úterý, 3. květen 2016

Vojtěch Spurný se rozhodl být šťastný

Napsal(a) 

V době našeho setkání natáčel v Českém rozhlase s Romanem Patočkou Stamicovy houslové sonáty, připravoval velikonoční provedení Haydnova Stvoření ve Zlíně a žil dalšími projekty a povinnostmi. Vojtěcha Spurného zná veřejnost jako cembalistu, hráče na různé historické nástroje, včetně čtvrttónového klavíru, jako objevitele za­pomenutých partitur, editora vydávání hudebních tisků, jako klavíristu a dirigenta Dagmar Peckové, operního dirigenta, zakladatele Ensemble 18+. Na svém kontě má zajímavé nahrávky, z nichž zmíním DVD Dove è amore, è gelosia Giuseppa Scarlattiho z českokrumlovského barokního divadla, méně je ale obecně znám coby dirigent symfonického orchestru. Proto mě poněkud překvapilo, že se vloni stal šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně.

Proč jste přijal tuto nabídku? Bylo to snad kvůli tomu, že orchestr dobře znáte z hostování? To byl jistě jeden z důvodů. Ve Zlíně hostuji už deset let. Zažil jsem tam generační výměnu, kdy došlo k omlazení zejména za Jakuba Hrůši, s filharmonií jsem realizoval největší rozkmit svého repertoáru, od pašijí Thomase Selleho z roku 1650 po moje skladby a mezi tím jsou třeba Dvořák, Prokofjev, Martinů nebo Brahms. A cítím se tam skvěle, protože dámy a pánové neztratili chuť pracovat spolu a na sobě, takže se tam dá opravdu zkoušet. Jeden můj kolega, který tam také jezdí, říká: „Oni vlastně pochopili, že musejí být stále lepší, jinak to nemá cenu.“ V každém orchestru je nebezpečí rutiny, ale oni jsou jaksi čerství a bez klapek jsou schopni se podívat na hudbu nově a pustit se třeba do repertoáru, jenž jinak nehrají, a nebo jej hrát trošku jinak. To je devíza, která není běžná. Velkou roli také hrají osobní vztahy, protože tam mám řadu přátel, takže ve Zlíně jsem také trochu doma… Když jsem skončil ve Státní opeře, tak jsem si řekl už nikdy, protože to bylo strašné. Nicméně šéfovat operní divadlo, které nefunguje, je něco jiného nežli orchestr, který funguje. Důležité bylo také vědomí, že když někde šéfujete, tak můžete docela zásadně ovlivňovat umělecký chod věcí a je jedno, jestli vám orchestr patří, jako v případě Václava Lukse a Collegia 1704, nebo s ním máte kontrakt.

Je to v kladném slova smyslu vzrušující, dobrodružné hledání společného? Naprosto. Navíc jsem spoluodpovědný za dra­maturgii obou symfonických cyklů, takže hledám správnou míru mezi potřebami abonentů a svými představami. V tom jsme se rozhodli, že půjdeme střední cestou. Velká část publika by samozřejmě chtěla slyšet stále stejný hudební okruh typu Novosvětské, Patetické, Fantastické, ale snažíme se nabízet i hudbu, kterou dlouho neslyšeli nebo se u nás málo hraje. Například ve Zlíně nikdy nezaznělo Haydnovo Stvoření nebo Dvořákova Třetí symfonie, které jsme uvedli v této sezoně. Zahráli jsme dobře známého Mozartova Jupitera, ale aby se to vyrovnalo, tak méně hraný Mozartův Klavírní koncert B dur, Köchel 238. Velmi oceňuji, jak velkou odvahu má toto „regionální“ těleso pustit se do repertoáru, který není vlastní symfonickým orchestrům a který vyžaduje velkou disciplínu v artikulaci, frázování a diferenciaci vibrata… Například letos měl mozartovský koncert tak velký ohlas, že chystáme pro příští sezonu večer haydnovský. A samozřejmě i hity typu Kartinek, které má orchestr rád. Pakliže ve Zlíně zůstanu, těším se, že v roce 2018 připravím k výročí Debussyho ledacos zajímavého, nejen Moře, ale i Hry nebo Jarní ronda, která se moc často nedávají.

Je spolupráce s vedením orchestru „dělná“? Myslím, že ano, vytvořili jsme dobrý tým, kam každý vnáší svůj pohled a který je schopen kompromisu. Zvyšující se počet abonentů si pak zdůvodňuji mimo jiné i harmonií, která z orchestru a managementu vyzařuje. A je pro mě příjemné vidět, jaký je zájem o koncerty a jak jsou se spoluprací spokojeni hostující sólisté a dirigenti. Je vidět, že i ve zdánlivě oblastním orchestru daleko od centra lze dělat ledacos zajímavého a inovativního.

