Zdeněk Chrapek – dirigenti v hledáčku

Hudbu v Praze fotografuje Zdeněk Chrapek už čtyři desetiletí. Muž s rukou zastrčenou do černého pouzdra, bránícího tomu, aby se k posluchačům dostávalo rušivé cvakání zrcadlovky, patří ke koloritu Rudolfina, Obecního domu a dalších síní od roku 1968. Vrcholem sezony je pro něj každý rok, stejně jako pro hudební kritiky, festival Pražské jaro a nejčastějším objektem jsou mu dirigenti.

Jste pravidelným návštěvníkem koncertních sálů. Mění se nějak publikum?

Na koncertech dříve lidé podle mého méně pokašlávali a posmrkávali do tiché hudby. Poslouchalo se soustředěněji, někdy i s partiturou v ruce.

A máte vy sám čas sledovat i hudbu?

Docela ano. Některé skladby znám za tu dobu skoro nazpaměť. Vím pak předem dobře, kdy a co se dá fotit, kdy je dynamičtější, kdy naopak tišší pasáž. Čekám totiž vždycky na ten správný okamžik, na psychologický moment, v němž snímek získává neopakovatelný náboj.

Mění se rovněž interpreti?

U sólistů je, řekl bych, mimika stále stejná, ale když si prohlížím staré fotky dirigentů, zdá se mi, že měli lepší gesta než dnes. Teatrálnější. Ale nevím, čím to je. Libor Pešek mi tvrdil, že žádná nová dirigentská škola to není.

Setkal jste se někdy s tím, že by si dirigent nepřál být fotografován?

Fotil jsem snad všechny významné dirigenty hostující na Pražských jarech. Jenom Herberta von Karajana ne – toho jsem fotografoval jenom před Rudolfinem a pak povolenou půlminutu na tiskové konferenci. Bylo to někdy kolem roku 1970 a pamatuju si, že si vymínil striktní zákaz pořizování snímků při koncertu…

Zdeněk Chrapek - dirigenti v hledáčku

S ruským pianistou Svjatoslavem Richterem, který byl schopen kvůli fotografům prchnout z pódia a předčasně ukončit koncert, jste konflikt nezažil?

S ním to bylo opravdu mimořádné těžké, ale s ostatními umělci to bývalo jednodušší, nikdo z nich fotografování nezakazoval. Dnes si však kdekdo vymiňuje, že dá povolení jen při přídavcích a podobně…

Co je v okamžiku fotografování nejdůležitější?

Důležité jsou nejen nápady, ale také nalezení vhodného místa v auditoriu. Předem přitom není většinou jasné, jak přesně daleko a jak moc odkloněn bude třeba sólista od dirigenta, až přijdou na pódium a začnou hrát. Když to špatně odhadnete, pak uděláte za celou dobu třeba jen dva nebo tři snímky. Nelze se totiž po sále přemisťovat, jako to lze při popových koncertech. Těžké také je, když má například pianistka dlouhé vlasy a stále skloněnou hlavu ke klaviatuře. Pak není vidět ani špička nosu, natož obličej.

Měníte s postupem doby a s vývojem techniky fotoaparáty a charakter filmového materiálu?

Nejdříve jsem po léta fotografoval při koncertech na černobílé filmy šest krát šest o dvanácti políčkách. V devadesátých letech se přešlo na barevné fotografie, v posledních třech letech na digitální. Černobílá fotografie je něco jako umělecké dílo, odevzdávaly se dvě či tři. Ale CD plné fotek…?

Zdeněk Chrapek - dirigenti v hledáčku

Dělával jste si fotografie sám?

Vyvolával jsem negativy hned po koncertě a brzy ráno zvětšoval fotky. Byl to fofr. Ale na druhou stranu se jich nedělalo tolik. Spotřeboval jsem na koncertě jeden film, na obzvláště významném dva až tři. Nejvíce filmů během jediného večera, asi deset, jsem naexponoval, když se do Prahy v roce 1990 vrátil Leonard Bernstein.

Jak se vám líbí práce s digitálními médii?

Na digitální karty nafotíte stovky snímků, potom je ovšem v noci dlouho v počítači prohlížíte, přebíráte, zpracováváte, odesíláte… Ve výsledku je podle mého teď možná víc práce než dřív. Digitální záznam také mění vidění fotografa, který už ani nečeká na ten správný psychologický okamžik. Takže fotografové navíc mohou postupně zpohodlnět.

Zůstává nicméně ve světle těchto úvah fotografování dirigentů stále stejné?

I když bude za pár let ještě lepší technika, bude myslím stále stejné. Nadále budou totiž asi ve výhledu vadit lanka od spuštěných mikrofonů, nadále bude nedostatek světla a nadále budou mít proto někteří temperamentní umělci vždy rozmazané ruce.

Nenutí vás to hledět na staré časy trochu nostalgicky?

Jistěže asi ano. U dřívějších fotek spolupůsobilo zrno, světlo… Černobílá fotka prostě vypadá umělečtější. Dnes jsou obrázky reportážnější… Dřív jsem vybral jednu fotku z filmu, která měla náboj. Ale dnes, když můžete takové okamžiky fotit stále, protože nemusíte šetřit filmem, už to není ono. Vždy jsem se těšil na ten okamžik na koncertě… Dnes je to už jiné médium. Myslím, že mladí fotografové nebudou mít ani vztah ke klasické fotografii. Ale ono se celé focení celkově zhoršilo. Některých věcí už nelze vlastně docílit.

Zdeněk Chrapek - dirigenti v hledáčku

Máte pro obrázky z koncertů vůbec ještě odbyt?

Máte pravdu, dneska je vše bulvár, lidé tehdy měli vážnější zájmy. Nejsem přítelem starých pořádků, ale… Kdybych dneska přišel do takového časopisu a nesl fotku z Pražského jara, asi by mi řekli něco jako: Pane, vy jste zaspal! Takže zůstávají časopisy jako HARMONIE a také fotím přímo pro archiv Pražského jara.

Jak jste se k fotografování hudby vlastně dostal?

Fotil jsem – už tenkrát – pro Pražské jaro. Byla vyhlášena fotografická soutěž a já jsem v ní dostal třetí cenu za obor dirigentů, konkrétně za Itala Carla Maria Giuliniho. A tak jsem je začal fotografovat i dál… Ale dělám fotky samozřejmě také mezi rokem, během sezony, pro časopisy.

Co jste tehdy používal?

Pentacon Six. Samozřejmě s černobílým filmem. Mimochodem, já si ještě pořád míchám sám vývojky, když si fotím pro sebe. Ale hudbu už moc ne.

Čili v běžném provozu používáte digitální médium. Věříte mu?

Nesem si tak úplně jistý, jestli se jednou digitální záznamy náhle nenávratně nevytratí. Ale neřeším to. Vím, že alespoň černobílé negativy zůstanou.

Sdílet článek: