Česká filharmonie vznikla těsně před koncem devatenáctého století ze stávky orchestru Národního divadla – a vypadá to, jako kdyby ve stávkové pohotovosti od té doby vlastně ani nepřestala být.
Tak to je samozřejmě bonmot. V pražském hudebním světě se říkají i jiné. Mimo jiné o tom, jak tento orchestr popravuje dirigenta za dirigentem, nebo o tom, že by je měli rozpustit a že by se mělo začít znovu a jinak. Pravda je, že se filharmonici od roku 1990 pravidelně vracejí na stránky tuzemských novin, ovšem čím dál méně v reflexích koncertů. Opakovaně jsou v nich zmiňováni spíše jako aktéři nespokojeností, rozbrojů, intrik a kompetenčních sporů. A vina není jen na médiích, i když i v případě jejich vývoje k všeobecnému bulváru by se daly používat různé ironické postřehy. Vina je také na filharmonicích, zaměstnancích placených státem, z nichž se část patrně dosud nezbavila představ o výjimečnosti svého postavení, představ živených za minulého režimu víc než hojně, ale ve svobodném konkurenčním prostředí dost relativizovaných.
Vždycky platilo, že se noví členové přičiněním jen těžko popsatelného kolektivního vlivu časem přizpůsobí zvuku tělesa, tedy souhrnu technických a interpretačních prvků a návyků vytvářejících charakteristický profil České filharmonie. Charakteristický tím spíše, že orchestr tvoří či donedávna tvořili vlastně téměř výhradně Češi a téměř výhradně muži. Internacionalizace či globalizace se dotýká naší národní filharmonie jen velmi pomalu a možná je to dobře – často od zahraničních hostů slyšíme, že je správně, jak je, protože větši-na ostatních mezinárodních orchestrů na světě je jeden od druhého už nerozeznatelných.
Přesto se paradoxně začíná vkrádat myšlenka téměř kacířská, že by snad teprve liberalizace tohoto stavu přinesla filharmonii uklidnění. S rozpuštěním Čechů mezi zástupci různých národů a pod vlivem většího množství žen by asi filharmonie nenávratně ztratila svou interní atmosféru, která hráčům vyhovuje, a jedinečnost, kterou oceňuje publikum; získala by však snad konečně zralost a zklidnění, které by mohly vést k nové kvalitě a k nové jedinečnosti.
Je tu totiž naděje, že by přestalo mazáctví, odvrácená stránka žádoucího sjednocování příchozích s dosavadními zvyky tělesa. Mazáctví, jehož průvodním jevem je obraz suverénů, kteří snad dokonce hrají při zkouškách pod pulty hokej a jimž nevyhoví žádný muž s taktovkou ani žádný ředitel – i kdyby byl ze zlata. Natož když jde o normální lidi s konkrétními klady i vadami.
Měli smůlu, že jim kvůli komunistům utekl do ciziny Rafael Kubelík. Neměli zpočátku rádi Karla Ančerla. Ano, dostal to jako stranický úkol, ovšem komunisté byli i mnozí z nich – a je už jasné, že byl osobností skutečně mezinárodního formátu. Za normalizace, za Václava Neumanna, dobře hráli, cestovali a natáčeli a vyhovovala jim pohoda, která s ním panovala. Po listopadu brzy zavrhli náročného Jiřího Bělohlávka – a je čím dál tím zřetelnější, že by dnes s ním asi mohli být tam, kde je na rozdíl od nich on sám, totiž na nejvyšších příčkách mezinárodního uznání. Prosadili si Gerda Albrechta, od něhož si slibovali cestu na Západ. Neměl zde snadnou pozici, ale nebyl schopen ji udržet. Znechutili světoběžníka Vladimira Ashkenazyho – prý, že je to klavírista, který neumí dirigovat. Zchladili nakonec nadšení z návratu do vlasti a z pozdního dosažení kdysi slibovaného postu i u exaltovaného Zdeňka Mácala. Nejspíš by dnes někteří z nich, ti, které je slyšet, poznamenali cosi i o Václavu Talichovi nebo Antonínu Dvořákovi, kdyby si před ně stoupl s taktovkou.
Orchestr je bez šéfdirigenta. Manfred Honeck, nadějný tip, dal zatím přednost Americe. Eliahu Inbal, který se na funkci chystá, je evidentně provizoriem. Do Prahy se nikdo jiný ale sám od sebe nehrne. A vhodní mladí adepti jsou prý ještě moc mladí.
Všechny tyto úvahy jsou vedeny aktuálním sporem, který opět dostal filharmoniky do novin: žádají odstoupení ředitele Václava Riedlbaucha, který vyžaduje – jinak ani nemůže – naplnění novely autorského zákona, podle níž práva za užití uměleckých výkonů nepatří už zaměstnancům, ale instituci. Právník filharmoniků má však prý jiný názor a bokem jsou navíc slyšet nejrůznější obvinění ředitele. Atmosféra a disciplína nejsou dobré. Důsledkem nemožnosti či neochoty dohodnout se je nepřítomnost mikrofonů na koncertech filharmonie. Že tak vznikají kulturní škody, je jasné. Že si tím vším filharmonici, myslící si zřejmě, že jim značka patří, a hrající vabank, fatálně škodí nejen na domácí, ale i na mezinárodní úrovni, je asi jasné všem ostatním, jen ne jim.
Možná je to však všechno jen souhra nešťastných náhod, za kterou nelze dávat nikomu vinu. Pak se ale už jistě rýsuje nadějná budoucnost, protože smůla se přece nemůže lepit na paty věčně. Nebylo by krásnějšího vyústění. Tak jako tak si nelze přát nic jiného, než aby se naše filharmonie co nejdříve uzdravila.
