O rodičích
Narodil jsem se 29. 8. 1913 českým rodičům ve Vídni. Můj tatínek padl hned na počátku 1. světové války a tak mne vychovávala jen maminka Virginie, vynikající houslistka. Hra na housle měla v naší rodině tradici, již můj dědeček z maminčiny strany byl výborný houslista a také tatínek, přestože byl hlavním povoláním stavitel železných mostů v K.u.K. Armee (Oberstleutnant), byl houslistou evropského věhlasu. Každý rok dostal od císaře na čtyři měsíce volno, aby mohl jet na turné. Manželka Virginie, která byla také výbornou pianistkou, jej přitom doprovázela na klavír. Virginie studovala nejdříve u Ševčíka, ale její „víceméně revoluční temperament“ se proti Ševčíkovým metodám bouřil, i řekla si: „ten krásný život je příliš krátký pro ty tisíce cvičení, co Ševčík napsal,“ a odešla studovat do Bruselu k Césaru Thomsonovi. Dále také studovala v Hamburku, kde poznala svého budoucího manžela.
Maminka pocházela ze staré pražské rodiny, hluboko v tatínkově rodokmenu jsou uherské kořeny. V Praze byla maminčina rodina považována Čechy za českou a Němci za německou. Po nějakou dobu byla maminka v Praze předsedkyní německého literárního klubu, jehož členy byli mimo jiné Franz Kafka a Max Brod. Když jsem později pořádal recitály, byl jsem často v anoncích v tisku označován jako česko–německý houslista.
Život
Tři dny před vypuknutím 1. světové války odjela maminka se mnou do Anglie a tam jsme pak prožili devět let. Proto je mou rodnou řečí angličtina – teprve později jsem se naučil plavat v sedmi řečech – v sedmi různých mořích (čeština, němčina, francouzština, portugalština, italština, švýcarský dialekt). V Anglii žil maminčin bratr Fred, který slíbil Virginii zorganizovat „Ševčík-School“, ale neudělal to. Maminka tedy sestavila benefiční orchestr, vystupující na koncertech pro zraněné z války – všichni hráli zadarmo, ona dirigovala a jako sólistu se jí podařilo získat třeba Szigetiho, dokonce třikrát. Na jeden z koncertů si ji přijel poslechnout Jacques Dalcroze, onen slavný tvůrce rytmické úžasné metody, a pozval ji jako učitelku na svůj institut do Ženevy, kde Virginie strávila jeden rok (1922).
V roce 1923 jsme se vrátili do Prahy, protože dědeček – maminčin tatínek – byl nemocný. Zde jsem začal chodit na českou obecní školu, ale chodil jsem na ni jen tři týdny, poněvadž jsem nerozuměl ani slovo. (Česky jsem se naučil až později v Paříži od svého spolubydlícího, malíře Františka Reyna.) Proto mě maminka poslala na rok na školu do Lipska (1924), kde jsem se naučil německy s tak silným saským dialektem, že z něj maminka, která nenáviděla dialekty, lezla po zdi. V letech 1925-1931 jsem studoval opět v Praze na německém gymnáziu, vedle toho jsem bral soukromé hodiny češtiny, ale vůbec mi to nešlo, a tak mne všichni měli za šovinistu, který se česky nechce učit.
V letech 1931-1934 jsem navštěvoval Mistrovskou školu v Praze – do té doby byla mou jedinou učitelkou houslí moje maminka, moc přísná učitelka. Studoval jsem u všech členů Českého kvarteta – u Hofmanna housle, u Suka skladbu, u Herolda komorní hru – sonáty a u Zelenky smyčcové kvarteto. Tam jsme s kamarády založili z legrace „Skupinu šesti“, jako existovala Šestka v Paříži. Jejími členy byli Dalibor Vačkář, Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný, Hans Walther Süsskind, Frank Polák–Pelleg a já. Již v Praze jsem dával sólové recitály, na kterých jsem provedl například československou premiéru Houslového koncertu Igora Stravinského (na novoročním koncertu 1932), nebo světovou premiéru Rytmických etud Bohuslava Martinů. S Českou filharmonií za řízení Josefa Stupky jsem v roce 1933 a 1935 hrál Čajkovského Houslový koncert .
Po absolutoriu Konzervatoře jsem v říjnu 1934 odešel do Paříže studovat ke Carlu Fleschovi – tam jsem zůstal do března 1936. Přes sopranistku Charlotte Osuskou, manželku čs. velvyslance, jsem poznal malíře Františka Reyna, se kterým jsem si společně hned najal ateliér a s ním jsem si teprve zamiloval češtinu. Také v Paříži jsem pořádal recitály, na jednom z nich jsem v Salle Pleyel v rue St. Honoré hrál opět Stravinského Houslový koncert – autor přijal mé pozvání (bydlel přímo v té ulici) a přišel mi po výkonu do šatny pogratulovat k velkému úspěchu, ale já jsem ho nepoznal, on měl na sobě knicker-boxerr, a říkal jsem si: sportovec a tak rozumí hudbě. Až když odešel, řekli mi moji přátelé, že to byl Stravinskij.
Martinů jsem poznal někdy v roce 1935, nebo možná až na začátku roku 1936. Hrál jsem jeho díla a chodil jsem jej často navštěvovat do jeho maličkého bytečku ve čtvrti Malakoff – známé čtvrti zločinců a kriminálníků. Seděli jsme u něj, povídali si, popíjeli červené víno a bylo nám prostě dobře. Při jednom provedení jeho Arabesek v pařížském rozhlase přišel Martinů obracet mému pianistovi noty a napsal mi potom do mého partu maličké věnování.
V roce 1936 jsem odjel na turné do Portugalska, mezitím vypukla ve Španělsku občanská válka a já zůstal v Portugalsku jeden a půl roku, až do 1938. Na turné v Anglii jsem poznal Amelii Roentgen-Trevelyan, která mne pozvala na tři měsíce do Winterthuru, abych navštívil jejího bratra Joachima, koncertního mistra tamního orchestru. Po jednom koncertu jsme seděli všichni z orchestru v nějakém baru a Joachim řekl, abych zahrál na housle. To jsem udělal, pak ke mně přišel nějaký pán, byl to Werner Reinhart, a zeptal se mne, jestli nechci být koncertním mistrem po Joachimovi, který měl zanedlouho z Winterthuru odejít učit na konzervatoř do Den Haagu. Nikdy jsem sice v orchestru nehrál, ale nakonec jsem přijal, protože tento orchestr hrál jen šest měsíců v roce a zbylý čas hrál v Karlových Varech, takže mi zbývalo dost času na mou sólovou hru: uváděl jsem – často v premiéře nebo jako první provedení v té které zemi – díla Bartókova, Stravinského, Martinů, Prokofjevova, Hindemithova, Honeggerova a Schiblerova. Vedle toho jsem celkem patnáctkrát provedl (vždy ve dvou koncertech za sebou) všech šest sólových sonát a partit od Bacha. Bachův Trojkoncert jsem provedl desetkrát – mými partnery byli Edwin Fischer a Antonio Tusa. Pravidelně jsem vystupoval v mnoha evropských zemích na nejrůznějších festivalech s vynikajícími dirigenty – v Praze jsem často byl sólistou novoročního koncertu České filharmonie, na kterém jsem vždy hrál Čajkovského Houslový koncert . Mezi umělci, se kterými jsem vystupoval, byli Clara Haskil, Joseph Keilbert, Rudolf Kempe, Géza Anda, Edwin Fischer, Henryk Szeryng, Rafael Kubelík, Carl Schuricht, Wilhelm Furtwängler, Aurele Nicolet, Peter Lukas Graf, Frank Pelleg, Wolfgang Sawallisch, Fritz Busch, Charles Munch, Hans Rosbaud, Wilhelm Backhaus a řada dalších.
Strávil jsem ve Winterthuru 28 let a byl to krásný čas. Winterthuřané jsou úžasně vzdělané publikum, mají jen tři činnosti: pracovat, spát a chodit na koncerty. K povinnostem koncertního mistra patřilo také vedení smyčcového kvarteta a vyučování na konzervatoři. Kromě toho jsem byl často koncertním mistrem Luzerner Festspielorchester – orchestru Luzerner Musikfestwochen – a pokračoval jsem v sólové a komorní hře. Jako člen poroty jsem se účastnil soutěží v Ženevě, Pretorii, Sionu a Vercelli, vyučoval jsem též na mistrovských kurzech ve Švýcarsku, Rakousku, Německu a Itálii. V roce 1966 jsem se s Winterthurem rozloučil a dal se výlučně na komorní hru, zejména se svou ženou Marcelle Daeppen (od roku 1956), se kterou jsme vystupovali jako Duo Rybar, ale také třeba s Clarou Haskil. Ale již v roce 1970 mne přemluvil dirigent Wolfgang Sawallisch, abych s ním nastoupil jako koncertní mistr do Orchestre de la Suisse romande v Ženevě. Zůstal jsem tam s ním po celé jeho angažmá – až do roku 1980 – s ním jsem přišel a s ním jsem také odešel. V Ženevě jsem také vedl Classé de virtuosité na tamní Konzervatoři.
