Učil jsem (samozřejmě i s přesahy do světové hudby) na jednom pražském sídlišti, asi 400 dětí, 20 tříd… Posílám vám pestrý koktejl legrace a „krátkých spojení“ – ale také citovosti; i od dětí nečekané moudrosti a vhledu. (Proč vlastně „nečekané“, že by ageismus už od dospívání?)
5. třída, zcela bez přípravy a před probíráním Dvořáka:
O čem je Rusalka?
– Získá tělo – získá duši – ztratí hlas.
4. třída:
Děti, vzpomeňte si, jak to uprostřed Ciaccony najednou bylo tiché! Zpívám „tichý vrchol“ skladby, pp od taktu 133. Přijde ke mně kluk, od něhož očekávám tak nejspíš, že se chce dovolit na záchod, vzhlédne ke mně a …
– Pane učiteli, vy to umíte zpaměti!
7. třída, o Haně Hegerové a jejím Kázání v Kapli betlémské:
Kdy to byl „ten, z něhož nezbyl ani prach“?
– Hitler.
Vzpomeňte si, o životě Itzhaka Perlmana jsme si říkali něco nezvyklého…
– Neměl uši.
Z hlediska Bachovy hudby je úplně jedno, jestli máte mobil A50 nebo A55!
– Ale A55 má polyfonní zvonění!
Rétorsky se ptám nejzlobivější a nejdrzejší dívenky (s nejrozepnutějším výstřihem) v 7. třídě (o níž jsem se později dočetl, že žije ve velmi složitých podmínkách):
Proč si tě třída zvolila za místopředsedkyni?
Asi za čtvrt hodiny se ptám, kdo viděl Amadea. Jen ona.
A co tě na něm nejvíc zaujalo?
– Jak ten, co mu dělal všechno nejhorší, mu na konci opisuje noty.
6. třída, poslední věta Listů důvěrných:
Proč si Janáček představoval lásku jako takové ostré trylky ve výškách?
– Protože věděl, že má doma skutečnou manželku.
Když jsem zkoušel asi dvoustého žáka, nevěděl jsem už, na co se ho zeptat…
Je ti nějaký český skladatel nesympatický?
– Dvořák.
Prosím tě! Proč?
– Pracoval pro Američany.
Žákyně 5. třídy o vánočních pastorelách:
– Pastýři měli jen své ovečky – my máme nákupní centra.
7. třída, chci říci o českém polyfonikovi, že byl chvíli katolík a chvíli protestant:
Takový Kryštof Harant mohl být klidně v našem parlamentu…
– Taky pořád spal?
S malými Ukrajincem i s Moldavcem se dalo vyjít, Ruska a Indonésanka byly okouzlující. Zato mongolská enkláva byla bezkonkurenčně nejnepoddajnější. A přece…
Mongolka (9. třída, v písemce na otázku, jakou hudbu má ráda):
– Od Mozarta K.545. Ve škole k poslechu se mi docela líbila hudba od Machauta.
Celý týden jsem se všech tříd konstantně ptal, co říkají tomu, že druhá věta z kvartetu Z mého života je polka. Žádná odpověď. (Mannheimskou školu jsem probíral velmi důkladně s tím, že „sonátová forma je český vynález, který – kdyby byl patentován – by nám vynášel dodneška“.)
Poslední hodina v pátek, před obědem, 6. třída; dívenka, která procházela konferencemi pro slabý prospěch a neméně slabé postavení v kolektivu:
– Druhá věta má být písňová.
Učit o Karlu Krylovi tak, abych nenarazil politicko-mravnostně („…zas? Rád?“), křesťansky („…znovu Kristus se zrodí.“) ani eroticky („jen vlasy halily ji“), znamenalo – jak vidíme – ubrat na písničkách hodnotných textově i muzikálně… Pojal jsem ho tedy provládně (ostatně, stejně jako Janáčka s Maryčkou a 1.X.1905) a pouštěl jsem Důchodce. Co si pamatujete o Karlu Krylovi?
– Bál se, že jednou bude starý.
V jedné 4. třídě se sešli Jindřich a Janáček, velmi pravděpodobně skuteční potomci. Přitom ale Jindřich je skutečný fanda na hudbu. Oba však prožívali Rok české hudby velmi prestižně (viděl jsem, co to s původně bezejmennými kluky udělá „mít slavného předka“, a aby i ostatní měli větší motivaci, museli si každý adoptovat „svého Jágra“). – Jindřicha však přece jen trochu trápila ta toliko „stříbrná lžička“, s níž se narodil… Jednou jsem se zmiňoval o tom, že „v Městské knihovně je jedna polička plná knih věnována Janáčkovi“. Jindřich se ptal, kolik je tam knížek o Jindřichovi. „No, jedna určitě!“, vymyslel jsem si.
9. třídě jsem musel dát kolektivní zápis, že „si během Smetanovy Vltavy pohazovali nafouknutým prezervativem“. V téže třídě – v níž jsem ostatně zpíval feťákovi Dominikovi „můžeš zázrak udělat, když mě budeš míti rád“ a do níž jednou přivezli spolužáci nejmenšího kluka v nákupním vozíku ze supermarketu – se mi vyznala mladá výtvarnice, že „Jméno růže chápe dobře, ale Foucaultovo kyvadlo je na ni moc těžké“.
Zažil jsem ovšem i několik opravdu krásných výkonů, včetně etického (skaut se mi omlouval, že „se včera choval jako ostatní kluci“). Jedna osmačka se hrdinsky (a samozřejmě úspěšně) pokusila získat jedničku z hudební výchovy referátem, do něhož (v rámci svých sil) vměstnala celkový přehled dějin evropské hudby! Jiná osmačka dostala zvláštní pochvalu za to, že svými – zpočátku zdánlivě drzými – poznámkami (proč se učíme jednu klávesu jako notu s křížkem a pak jako s bé) ze mě před celou třídou „vytáhla“, proč jsou tytéž klávesy (na metalofonu: všichni viděli, nejen slyšeli) jednou tercie velká a podruhé kvarta zmenšená.
Na můj apel, „aby zkoušení nebyla otrava, ale raději obohacovalo můj výklad“ se našli vedle specialisty na Ježka ze 6. třídy dva deváťáci, již přijatí na střední školu, z nichž jeden cimrmanologicky prošel Smetanův životopis doslova jako ony „dějiny pivovarnictví v Čechách“, to znamená od Litomyšle a Jindřichova Hradce, přes Národní divadlo a Göteborg, až po Jabkenice a Kateřinky. Druhý z nich předvedl méně efektní, ale velmi rafinovanou citaci (hodnou Jiránka) všeho, co jsem o Smetanovi neřekl.
I takový byl Český rok hudby 2004.
