Rozhovory

Zubin Mehta nejen o půlstoletí s Izraelskou filharmonií

Jakkoli musí být obsáhlé interview po telefonu dopředu detailně dohodnuto, pocítí člověk v den D beztak neklid až nervozitu. Bude taková veličina, jakou třiaosmdesátiletý dirigent Zubin Mehta bezesporu je, opravdu v hodinu H u aparátu? A i když ano, potvrdí moji celoživotní zkušenost, že právě globální hvězdy světové kultury jsou, pokud už k rozhovoru svolí, mnohem vstřícnější a pokornější než ti, kterým vědomí vlastní průměrnosti velí ji překrýt pýchou? Dokážu ho prvními otázkami zaujmout natolik, aby se nevymluvil na další povinnosti a rychle se nerozloučil? Nebo si dokonce to, jak jsem připraven a co o něm vím, sám nenápadně vyzkouší dvěma, třemi letmými dotazy? I to se mi už u těchto osobností, které rozhodně nemíní plýtvat časem a energií, přihodilo. Dva tři týdny jsem proto s Maestrem na dálku takřka žil; přečetl jsem plno článků, recenzí a kritik, poslechl jsem si způsob, jakým reaguje a jak se vyjadřuje v rozhovorech na internetu… A teď, v sobotu 4. května 2019 odpoledne, slyším jeho hlas, křehčí a přerývavější než kdysi, na vlastní uši, protože Zubin Mehta zvedl ve své přechodné milánské rezidenci sluchátko.

Se Simonem Trpčeským o Makedonii, vlastenectví, hledání hudebního porozumění, romantické duši a cestě k radosti

Simon Trpčeski se chystá do Prahy, aby zahájil koncertní sezonu PKF – Prague Philharmonia. Jaký je tenhle makedonský klavírista? Především nesmírně hrdý na svou zemi. Jeho vlastenectví se výmluvně vine celým rozhovorem, až to ve mně vyvolává rozpaky. Asi je to tím, že my Češi jsme možná příliš cyničtí.  Jako národ nejsme žádní extra hrdinové, dějiny nás dost semlely, takže k patriotismu přistupujeme s rezervou. Možná to s námi Čechy není úplně v pořádku, říkám si… Mám ráda svou zem, ale hrdá na ni rozhodně nejsem.

Radomil Eliška: Rozpoznávat skryté a vlévat život

Třiatřicet let vyučoval na hudební fakultě AMU dirigování, jedenadvacet let byl šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru a roky stál v čele Dvořákovy společnosti. Radomil Eliška si v dubnu připomíná 87. narozeniny. Do loňska pravidelně hostoval v Japonsku. Od roku 2004, kdy dostal první pozvání, tam byl třiadvacetkrát. Dirigoval osm desítek koncertů s deseti různými symfonickými tělesy, ale celou polovinu z nich s orchestrem v Sapporu, kam se vracel nejčastěji a kde také natočil čtrnáct CD. Právě tam ho nakonec jmenovali svým čestným, to je doživotním dirigentem.

Mistr zvuku Holger Urbach o nahrávacím studiu v Rudolfinu a důvěře dirigenta

Pod kompletem nahrávek Čajkovského s Českou filharmonií, který na počátku září vydala londýnská společnost Decca, je podepsán jako „Recording Producer“ a „Recording Editor“ Holger Urbach, blízký spolupracovník dirigenta Semjona Byčkova. Během nahrávání poskytl Harmonii obsáhlý rozhovor. Profesi zná z obou stran, pochází z hudební rodiny, i když rodiče nebyli profesionálními hudebníky. Sám hrál na klavír a na trubku, studoval orchestrální hru i hudební vědu. A až poté začal studovat „sound ingeneering“, mezioborové studium pro studenty hudby na technické škole – takže matematiku, akustiku, zkrátka všechny fyzikální a technicko teoretické souvislosti. Do toho patří i „Aufnahmeleitung“ – vedení nahrávání, tedy vedení týmu lidí různých profesí. Aktivní muzicírování si přitom udržel dodnes. A hned na začátku rozhovoru potvrdil, jak moc je předchozí hudební zkušenost důležitá.

Jan Fišer před MenARTem: Dobrý pedagog je inspirátor, psycholog i autorita

Téměř sto padesát nadaných žáků a jejich pedagogů různých oborů základních uměleckých škol zamíří na přelomu srpna a září do Kroměříže, kde se zúčastní druhého ročníku mentoringu uměleckého vzdělávání MenART. Roční stipendijní program Nadačního fondu Magdaleny Kožené má za cíl podpořit vyhledávání, rozvoj a podporu mladých talentů a inspirovat pedagogy. Jedním z lektorů bude letos i houslita Jan Fišer, kterému jsme při této příležitosti položili několik otázek.

