Václav jako mistr slova

„Chceme říci: český orchestr symfonický je nám stejně tak životní nezbytností jako Národní divadlo, naše nároky na něj odpovídají plně nárokům na první naši scénu. A těleso výkonné je – nebo alespoň má býti – vždy k veřejnosti v poměru strany ke straně a nikoliv sluhy k pánovi. Má-li veřejnost své nároky, má i těleso výkonné, v našem případu orchestr České filharmonie, za to jisté požadavky. Ty buďtež v krátkosti formulovány: sobě: podati výkony co nejdokonalejší, veřejnosti: sociální spravedlnost a možnost poctivé práce.“ (Úvodem k abonentním koncertům, 1919)

„Co jiného může narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné národní svébytnosti, jestli tak neučiní nezlomný optimismus Smetanův, prostá víra Dvořákova a evangelium lásky, kterým zakončil své životní dílo Josef Suk? Dnes více než kdy jindy máme povinnost dokázat sobě i jiným, že nechceme o své kulturní vyspělosti prázdně deklamovat, nýbrž že jsme ochotni přinést každou oběť naší vzdělanostní pospolitosti a o tu pospolitost hlavně jde.“ (Úvodem k Pražskému hudebnímu máji, 1939)

TALICH O HUDBĚ A HUDEBNÍCÍCH

„Bedřich Smetana nepískal lákavou písničku Krysařovu, nýbrž hřměl bojovným husitským chorálem. Neukolébával průměrného člověka chválou českosti, jakožto českosti (co je české, to je hezké), nýbrž štval ho k výkonnosti, měřitelné neúprosnými hledisky světovosti. Naučil nás sloužit s evangelickou prostotou, hledat, neopakovat a věřit, že jen projev národně nejryzejší má mezinárodní platnost.“ (K jubileu Bedřicha Smetany, 1944)

„Antonín Dvořák dovedl naslouchat přírodě. Reálné hodnoty předmětů mění se ve spirituální hodnoty hudební. Naturalistické rytmy venkovských muzik přetavují se v rytmickou poezii. Zem zpívá. Jeho Symfonie F-dur dýše poezií českého jara. Symfonii D dur bych nazval českou symfonií vánoční. Ve své strohosti obdivuhodná symfonie d-moll je symfonií podzimu. Kdo dovede negovati krásy symfonie G-dur, této obsahově i formově nejčeštější naší symfonie, díla, zpívajícího o radosti zelených trávníků, o letních večerech, o melancholii modrých lesů, o vzdorovitém veselí českého venkovana, ten nevyslovil rozsudek nad Antonínem Dvořákem, leč spíše nad sebou samým.“ (Co jsme dlužni Dvořákovi, 1934)

„Zrání vzniklo pod dojmem klidné slavnosti přírody v době dozrávajících klasů, jichž zlaté moře, zalito slunečním jasem, vlní se tichým štěstím. I v duši skladatelově vládne podobný klid: hlasy jeho nitra splývají s písní přírody v harmonickou jednotu a myslí táhnou vzpomínky minulosti. (…) Bylo bouřlivé mládí, ženoucí se jako vichřice, s gestem trochu titánským, trochu donkichotským. Byla ťkouzla lásek za prvních jarŤ, dýšící smyslností, plesající štěstím. Pak vešla bolest v život, jakoby ledovec zavalil zahradu jeho mladých snů a nadějí. Zakolísal, mnohý výkřik vražedného zoufalství se ozval. Nepoddá se však! Srdce naplní vzdorem a nový svět si vystaví.“ (Josefa Suka Zrání, 1918)

TALICH A JEHO ŽIVOTNÍ MOUDROST

„Chtěl bych osekávat, ohlazovat a brousit každý kamínek, by tím dokonaleji byla skloubena klenba katedrály. Chtěl bych přepečlivě odvažovat každý zvuk o sobě i v poměru k jeho druhu, aby z kouzelného jich splynutí vyrostl zázrak proměny hmotného v duchovní, chtěl bych zahrotit a vyhrotit rytmus k takové průzračné poddajnosti, že jeho tep by se vinul jako tep srdce kolem každého záchvěvu umělcovy duše. Chtěl bych. chtěl bych žít věčně, abych s novou zkušeností se vracel vždy k původnímu prameni a v novém vidění přetvořil poslední svoji minulost.“ (z dopisu V. Štěpánovi, 1943)

„Umění nezná definitivně dosažených met. Jednotlivý výkon je pouze pravdou dotyčného okamžiku, neboť zažitá zkušenost onoho okamžiku mění už podstatně původní předpoklady, z nichž výkon roste. Umělecký růst je řadou omylů a hledáním, které je tak dlouhé jako život umělce.“ (z dopisu E. Frankemu, 1938)

„Před třiceti lety Toscanini v Padově rozvažoval v mojí přítomnosti o problematice hudební reprodukce a shrnul ji do prosté formule, že jde vlastně o to, aby piano bylo piano, forte bylo forte atd. Dlouhá nota má být tenuto, krátká staccato – a pak zabořil hlavu hluboce do rukou a z jeho úst se vydral zoufalý povzdech: „Ma!“ (Ale!) Toto ale osvítí člověku ostře neslýchanou propast světa, kterou si libujeme skrývat za jednoduchá slovíčka a chodíme kolem nich s nadutostí objevitelů, kteří si zapíchli do herbáře tři motýly a chtějí světu namluvit, že teď už nás mají právo o motýlech poučovat.“ (z dopisu L. Slovákovi, 1952)

„Oč více síly leží ve skromném přiznání: já věřím? Zdá se mi, že právě v tomto popření lidské pýchy, které přináší s sebou víra, tkví sémě pravé lidské síly, kdežto vyznavači čistého rozumu připadají mi jako stavitelé babylónské věže, kteří v roucho velikášské pýchy halí vlastní nemohoucnost. (z dopisu S. Koseové, 1920)

Úryvky textů pocházejí z knih: Václav Talich, úvahy, projevy stati, Okresní muzeum v Berouně 1983 * Milan Kuna: Václav Talich, Panton 1980 .

Sdílet článek: