Festival Smetanova Litomyšl byl po léta skutečně jen smetanovský. V roce 1965 se sice v programu jako první vlaštovka objevila Suchoňova opera Svätopluk , ale pak až do obnovení v roce 1974, roce 150. výročí narození Bedřicha Smetany, prvním Roce české hudby, nebyla přehlídka vůbec pořádána. Definitivní průlom v dramaturgii, když se začala pravidelněji objevovat i hudba jiných autorů, českých a ruských, zejména Dvořáka, Janáčka, Martinů, Fibicha, Čajkovského či Prokofjeva, tak mohla přinést až sedmdesátá léta. Publikem žádané hudbě Mozartově nebo Verdiho, případně dalších světových skladatelů, se počal festival otevírat dokonce až na sklonku 80. let – a i tehdy ještě zpočátku jistě s váháním, zda se tím něčemu nezpronevěřuje a zda je to stylově čisté.
Těžko si takové úvahy dnes už představit, když v nabídce s naprostou samozřejmostí figurují jen v letošním 50. ročníku od 18. června do 5. července v družném sousedství (vedle Smetany) tituly od Bacha, Bernsteina, Gershwina, Kabeláče, Wagnera, Suka, Čajkovského, Griega, Verdiho, Mozarta, Dvořáka, Pucciniho, Delibese, Rossiniho, Prokofjeva, Lehára, Nedbala, Charlese-Marii Widora a Léona Boelmanna, od Petra Ebena, Sylvie Bodorové, Štěpána Raka nebo Lukáše Hurníka – a k tomu zpěv japonských buddhistických mnichů.
V počátcích, vlastně jen jeden ročník – v roce 1950, byla Smetanova Litomyšl součástí meziárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Litomyšlské organizátory k tomu vedly zřejmě obavy – a pořadatele pražské přehlídky považovali za zkušenější. Nedobré počasí konce května však nakonec vedlo k tomu, že byla tato vazba zrušena a festival v Litomyšli byl přesunut na termín na přelomu června a července. V roce 1950 nicméně vypadal festival tak, že po holdu Bedřichu Smetanovi na náměstí (kde zpíval mužský sbor Národního divadla) byla na zámeckém nádvoří provedena opera Dalibor , kterou dirigoval Jaroslav Krombholc . Dalibora zpíval Beno Blachut , Miladu Marie Podvalová . V přírodním divadle v zámeckém parku byla provedena dvakrát Prodaná nevěsta . Dirigoval Jaroslav Vogel , Mařenku zpívaly Milada Musilová a Marie Budíková , Jeníka Ivo Žídek a Kecala Eduard Haken . V pondělí 29. května zahrál pak orchestr Národního divadla na nádvoří pod taktovkou Jaroslava Krombholce Mou vlast .
Mezi organizátory festivalu byl s úspěchem velmi aktivní Albert Raymond, plukovník ve výslužbě. Jak se lze dočíst na internetových stránkách festivalu, na železnici měli tehdy účastníci třiatřicetiprocentní slevu, v autobusech slevu pětadvacetiprocentní. Po představeních byly vypraveny zvláštní vlaky do Chocně. Také členové Národního divadla odjížděli do Prahy, jak bylo zvykem, zvláštním vlakem.
Ozývaly se samozřejmě rovněž pochybnosti, zda vážná hudba každoročně přiláká tolik posluchačů, aby přehlídka mohla prosperovat. Možná, že i proto se roku 1951 v rámci oslav Aloise Jiráska objevil v Litomyšli činoherní soubor Národního divadla s hrami Jan Žižka a Vojnarka . Byla to výjimka a ukázalo se, že naopak návštěvnost operních představení byla vyšší než činoher.
V roce 1952, kdy se hrály opery Hubička a Braniboři v Čechách , vyvolal druhý z titulů v akčním pojetí režséra Bohumila Hrdličky pověstnou reakci ministra Zdeňka Nejedlého, kontroverzního litomyšlského rodáka. Chudina při sborové scéně zapalovala na jevišti ohně a podobně. „Jedna revoluce už byla, a tudíž už se žádná další konat nebude,“ prohlásil tehdy tento komunistický funkcionář v jasné narážce na Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Repríza už pak byla krotká. O rok později se konala zcela vyprodaná představení Dalibora (který se stal pro řadu let nedílnou součástí slavnostních dnů) a Prodané nevěsty ; zato v dalším roce 1954, kdy se měla poprvé hrát Libuše a na představení v amfiteátru se prodalo na 6000 lístků, hustě pršelo a vstupné muselo být vráceno.