Josef Špaček: Housle jako opium

22. srpen 2019 Napsal(a)
Zveřejněno v Rozhovory
Josef Špaček: Housle jako opium

Původně jsem se chtěl s Josefem Špačkem sejít kvůli Ševčíkovi a festivalům a mělo stačit dvacet minut. Během rozhovoru jsem se však dozvěděl novinku, jež mě přiměla improvizovat, takže jsme pili kávu dvě hodiny. Elitního českého houslistu totiž čeká poslední sezona na první židli České filharmonie, pak jeho sólový klipr vypluje na bezbřehé hudební moře. Důvodem k setkání nebylo však jen ohlédnutí za jeho působením ve filharmonii, ale i výzvy budoucnosti. 

Emmanuel Villaume: Umění dirigování jako umění komunikace

Od chvíle, kdy francouzský dirigent Emmanuel Villaume stanul na stupínku PKF — Prague Philharmonia jako její šéfdirigent, uplynuly již čtyři roky. Na hodnocení jeho působení je ještě čas, ale už teď je zřejmé, že se v tomto období podařilo udržet dobré jméno tělesa založeného v roce 1994 Jiřím Bělohlávkem, ale i relativně udržitelnou ekonomickou stabilitu, a to v nelehkém období ekonomického podfinancování kultury. Villaumovi se díky jeho uměleckým kontaktům daří sjednávat umělecká turné po celém světě, tak důležitá, kromě finanční stránky, pro renomé orchestru a šíření české kultury v zahraničí.

Igor Františák: Byznys pro nás není klíčová hodnota

Již po šestnácté se letos v září uskuteční v Ostravě a v dalších obcích Moravskoslezského kraje Svatováclavský hudební festival (3. – 28. 9. 2019). Publikum oslovuje a hýčká kvalitami staré a duchovní hudby a na Ostravsko svou dramaturgickou otevřeností a přátelským zázemím láká evropské hvězdy tzv. vážné hudby. S ředitelem festivalu, vysokoškolským pedagogem a instrumentalistou Igorem Františákem jsme si o festivalu a jeho zákulisí, životních výhrách i ztrátách vyprávěli otevřeně a neformálně v jedné hlučné ostravské kavárně. Čtenářům nebudeme zastírat, že si tykáme již řadu let.

Chaya Czernowin: Skladatelé nové hudby jsou ohrožený druh

Skladatelka izraelského původu a pedagožka působící na Kalifornské univerzitě a jako první žena na postu profesorky kompozice na Vídeňské a Harvardově univerzitě. Výuku chápe jako důležitý aspekt svého vlastního hudebního vývoje, mezi její žáky se navíc řadí i český skladatel Šimon Voseček. Hudbu pak vidí především jako celostní emocionální zkušenost. Proudění vody a ohně inspiruje její pojetí hudebního pohybu a skrze velikost zvuku nechává prosvítat jemné dynamické odstíny. Její nanejvýš precizně zkonstruované partitury ale stále ponechávají i prostor pro rozvolněné techniky. Během následujících dní bude lektorkou Institutu při festivalu Ostravské dny. V neděli 25. srpna bude na samotném festivalu provedena její kompozice Guardian z roku 2017.

John Potter: Máme kořeny ve staré hudbě, kde neexistovaly rozdíly mezi klasikou a folklorem

Otevřený dialog mezi starým a novým, interpretační svoboda a improvizace blížící se jazzovému pojetí hudby – to je uskupení Dowland Project pod vedením anglického tenoristy Johna Pottera. Již od doby svého vzniku se snaží o znovuobjevení esence středověké hudby z pohledu moderních interpretů.  Přístup hudebníků dělá z každého koncertu originální hudební zážitek odvíjející se od aktuálního okamžiku. Historie projektu se začala psát v roce 2001, když chtěl britský tenorista, pedagog a spisovatel John Potter, bývalý vůdčí člen proslulého Hilliard Ensemble, realizovat repertoár svého krajana, renesančního skladatele Johna Dowlanda. Producent vydavatelství ECM Manfred Eicher objevil v Dowlandově hudbě paralelu s improvizačním jazzovým přístupem a navrhl doprovod dobovými nástroji zmnožit o jazzové hudebníky. A tak vzniklo první album. Na dalších nahrávkách se repertoár skupiny rozšířil i o další autory a hudební směry.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.