Jak jste se do orchestru dostal? Byl jsem tutti hráčem v Pražské komorní filharmonii. Netušil jsem, co vše obnáší být koncertním mistrem, ale viděl jsem, že na první židli jsou širší možnosti. Jednak v symfonickém repertoáru, jednak v možnostech zahrát si třeba orchestrální sólo nebo i sám s orchestrem. Když jsem se dověděl o konkurzu, přišel jsem si do rozhlasu nejdříve zahrát, abych poznal podmínky, do jakých bych šel. Byl to solidní zážitek, takže jsem se rozhodl na konkurz jít.
Vzpomínáte na začátky? Jedním z prvních zážitků byla v létě 1998 únavná cesta do rozpálených Atén na jediný koncert. Brzy ráno tam, v noci zpět. Když jsme se vraceli, ještě zdrženi nakládáním nástrojů, hladoví, vletěli jsme se starým letadlem do bouřky… nikdy jsem nic takového nezažil. Říkal jsem si – jestli to bude takhle pokračovat…
Bylo to pak už lepší? Samozřejmě. Práce mě baví, nelituji ničeho.
A už jste si zahrál s orchestrem sólo? To se ještě koncertně nepodařilo. Nahrál jsem už ale v rozhlase Čajkovského Rokokové variace a Respighiho Adagio s variacemi . Rádi bychom si s koncertním mistrem Vlastou Kobrlem zahráli Brahmsův Dvojkoncert nebo Beethovenův Trojkoncert .
Jak jste se vpravil do úlohy koncertního mistra? Je to přece jen něco jiného, než být tutti hráč. Mám dobrou skupinu, fajn lidi, skvěle reagují, mají výborný postřeh – hraje se s nimi dobře. Také je pravda, že nás všechny má pan šéfdirigent Válek dobře vycvičené!
Jaké má vedoucí skupiny úkoly? Měl by na skupině pracovat při zkouškách i při koncertě, přizpůsobovat hru své představě i představě dirigenta. Samozřejmě řeknu své a když jsou názory půl na půl, musím rozhodnout, ale jinak jsem také rád, když za mnou někdo přijde, že se mu smyk nelíbí, že nepodporuje frázi, tohle že by hrál jinak… – nevyhýbám se tomu.
Kolik lidí máte na starost? Dvanáct.
Debata je jen o technických věcech, jako jsou smyky, nebo i o nadstavbě, o výrazu…? Technika je základem. Ale přijdou věci, které říci musím – mám určitou představu o hudební frázi a je třeba ji sjednotit, dopracovat, vyklenout, zkrátit… Autor nechává v zápisu v mnohém volnost a záleží pak na interpretovi. To by měl koncertní mistr mít možnost ovlivnit. Když se ovšem řeší osobní záležitosti, tak není dobré se vměšovat. Jednou jsem se nechal strhnout, protože to souviselo i s prací v orchestru, ale nakonec se vše obrátilo proti mně. Už si dám pozor.
Je každá skupina v orchestru svým vlastním světem? V SOČRu panuje rodinná nálada, vzájemné spřátelení, řekl bych, že dokonce větší, než jaké jsem za mých časů cítil v PKF. Rozhodně tomu není tak, že by v našem orchestru jedna polovina nesnášela druhou.
Existuje v orchestrech něco jako mazáctví? Ne. Setkal jsem se ovšem s praxí, že nový člen, mladý člověk, nemá úplně stejná privilegia jako ostatní, co se týče střídání. Musí nějakou dobu hrát úplně všechno. Přišli se mnou tři noví cellisté, ještě studovali. Měli u nás ve skupině stejné možnosti vystřídání od začátku. Jinak by nemohli obojí stihnout a po půl roce bychom o ně přišli.