O mém životě vznikly čtyři televizní portréty pro švýcarskou televizi: Plans Fixes Genéve – padesátiminutový dokument, existující v německé (Rita Wolfensberger) a ve francouzské (René Schenker) verzi, dále neprofesionální snímek Ein Tag mit Peter Rybar a jeden dokument pro Českou televizi. Natočil jsem na desky pro firmy Philips, Westminster, Whitehall, Concert Hall Society a Le Chant de Mond mnoho komorních skladeb a houslových koncertů (Vivaldi, Viotti, Nardini, Tartini, Mozart – Haffnerovu serenádu s Fritzem Buschem, Bachův Koncert pro dvoje housle s Henrykem Szeryngem, Mendelssohn, Schumann, Brahms, Beethoven, Čajkovskij, Goldmark, Sukovu Fantasii s Wiener Symphoniker, Hindemith, Martinů ad.). Některé mé nahrávky vycházejí průběžně v reedicích.
„Užít si ten krásný život“
Poprvé jsem slyšel o Petru Rybáři vyprávět někdy v roce 1994. Zaujalo mne to natolik, že jsem mu zatelefonoval a on mne pozval na návštěvu k sobě do Caslana. Okamžitě jsme
se sblížili, Petr měl radost, že si může popovídat česky, navíc nás spojovala řada společných témat, zejména láska k hudbě a blízký vztah k hudbě Bohuslava Martinů, kterého Petr osobně znal a jehož hudbu velmi miloval. Brzy Petr zahrnul do našeho
přátelství celou mou rodinu včetně maminky, manželky a dětí – po návratu z porodnice na nás vždy na prahu dveří čekala veliká kytice a blahopřání.
Petr byl fascinující osobnost plná úžasných kontrastů. Byl to nesmírně laskavý člověk, byl ale také
schopný velmi břitkých úsudků. Spřízněné duše okamžitě zapojil do svého univerza, ostatním nedal šanci proniknout dále než před usměvavou fasádu. V tom se určitě projevovala i jeho dlouholetá praxe koncertního mistra, zvyklého okamžitě eficientně řešit
všechny složité lidské i umělecké situace v orchestru. Byl jedním z nejlepších koncertních mistrů své generace, dirigenti si předem zajišťovali jeho účast v důležitých projektech. Byl ale také vynikajícím sólistou, vyhledávaným komorním hráčem a milovaným
učitelem. Byla to žijící legenda, ale dokud jsme ho měli na dosah ruky, vůbec tak nepůsobil. Asi hlavně proto, že se vždy zajímal spíše o ty druhé, než aby jen vyprávěl o sobě a o svých úspěších. Další z jeho mimořádných vlastností byla absolutní
exaktnost ve všem, co vykonával – v plánování akcí, v interpretaci hudby, ve vyučování, v přípravě na televizní rozhovor, v užívání kteréhokoliv ze sedmi jazyků, kterými hovořil naprosto plynně. Tato exaktnost ale nikdy neměla za následek ani
pedantičnost, ani žádný spěch – Petr byl vždy naprosto uvolněný a měl moře času pro každého, koho měl rád.
Petr byl rozený světoobčan, všude se cítil doma a snadno získával přátele a obdivovatele. Pro Švýcary byl Švýcarem, pro Italy Italem, pro Čechy
Čechem. Myslím si ale, že ze všech řečí nejvíce miloval češtinu, ke které měl jakýsi objevitelský vztah. I když se v Čechách vlastně nenarodil a prožil zde jen velmi krátký úsek svého života, na svém českém původu si nesentimentálním způsobem velmi
zakládal – proslulý časopis Strad přinesl ve svém srpnovém čísle rozsáhlý Petrův portrét, v podtitulku jej autor označil nejen za „guru svého nástroje“ ale také za českého houslistu.
Velikou radost mu v roce 1998 připravil vydavatel Joachim Krist –
k Petrovým 85. narozeninám vydal ve své firmě Telos records CD z jeho historických nahrávek děl Bohuslava Martinů. Nadace Bohuslava Martinů v Praze uspořádala křest tohoto CD v Salónu Zdenky Podhajské. Z původně skromně plánovaného křtu se vyvinula úžasná
oslava Petra Rybáře, jeho poslední triumfální návštěva v Praze za přítomnosti řady osobností českého hudebního života.
Po celý svůj život byl Petr vášnivým cestovatelem. V posledních čtyřech letech života už ale raději necestoval, aby tím neohrožoval
své zdraví. Při našem posledním loučení držel v ruce skleničku šampaňského, široce se usmíval a říkal, proč už se cestování vyhýbá: „Já totiž ještě nechci umřít, chtěl bych si ještě užít ten krásný život.“
Aleš Březina
Vzpomínka na Petříčka
Když píši tyto řádky, je mi smutno na duši. Je těžké uvěřit, že náš Petříček již není mezi námi. Snad není ode mne příliš troufalé, píši-li o Maestru Petru Rybářovi jako o našem Petříčkovi. Jeho jméno jsem znal již mnoho let
velmi dobře, ale osobně jsem jej poznal až v Praze. Bylo to při příležitosti křtu jeho znovu vydaných nahrávek 6. října 1998.
