několik knižních edic z minulých let.

Paříž byla na konci dvanáctého a začátku třináctého století vzkvétajícím střediskem uměleckých a intelektuálních aktivit. Díky výstavbě nové katedrály, jejíž první kameny byly položeny v šedesátých letech dvanáctého století, a založení Pařížské univerzity si město vytvořilo mezinárodní renomé coby vzdělávací centrum v oboru teologie a svobodných umění. Z mnohdy vzdálených částí Evropy se do ní sjížděli studenti a učenci za vyhlídkou intelektuálního rozvoje.

Hudba minulosti je pro dnešní Evropany samozřejmou součástí kultury. Slýcháme ji běžně na koncertech i v médiích a často ani nepřemýšlíme o tom, jak je vlastně stará. Historická hudba může sloužit jako symbol a připomínka významných událostí nebo jako zprostředkovatel závažných myšlenek, které ani není nutno vyjadřovat slovy. 

Slavnostním koncertem 20. září zahájila Filharmonie Brno v Janáčkově divadle pod taktovkou Leoše Svárovského, jednoho ze svých dosavadních deseti šéfdirigentů, svou jubilejní šedesátou sezonu. Jeho pořadem (Smetana, Martinů, Dvořák) se tato sezona přihlásila k retrospektivní části své dramaturgie, k ohlédnutí za uplynulými šesti desetiletími. K tomu patří také jeden z obou jejích symfonických cyklů