Ovlivňuje práci nebo dokonce zvuk filharmonie hra v moderním sále, jež se nazývá podezřele Kongresové centrum? Určitě je to hodně pozitivní. Filharmonie sál potřebovala, protože Baťův památník, jenž byl překřtěn na Dům umění, má sice typickou baťovskou atmosféru Zlína, ale prostorově byl pro symfonický orchestr zcela nevyhovující. Nebylo zde možné dělat velké opusy od Čajkovského a Mahlera až po mohutné soudobé partitury. To teď odpadlo, protože Kongresové centrum nabízí svou variabilitou více prostoru pro publikum i pro orchestr, takže můžeme dělat například baletní hudbu s tancem nebo Šostakovičovu Leningradskou. Jediným stínem je absence varhan, ale i to se bude řešit.

Jaká je akustika? Jak z pozice dirigenta, tak posluchače mi vyhovuje. Zní tam dobře Mozart i Bruckner. Sál je sice vhodnější pro orchestrální hudbu, ale lze tam dělat dobře v podstatě cokoliv. Zpočátku byly určitě rozpaky nad jeho fialově stříbrnou barevností a stříbrnými motýlky na stropě, ale to pominulo a mně to naopak připadá jako zajímavé oživení. Proč by mělo být všechno červené a sametové?

Foto FBM Zlín Foto FBM Zlín

V čem se liší pravidelná práce se symfonickým orchestrem od orchestru operního nebo komorního? Pro mě v ničem. Stejnou péči věnuji ansámblu staré hudby a velkému orchestru. Když dáte, je-li to možné, stejnou práci symfonickému repertoáru nebo opernímu projektu, tak koncert nebo operní představení mohou být ohromně působivé. Když tomu práci nedáte, tak tam vždy něco skřípe. Nejtěžší je to samozřejmě ve vícesložkové opeře. V práci dirigenta musí být, jak říká kolega Václav Luks, láska k detailu. To je univerzální premisa. Zbytek je o tom, jak si rozvrhnete práci, co při zkouškách akcentujete, jaká je metodika práce, na kterou orchestr je nebo není zvyklý, víte, kde má rezervy, kde je naopak silný, to je ale spíše věc strategie. Jde především o partituru, a tak jste závislý hlavně na dokonalosti pročtení, kdy vám nesmí nic uniknout, ale jsme zpátky na začátku…☺

Jak se projevuje vaše celoživotní láska k historii a historicky poučené interpretaci v přípravě hudby romantické a moderní? V podstatě používám stejný klíč při jakékoliv hudbě. Snažím se pročíst partituru tak, abych ji jednak přiblížil současnému posluchači a vyčetl z ní maximum, jednak abych byl informován o všech významech a vztazích z doby vzniku hudby – pro koho vznikla, jak se hrála, jak byla publikem přijímána, jaký měla smysl, jaká byla dobová estetika, dobový způsob interpretace, historické souvislosti atd. To platí stejně pro hudbu barokní, romantickou i moderní. Samozřejmě zlínská filharmonie není orchestr starých nástrojů, ale neznamená to, že hráči nejsou otevřeni novým myšlenkám. Domnívám se, že i v moderním symfonickém orchestru můžete dosáhnout stavu, že bude znít jinak, a výsledek bude odlišný od jiných orchestrů, a že bude pracovat podle určitých principů historicky poučené interpretace. Příkladem byl Roger Norrington a Radio-Sinfonieorchester Stuttgartdes SWR. Aniž bych jej kopíroval, jeho nazírání mi bylo velmi blízké. Pokud se jednou bude ve Zlíně hovořit o naší společné éře v podobném duchu, budu šťastný.

Orchestr hraje pod vaším vedením i starší hudbu. „Vnutil“ jste mu nějaké způsoby historicky poučené interpretace? Základem je, aby si hudebníci uvědomili, že každá hudba potřebuje pro správné vyznění adekvátní styl, že každý hudební styl má své interpretační zákony, že tedy neexistuje jednotný univerzální styl, jenž by se hodil na Monteverdiho, Mozarta a Martinů. To záleží samozřejmě na kvalitě hudebníků a jejich ochotě styl změnit, odlišnou artikulaci, jiné techniky hry, zbavit permanentního „symfonického vibrata“, které v českých orchestrech často kamufluje intonaci a podobně. Musím s potěšením dodat, že takoví hudebníci ve Zlíně jsou, a i proto jsem nabídku vedení přijal. Je mladý duchem a v podstatě i věkem, což není totéž. A potěšující je, že do těchto nových věcí se s chutí pouští i starší pánové.