Již tehdy mě i moji ženu Jasněnu přímo uhranula jeho nesmírná laskavost a vstřícnost, s jakou nás přivítal. Asi jsme měli to
štěstí, že jsme s ním „rezonovali“ na společných strunách, protože jsme se postupně velmi sblížili a Petříček nás jako rodinu přijal do své muzikantské náruče.
Využívali jsme každé příležitosti, kdy jsme měli možnost se u něj doma v Caslanu zastavit,
popovídat si s ním a strávit neuvěřitelně krásné a naplňující chvíle při „šlučíčku“ (jak sám svou nádhernou a objevující češtinou říkával) dobrého vína. To byly sváteční chvíle, kdy čas přestával existovat. Petříčkovy životní zkušenosti a moudrost byly
ohromující. Byl naším druhým otcem, který nám přibližoval velké okamžiky svého života včetně pro mě speciálně vzácných osobních zážitků a vzpomínek na Bohuslava Martinů, jehož byl velkým přítelem a také prvním a zasvěceným interpretem mnohých jeho
skladeb. Vzácné chvíle, které se nedají zapomenout!
Zpráva o jeho smrti nás zastihla nepřipravené a šokované. Měli jsme ho v srdci jako člena rodiny, a tak i nás jeho smrt poznamenala. Byl to člověk, jakých se potkává za život jako šafránu. Miloval
děti, i když on sám žádné neměl, a naše dvouletá dcerka Kristýnka, kterou znal od narození, ho zbožňovala. Petříček ji vždy vítal s otevřenou náručí a ona se mu do ní stulila, jako by cítila tu horu lásky, která se tam ukrývala.
Petříček zemřel 4.
října ráno v 6 hodin, tu noc Kristýnka, která jinak spí tvrdě a bez problémů, se ve 4 hodiny ráno probudila, velmi plakala a napůl ze spaní cosi volala, co jsem teprve později v souvislostech identifikoval snad jako Petříčkovo jméno. Možná se s ní přišel
rozloučit…
Naše poslední rozloučení s Petříčkem bylo potom 18. října v kostele v Caslanu, kam se sjelo mnoho jeho přátel. Jsme moc rádi, že jsme směli a mohli být mezi nimi. V našich myslích bude ale Petříček natrvalo s námi.
Někde tam nahoře sedí
se svoji ženou Marcelkou, dívá se na nás a připíjí nám ŠLUČÍČKEM toho nejlepšího vína.
Bohuslav Matoušek
Veřejná provedení a nahrávky děl Bohuslava Martinů Petrem Rybářem
a = veřejné provedení, b = nahrávka, c = premiéra
Rytmické etudy , Praha 1933, a + c
Sonáta č.1 pro housle a klavír, Praha 1934,
a
Arabesky , Paříž 1936, a + c – Radio, B. Martinů přítomen
Koncert pro dvoje housle a orchestr , Winterthur, a + c
Koncert pro dvoje housle a orchestr , Curych, a + c
Sonáta č. 3 pro housle a klavír , Ženeva, b
Sonáta č. 3 pro housle a klavír , Curych, b
Sonáta pro dvoje housle a klavír , New York, Concert Hall Society, b
Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr s klavírem a bicími nástroji , Brugg, a + c
Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr s klavírem a bicími nástroji , Aarau, a + c
Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr s klavírem a bicími nástroji , Lenzburg, a + c
Smyčcové kvarteto č. 2, 5, 6 , Winterthur, částečná premiéra, a
Smyčcový sextet , Winterthur, a + c
Sonatina pro dvoje housle a klavír , Winterthur, a + c
Kvartet pro hoboj, housle, violoncello a klavír , Winterthur, a + c
Sonáta č. 3 pro housle a klavír , Winterthur, a
Ronda (1930) , Winterthur, a + c
Sonáta č. 3 pro housle a klavír , La Chaux de Fonds, a + b, 1996 na CD
Sedm Arabesek (3) , Winterthur, a + b, 1996 na CD
Kuchyňská revue , New York, Concert Hall Society, b
Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr s klavírem a bicími nástroji , Ženeva, b
Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr s klavírem a bicími nástroji , Lausanne, b
Concerto da camera pro housle a smyčcový orchestr s klavírem a bicími nástroji , Winterthur, a