Smetanova Litomyšl 1955 byla významným mezníkem. Poprvé zde totiž účinkoval jiný operní soubor než Národní divadlo z Prahy, které v té době mělo domluvené hostování v Sovětském svazu a pak ještě muselo hrát pro účastníky celostátní spartakiády. V Litomyšli se objevilo Slovenské národní divadlo. Úvahy, že by bratislavští uvedli v Litomyšli to, co předtím v Praze, tedy Suchoňovu Krútňavu a Cikkerova Jánošíka, smetl ze stolu Nejedlý, zastávající zásadu, aby festival patřil vždy výhradně operám Smetanovým. Historie festivalu zaznamenává existenci předsudků, s nimiž se čekalo na to, jakpak tedy asi Slováci předvedou Smetanu. Uvedení Prodané nevěsty v přírodním divadle pod taktovkou Tibora Freša se nicméně stalo jejich triumfem. Přesto v roce 1956 nenašli pořadatelé odvahu vybrat zase jiný umělecký soubor – a opět pozvali Národní divadlo z Prahy.
V roce 1957 přijeli poprvé umělci z brněnského operního divadla a poprvé se v rámci festivalu hrála – jako překvapující událost – Č ertova stěna. Moravská filharmonie s dirigentem Milivojem Uzelacem zažila nedobrovolný rekord, když hrála v neděli dopoledne na nádvoří zámku před 700 posluchači za nesnesitelného, snad prý padesátistupňového žáru. Zazněla Fibichova Symfonie F dur, předehra k Noci na Karlštejně a Smetanův Pražský karneval a Valdštýnův tábor.
Rok 1959 byl jubileem sedmi set let od povýšení Litomyšle na město. Výbor rozhodl pozvat prezidenta republiky a hlavní den oslav s jeho přítomností spojit s velkou lidovou manifestací, pro kterou vybrali prostranství za nemocnicí v zahradnictví zvaném „Řetízek“. Zdeněk Nejedlý protestoval, že to není důstojný prostor, ale nikam jinam by se očekávaných 40 000 lidí nevešlo. Na programu měla být Smetanova Libuše, Prodaná nevěsta a Braniboři v Čechách. Prezident nakonec nepřijel a o další změny se postaralo počasí – déšť louku rozmočil a v náhradním prostoru – aukční hale – se nakonec nehrála Libuše, ale neplánovaný Dalibor.
Poté se konala Krajská slavnost písní a tanců s vyvrcholením – nedělní krajskou manifestací pracujících. Tento ročník byl velmi zpolitizován a měl hlavně demonstrovat úspěchy budování socialismu a lidovosti umění, které „slouží všem pracujícím“. Diváci vyslechli Libušino proroctví, ale podle dobových svědectví volné prostranství louky svádělo některé k uvolněnému chování a tím rušili další posluchače. Jak se dochovalo v zápise, neméně nevhodný byl i prodej dětských frkaček a píšťalek a „roznášení nápojů v okamžicích, kdy obchod měl počkat“. Prostředí nevyhovovalo ani akusticky. A přitom to byla první festivalová Libuše.
Zajímavé informace existují z ročníku 1960. Na doprovodné Krajské slavnosti písní a tanců vystoupily soubory se stoletou tradicí, jako Otakar z Vysokého Mýta, Slavoj z Chrudimi nebo domácí Vlastimil. Zpěv doprovázel symfonický orchestr z Litomyšle a Pardubic. P rodanou nevěstu uvedlo pak Slovenské národní divadlo. Hubička sice nevyzněla hudebně dobře, zato upoutala vynalézavou výpravou s využíváním světelných efektů. Slovenští umělci byli s přijetím v Litomyšli spokojeni. Projevili ochotu kdykoliv opět přijet a dokonce přislíbili nastudovat operu Tajemství, která doposud nebyla – jako jediná – na Smetanově Litomyšli uvedena.
I v šedesátých letech se v historických záznamech, jak je festival zpracoval na internetu, periodicky opakují problémy s počasím. Známe je dodnes a potýká se s nimi každý organizátor letní akce pod širým nebem. Amfiteátr v zámecké zahradě byl v tomto směru velmi zranitelný…
Operní tituly vybírané ze Smetanovy tvorby a nerozsáhlé koncertní programy se rok za rokem střídaly. V roce 1965 se začalo s uváděním jiných oper – nejprve Suchoňova Svätopluka, jak už bylo zmíněno. S předpokladem, že se tím zvýší zájem o festival. To se však nestalo. Při úvahách o příčinách nižší návštěvnosti se tehdy došlo k hypotéze o zevšednění poslechu oper a o obecné ztrátě zájmu lidí o živá vystoupení po nástupu nového fenoménu – televize. Pokles návštěvnosti mohl mít také příčinu ve zkušenostech s počasím – stávalo se častěji, že se vracelo vstupné. A v neposlední řadě nebyly v Litomyšli vyhovující možnosti ubytování a dopravní podmínky. Festivalu se zúčastňovali hlavně lidé, kteří měli vlastní dopravní prostředek, což však nebylo zdaleka tak běžné jako dnes.
Když v březnu 1962 zemřel ve věku 84 let akademik Nejedlý, ztratili pořadatelé mocného propagátora a mecenáše, který pomáhal zejména finančním přispěním ze státní pokladny. Neméně důležitá byla ovšem i jeho podpora politická: díky němu neměl totiž výbor Smetanovy Litomyšle problémy s ÚV KSČ ani s komunistickými cenzory. Krajské osvětové středisko v Hradci Králové zaslalo ovšem výboru v roce 1965 dopis s doporučením, jak festival upravit a doplnit o matiné, ktará by programově připravovalo. Ve výsledku by to prakticky znamenalo značnou proměnu dosavadního tradičního festivalu a převedení programu pod kontrolu KNV a KSČ. Litomyšlský výbor sice neprosadil vlastní představy o dalším ročníku, ale politickému nátlaku nepodlehl a rozhodl se festival raději nepořádat.
Po nucené přestávce se podařilo obnovit myšlenku Smetanovy Litomyšle od roku 1974. Bylo u toho opět pražské Národní divadlo a hrály se opery Dalibor a Prodaná nevěsta. Zvláště o ni byl po letech odmlky enormní zájem, takže kromě nedělního odpoledního představení se hrálo i dopoledne, kdy dostal vedle Marcely Machotkové šanci tehdy mladý Miroslav Švejda. Kecala zpíval Ladislav Neshyba, Principála Lubomír Havlák. Anály zaznamenávají, že při dopoledním představení se při scéně „Milostné zvířátko“ ulomila nad jevištěm ze stromu silná větev a dopadla těsně vedle nic netušícího Havláka. Odpoledne byly tyto role obsazeny Gabrielou Beňačkovou, Ivo Žídkem, Eduardem Hakenem a Milanem Karpíškem.
V roce 1975 byla ještě jednou pauza a až od té doby se festival koná bez přerušení dodnes. Je evidentní, že v 70. a 80. letech slavnosti nedosáhly velkého rozmachu. Za zmínku však rozhodně stojí například uvedení Veselohry na mostě od Bohuslava Martinů ve Smetanově domě v roce 1977, kdy dirigoval později mezinárodně proslulý Jiří Kout. Dalším průlomem do ryze smetanovských operních programů byl Dvořákův Jakobín; jako učitel Benda vystoupil Beno Blachut – někdejší velký litomyšlský Dalibor.
Prodaná nevěsta uvedená v roce 1979 je považována za nejslavnější v historii festivalu. Vyjímečně se podařilo dát dohromady špičkové 
obsazení hlavních rolí, v nichž se objevili Gabriela Beňačková, Peter Dvorský a Eduard Haken a s nimi Jindřich Jindrák, Libuše Domanínská, Jaroslav Horáček, Ivana Mixová, Alfréd Hampel, Milan Karpíšek, Helena Tattermuschová a Jiří Joran. Dirigoval Miloš Konvalinka.
O dva roky později se konečně splnilo přání basisty Eduarda Hakena, že si mohl zazpívat v Litomyšli svou nejmilejší roli – Vodníka z Rusalky. Scénu speciálně pro zámeckou zahradu připravil výtvarník Květoslav Bubeník, prý důvěrný znalec místního prostředí. V dalších rolích byli Ivo Žídek, Marcela Machotková, Naděžda Kniplová a Marie Veselá. Celý festival měl slavnostnější rámec, protože Litomyšl slavila tisící výročí první zmínky o městě v Kosmově kronice. Pro Eduarda Hakena však už další ročníky zůstaly s operou uzavřeny. Úřady totiž zjistily, že vedle festivalových představení zpívá také po okolí v kostelech.
V roce 1982 sice v Litomyšli uvedli organizátoři balet Labutí jezero, ale kvůli dešti odpadlo představení Dvou vdov, takže se v tomto roce Smetana vlastně vůbec nehrál. Protože si baletky stěžovaly na nerovné jeviště, od účasti baletního souboru pořadatelé v příštích letech upustili. Hlavním bodem programu tohoto ročníku bylo provedení opery Zuzana Vojířová, zdařilého a úspěšného díla angažovaného skladatele Jiřího Pauera.
Dalšími operami byly v 80. letech v programu Smetanovy Litomyšle mimo jiné Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky a Její pastorkyňa, Řecké pašije od Martinů, Smetanova Libuše a Tajemství, Dvořákův Jakobín a v roce 1988 první položka světového operního repertoáru – Mozartova Figarova svatba. Její představení ohrožoval déšť, několikrát se muselo přerušit a nakonec se nedohrálo. „Ale světoví autoři na Smetanovu Litomyšl prorazili a už tam zůstali,“ konstatovali s odstupem organizátoři. Do programu byl hned v roce 1989 zařazen Verdi; takovou věc si prý po léta nedokázali v Litomyšli ani ve snu představit; soubor opery brněnského divadla přivezl méně hrané dílo – Simona Boccanegru.
Teprve po roce 1989 došlo však k zásadním změnám. Smetanova Litomyšl se stala v nových podmínkách velmi brzy jednou z hlavních hudebních událostí v Česku, uměleckou akcí, která přitahuje i zahraniční publikum.
(dokončení v příštím čísle)