Platí hráčská empatie stejně pro smyčce i dechy? Samozřejmě je to hráč od hráče různé, ale ve Zlíně rozdíl nepociťuji. Základem je jejich důvěra, že to, co po nich chci, má smysl, což když experimentujete, nemůžete vždy vědět. Na druhou stranu je to asi to jediné, na co se můžete spolehnout. Když dirigent v jakémkoli typu orchestru nedá lidem ve svém týmu pocit, že práce má smysl, tak se to prostě nepovede. Pak je otázka míry inovativnosti zbytečná.

Foto FBM Zlín Foto FBM Zlín

Má zlínská filharmonie nějaká specifika? Mým cílem je, aby zvuk zlínské filharmonie měl vysokou kvalitu a byl nezaměnitelný, což se snadno řekne, ale hůř vytvoří. Před 50 lety byla zvuková osobitost zjevná už kvůli geografickým, politickým i materiálovým důvodům. Proto když poslouchám staré nahrávky, je mi trošku líto, že už to dnes není a že převládá globalizace. Znovu musím připomenout Norringtona, jenž dokázal vtisknout svému SWR orchestru nezaměnitelný zvuk. Když půjdu dále do minulosti, ještě dnes se traduje, jak dokázal Talich přimět hrát Českou filharmonii jinak, než se hrálo v té době v Berlíně nebo ve Vídni. Zvuk je základní charakteristikou hudby, proto právě na něm ve Zlíně stále pracuji. Ne proto, že je to relativně snadno ovlivnitelná charakteristika orchestru, ale kategorie zvuku bývá u symfonických orchestrů poměrně opomíjena. Většinou není problém, abyste dostal z orchestrů hřmící forte, ale problémem bývá barevně diferencované, lahodné piano. Tomuto problému se nevyhnou ani renomované orchestry, jako je FOK.

Máte pocit, že na jaře 2016 hraje jinak nežli třeba před rokem? Na to mám příliš malý odstup, abych to mohl posoudit. Navíc je odstup ztížen mým předešlým desetiletým pravidelným hostováním.

A přechod z role hosta do role šéfdirigenta? Byl plynulý. Prostě jezdím do Zlína častěji, více diriguji a mohu ovlivnit důležitá rozhodnutí. Ale kontakt s orchestrem, naše společná práce, její klima a odezva jsou stejné jako předtím. Koneckonců pan ředitel Němý mě oslovil na doporučení umělecké rady. Určitě je rozdíl, přicházíte-li takzvaně shora nebo přicházíte-li do známého, a priori vstřícného prostředí. Vůbec jsem tedy neváhal nabídku přijmout.

Částečně jsme o tom hovořili – bude mít pod vaším vedením filharmonie jiné dramaturgické akcenty, budete jim a s nimi objevovat nové světy? Byl bych rád, kdyby si v rámci možností abonentních cyklů a zvyšování návštěvnosti orchestr rozšířil repertoár dozadu i dopředu, tj. budeme hrát trochu víc hudby minulého a současného století a také hudby před Mozartem. Rád bych prosadil i neprávem opomíjené skladby, protože hrát stále Novosvětskou a Fantastickou je trochu málo. Něco už se nám daří v aktuální sezoně. Upozornili jsme nejen na výročí orchestru a města, ale hráli jsme hudbu, která ještě ve Zlíně neza­zněla nebo nebyla hrána minimálně deset let – Dukasův Učeň čaroděj, Phaéton od Saint-Saënse, Sibeliova První symfonie. Je to důležité i pro orchestr, protože to nutí k větší flexibilitě. Můj další důležitý úkol ve zlínském orchestru.

Když se potkáme, proudí z vás optimismus, energie a pozitivní nálada. Čím to je? Nevím… Chytrá kniha o pozitivním myšlení uvádí historku ze života jednoho lékaře, psychologa a kazatele. Při jedné cestě vlakem byli všichni kolem něj ráno jaksi nevyspalí a nevrlí a přišel mezi ně člověk, který si radostně prozpěvoval. Ptali se jej, jak je možné, že všichni jsou otrávení a on má takovou dobrou náladu a tváří se šťastně. „Ano, já jsem šťastný.“ „Jak to děláte?“ A on jim odpověděl: „Já jsem se prostě rozhodl, že budu šťastný.“☺… Já jsem se rozhodl stejně!

Toto je zkrácená verze, rozhovor v kompletním znění naleznete v HARMONII 4/2016

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.