Občas je slyšet názory, že hrát v orchestru je něčím podřadnějším. Měl jste sám velké sólistické ambice? Spíše jsem chtěl dělat komorní hudbu. Kvarteto. Byl jsem k tomu vychováván jedním z prvních kantorů, kteří mě k hudbě přivedli. Trochu mi víc komorní hry chybí, je to krásná práce. Hrajete sám za sebe a zároveň v harmonickém kolektivu.
Byl jste z AMU připraven na orchestrální praxi? Zastávám názor, že je na škole nejdůležitější udělat co nejvíc práce na sobě. Zvládnout nástroj po technické stránce. Ale byl by nesmysl studovat jen sólový repertoár. Orchestrální praxe by měla existovat už v době studia. I když je pravda, že získání postřehu a schopnosti se přizpůsobit, schopnost hrát z listu a pochopit gesto dirigenta, to vše se lze pak poměrně rychle naučit. Během půl roku nebo jednoho roku.
K čemu je vlastně dobrá paralelní komorní praxe s hraním v orchestru? V plénu hráčů se někdy neslyšíte. Skoro vůbec. Může to přinést ztrátu přesné intonace, když se neudržuje něčím jiným. V komorní hudbě ji lze napravit. Když se hraje jen v orchestru, může to špatně dopadnout. Ale obojí na rovině plného úvazku dělat nelze. Většina profesionálních hráčů těch nejprestižnějších komorních souborů z orchestrů nakonec odchází.
Jaký máte pocit, když hrajete sólo s orchestrem? Je to snazší, než být sám na pódiu? Ani ne. Sólista reprezentuje sám sebe. Při orchestrálním hraní v sóle reprezentuji celé těleso. Pocit zodpovědnosti je daleko větší.
Má SOČR nějaká rozhlasová specifika? Rozdíl mezi třemi velkými pražskými orchestry podle mého zásadní není. Se skvostným obsazením České filharmonie jsem ovšem zatím nevypomáhal; muzikant nejvíc pozná, když si může sednout přímo mezi kolegy. Že je úroveň obdobná, se však myslím pozná i v Českém národním symfonickém orchestru, kde se scházejí hráči ze všech tří těles. Specifikem našeho je asi větší možnost nahrávání, díky tomu, že je v rádiu studio. Kdysi se hlavně natáčelo, teď je to ovšem skoro opačně. Už dávno není pravda, že by se rozhlasový orchestr obával vyjít na pódium.
Chodíte na koncerty SOČRu, když zrovna nehrajete? Ano – a jsem mile překvapen. Sledoval jsem takhle naše jarní koncerty s violoncellistou Mischou Maiskym, vzal jsem si schválně volno. Byl to zážitek. Také jsem si uvědomil, že si někdy dělám zbytečné starosti, když se někdo splete a táhne smyčcem na druhou stranu. Pro vyznění koncertu jsou důležitější i některé jiné věci.
Jste v rozhlase na celý život? Lze jít ještě výše? Nepokukujete po cizině? Jsem svobodný. Nevylučuji případné hledání zkušeností v zahraničí, sbírám informace. Ale muselo by to být někde po Evropě. Možnosti už ovšem nejsou tak široké jako kdysi. Evropu plní lidé z Východu. A tak si muzikanti už svá místa hodně hlídají a jen tak někoho mezi sebe nepustí.
Hudebníci mají u nás v průměru velmi nízké platy, shánějí takzvané kšefty. Jak na to pohlížíte? Ano, výdělky jsou těžce podrůměrné v porovnání k republice. Kdo má ruce a nohy, běží po zkoušce ještě natáčet a dál hrát, aby uživil rodinu. Mnohdy jsou muzikanti v práci od osmi ráno do půlnoci. Pak se ovšem může stát, že přijdou do zaměstnání nepřipravení, unavení…
Kdyby bylo víc peněz, vedlejší výdělky by se nesháněly? Myslím, že ne. Když skončíte třídenní vyčerpávající natáčení trvající od rána do večera, nástroj v tom okamžiku nemůžete ani vidět.
A vy? Když to jde, sám raději jedu pryč z Prahy a užívám si volna.
