Profesor hudby Michael Beckerman, Ph.D. (1982), M.A. (1976), M.Ph. (1978), Columbia University, B.A. 1973, Hofstra University, je významným muzikologem světového renomé. Dlouhodobě se zabývá českou a východoevropskou hudbou – Janáčkem, Dvořákem, Martinů, národní hudbou, cikánskou kulturou, Mozartem, Brahmsem, Gilbertem a Sullivanem, Schubertem a filmovou hudbou. Za svoji práci získal medali Leoše Janáčka a je laureátem ceny České hudební rady. Přispívá do New York Times. (redakce)
Našel jsem to hned přede dveřmi archivu. V tehdejších dobách si nikdo ničeho nevšímal, a to poslední, co by chtěli čmajznout, byl starý zaprášený rukopis. Byl zabalen do nic neříkajícího tuctového kartonu a zpočátku jsem si myslel, že obsahuje jeden z těch inventárních seznamů, které kdosi napsal na mizerném papíru ještě horším psacím strojem. Ale bylo to něco úplně jiného. Zjistil jsem to hned, jak jsem se koukl dovnitř. Nikdo tu nebyl, a koho by to také zajímalo? Při pohledu na jméno komponisty jsem si ještě nic neříkal, Süssmayr byl jeden z Mozartových žáků a věděl jsem, že v archivu je několik jeho singspielů , které jsou – pokud je vůbec někdo zná – považovány za dílka silně podřadná. To, co jsem si však přečetl na další stránce, mi vyrazilo dech. Stála tu v němčině, písmeny velkými skoro jako nos mezi očima, tato slova: „Tyto stránky obsahují poslední verzi Rekviem mého zesnulého učitele W. A. Mozarta, a rovněž několik stránek jeho poslední symfonie, kterou mi diktoval tři dni před svou smrtí.“
Bylo deset hodin dopoledne a věděl jsem, že mám před sebou závratnou kariéru! Tak čím začít? Bylo tolik cest, jak to pustit do světa. Že bych zavolal do Timesů, ještě dnes? Anebo se pustil do nudné vědecké analýzy typu papíru? Kterou filharmonii poctím světovou premiérou nově objeveného díla? Rozhodl jsem se, že celou věc proberu v jedné útulné kavárničce poblíž Prašné brány a zavolal jsem Petrovi Smazalovi, což byl muzikolog ještě o poznání zachovalejší nežli já. Dorazil jsem tam jako první a chvilku jsem čekal přede dveřmi, abych nevstoupil tak udýchaný. Bůhví jak byla ta knajpa stará. Určitě pocházela ze středověku, měla nízkou, jen mírně zatočenou klenbu a hemžilo se to tu samými marionetami. Byly tu čarodějnice, mořské panny, dokonce i dřevěná kráva s pozlaceným pozadím, která zavrtěla ocasem, kdykoli jste ji za něj zatáhli.
Zanedlouho se přihnal Petr. Byl to zapřísáhlý scholastik, vědě sloužil do roztrhání těla. Měl drobnou postavu, blond vlasy a trochu zvadlý knír – takový ten, co připomíná řídítka u motocyklu. Bydlel v malém tichém domě na konci jakési zastrčené uličky. Ten dům měl půvabnou, i když trošku zanedbanou zahrádku, která vyplňovala malý výběžek v zátočině řeky. Pokud vás zajímají detaily, dům nepochybně pocházel z osmnáctého století a mezi jeho příslušenství patřila i bezzubá stařena, která na zahrádce obdělávala záhony, což jí vynášelo pár strupatých brambor a jablek velkých jako švestky.
„Mám pro tebe něco,“ pravil jsem vychytrale. Vypadal chvíli zkroušeně. „Snad ne ty další úděsné kánony ze Zápovědi lásky?“ „To rozhodně ne, můj příteli.“ S tímhle materiálem v ruce jsem si mohl dát trochu na čas. „Ne, tohle je úplně jinej kalibr. Našel jsem to dneska ráno na schodech archivu.“ Dryáčnickým gestem jsem rozbalil balíček a strčil mu ho přímo před nos. Bylo vidět, jak se mu chvěje knír, když pochopil, jaký objev to má před sebou. Jeho světlé vlasy jako by ještě zpopelavěly, když listoval stránkami. Je pravda, že témata byla na první pohled úžasná. Byla v nich ona zádumčivá ponurost 40. symfonie a zároveň kontrapunktické mistrovství Jupiterské . Mozart na smrtelné posteli stihl ještě určit instrumentaci, hlavní témata pro pětivěté dílo (tato úchylka od normy nás nanejvýš udivila) a kromě toho tu bylo i několik pasáží, které „měly být rozvedeny mým obvyklým způsobem“ či „na způsob modulace jako v Es dur symfonii.“ Tato symfonie byla však ve zcela nezvyklé tónině Cis dur, což byl u Mozarta naprostý průlom do jeho zvyků.
Petr dočista zářil. „Vysedávám celé noci v té své špeluňce a přepisuju barokní muziku. Vím, že si všichni myslí, že je to něco úžasného, ale mám-li říct pravdu, tak mne to k smrti nudí. Připadá mi, že promrhávám svůj život. Na tohle jsem čekal věčnost.“ Já už jsem se do toho chtěl pustit, rychle se proslavit a užívat si. Ale Petr se zrovna teď chtěl vykecávat a zabředával stále více do svých historek. Musel jsem to všechno spolknout, ty zkazky, jak jeho prapradědeček přišel ještě za Rakouska o rodinný mlýn, a proč opustil akademické místo v jednom průmyslovém městě na severu. A musel jsem přetrpět i tu zvlášť zdlouhavou epizodku o dívce s vlasy jako len, která zpívala ve sboru, jejž Petr dirigoval. Ne a ne se do něj zamilovat, to bylo jasné. „Dělej něco pořádnýho, ať z tebe je někdo a pak se můžeme bavit dál, “ říkávala mu se zdrcující upřímností a vždycky při tom zaklonila šíji způsobem, který ho dováděl k šílenství.
Když skončil, seděli jsme tam ještě dvě tři hodinky a snili o závratné kariéře. Řekl, že mi pomůže s transkripcí, že ještě té noci zajdeme do toho starého gotického kostela u řeky a pustíme se do toho. Byla to taková úžasná polorozbořená ruina a Petr byl snad jediným člověkem ve vesmíru, který k ní měl klíč. Pravým pokladem kostela však byly jeho varhany z počátku sedmnáctého století, které měly nepopsatelně půvabný zvuk a šikovné malé pedály. Řekli jsme si, že až provedeme Mozartovy poslední instrukce, přehrajeme si celý kus na varhanách. Světová premiéra Mozartovy Symfonie Cis dur č. 42!
Sešli jsme se v dohodnutou dobu. Kostelík se téměř celý skrýval za prastarou kamennou zdí a ještě jej chránily větve rozeklaného dubu. Byla tam tma jako v pytli, jediné, co jsme ve svitu baterek mohli zahlédnout, bylo pár zrezivělých rachotin. Petr se vytasil s obrovským klíčem, otevřel ztěžka mohutná vrata a octli jsme se uvnitř. Dopřáli jsme si velkolepou show, rozsvítili jsme všechny svíce v chrámové lodi, která se postupně rozzářila třpytivým leskem. Zatopili jsme si i v malých kamnech na kůru, abychom nezmrzli, zatímco jsme pracovali na své slávě.
Dostali jsme se až ke konci prazvláštního menuetu, s bizarním dvojitým triem v račím kánonu. A právě v tu chvíli jsme si oba uvědomili, že tu nejsme sami. Ze tmy chrámu se vynořily tři stíny, jeden z nich měl pušku. „Myslím, že máte něco, co patří mně,“ pravila jedna postava. Byl to můj přítel Zdeněk. „Cože? “ odpověděl jsem nevzrušeně, „jen si tu zkoušíme nějaké staré nápěvy na varhanách.“ „Tohle klidně můžete přeskočit. Víme všechno. Jste úplní amatéři. Každý přece ví, že ty výklenky v hospodě stavěli zloději, aby bylo rozumět, co si cizinci potichu vyprávějí po celé místnosti. Víme všechno o té vaší symfonii, tak nám ji radši vydejte hned.“
Nejsem žádný hrdina. Chtěl bych jím být, ale všechno mne hned vyděsí. Tak jako všechny ostatní lidi na světě. Kdyby byl každý statečný, nebylo by zapotřebí hrdinů. Na druhé straně jsem si nechtěl nechat ukrást kariéru přímo před nosem. „Hluboké cé,“ zašeptal jsem Petrovi, který seděl u manuálu. Nikdy jsem to ještě nezažil, ale Petr mi vyprávěl, že ty barokní varhany měly jednu specialitu: jejich nejhlubší tón rezonoval se zdmi kostela a když se zahrál co nejsilněji, otřásala se stavba v základech. Napumpovali jsme měchy co to jen šlo, a když Petr šlápl na pedál, stěny se začaly drolit a otřásat. Lupiči se pořádně vyděsili, ale na agresivitě jim to zas tolik neubralo. Popadl jsem rukopis a vyrazil na opačný konec kůru. Jeden z chlápků, ve kterém jsem rozpoznal bodyguarda továrního basketbalového týmu, popadl rukopis a podařilo se mu utrhnout jeden list. Já ho však nepustil a hned jsme se váleli na podlaze. Zdeněk byl podvodník a naprostý blázen, ale asi by nedokázal zabít, už proto, že nevěděl, jak na to. Dvě věci se staly téměř současně: Petr si dodal odvahy a majznul Zdeňka přes hlavu Intimním tajemstvím panny , objemným fasciklem nedozírné ceny od Jana z Lobkoviců, a zatímco jsme spolu s bodyguardem v družném objetí padali dolů, podařilo se nám převrhnout hořící kamna.
Nebudu vás unavovat líčením požáru, ani toho, jak se mi podařilo unikat různým poldům, kteří se případem zabývali po celé měsíce. Nakonec jsme z toho Zdeňka dostali. Myslím, že si to zasloužil za to, že nás nezabil, i když docela dobře mohl. Petrovi se podařilo zachránit Lobkovice, ale Mozartova symfonie byla to první, co prudce vzplanulo, s tím jsme nemohli dělat vůbec nic. Ten bodyguard ještě chvíli statečně bojoval, ale nikdy to na nás neřekl a já mu už několik vánoc po sobě posílám flašku skotské.
Petr konečně dostal tu dívku s vlasy jako len. I když se policie nikdy pravdu nedozvěděla, ta naše zkazka se rozšířila po celém městě během několika hodin. „Věděla jsem vždycky, že jsi statečný,“ pravila hned ráno a vřele ho při tom políbila. Za týden měli svatbu. Kostel zrekonstruovali, ale jeho větší část byla nenapravitelně poškozena, až na varhany, které zázračně přežily. Už jsem se zase přeplavil přes velkou louži, ale občas, když mne chytne pivní nostalgie, tak se uklidím někam do koutka a pískám si ty melodie, které si ještě pamatuji z úžasné symfonie. Nikdo mi nevěří ani slovo a já se proto nezlobím. Ale stejně, ta kontrabasová kadence ve volné větě, to bylo prostě něco úžasného. A ty latinské rytmy ve finále by si zamilovali lidi na celém světě, o tom nepochybujte.
